„Trávení“ skutečnosti (neměnné?), že od roku 2025 budeme platit ČT a ČRO více peněz, nadto na základě přístupu k internetu, není snadné. Více než poplatek provokuje mnohé lidi představa, kterak se plátcem programů ČT stává každý s možným přístupem na internet, tedy stanicí. Jde totiž vlastně o dvě úplně odlišné záležitosti. Peníze na vysílání z nás stát nakonec vytáhne tou či onou cestou (ANO i ODS). Nabízí se spíše otázka, zda je nutné zdražovat, když řádově přibude dárců. A hlavně: je myšlenka ambice evidovat nám mobily myšlena vážně? Nebo se jen zdá?

Smí stát vědět, že máme internet?
Je možné, že ten rok a čtvrt, který má uplynout do zahájení nového systému vyživování veřejnoprávních médií, je jednak zkouškou, zda celá idea politicky obstojí, jednak časem nezbytným k vymyšlení toho, jak se budou nejrůznější (firemní, soukromí) plátci evidovat, a zejména: kdo a jak bude odvody kontrolovat. Dodají naše data státu mobilní operátoři a poskytovatelé internetu? Bez našeho souhlasu? Nezdraží? Nebo jak? Stát má nárok vědět, že používám internet? Že se hypoteticky o něco zajímám, čtu, sleduji? Nebude z toho náhodou pořádná ústavní pře?

Tento konstrukt posvětila opravdu „liberální“ vláda v čele s profesorem politologie? Nebo je jiná možnost, jak by stát přehled o „přijímačích“ získal? Kolik lidí se bude kontrolou plateb zabývat? Nebo to už bude dělat AI? Jak se bude nový kontrolní orgán jmenovat? Budou se neposlušné mobily zabavovat? Nebo bude systém, tak jako dnes, víceméně dobrovolný? Na čestné prohlášení? I to je možné, ale nebude potom tak úplně jisté, že se dostaví i očekávaný finanční přínos. Dost možná jde jen o kalkulaci, že se jistě najde mnoho nadšených a dobrovolných plátců daně z mobilu, jejichž zvýšené odvody zkrátka převýší současný příjem veřejných médií.

Nepřijatelný zásah do soukromí
Za diskusi stojí hlavně samotná idea. Jak sama o sobě, tak hlavně s přihlédnutím k soudobému politicko-sociálnímu kontextu. Všichni dospělí s výjimkou seniorů a invalidních důchodců jsou daňovými plátci. Podléhají registraci. Proto, že pracují, jsou výdělečně činní a až na výjimky a v milionech limitů chápou základní smysl zdanění: nemocnice, důchody atd. Dělají to zkrátka pro sebe a své blízké, platit daně a mít stát je výhodné a srozumitelné. Být ale povinně registrovaným plátcem televize? Budu bez ní hloupější? Méně informovaný? O čem? Budu mít méně práv? Kde končí nárok státu na daňové znevolnění? Může uvalovat daně na „blbosti“?

Jádro pudlíka je ale ještě o něco hlouběji. Ambice spojovat platby na veřejnoprávní média s odběrem internetového signálu (ne úzce televizního) je neuvěřitelným a skandálním pokusem o zásah do našeho soukromí. Jestli naši vládcové chtěli pořádně „nakopnout“ tzv. konspirační a „ruskou“ scénu, pak vymysleli sousto, na které Kreml intelektuálně určitě nemá. Zánik hotovosti, čínský systém kreditů, možnost trasování, tudy jdeme, pokud by opravdu došlo na masové povinné odvody koncesionářských poplatků na základě vlastnictví přístupu k internetu. Tedy obyčejných mobilů a notebooků, který jsou miliony. Všimněme si i toho, že jednotka už není rodina nebo domácnost.

Surovikinova linie a pavouk establishmentu
O něco snadnějším směrem oponentury je samotná kvalita a rozsah potřebnosti obou našich hlavních veřejnoprávních médií, tedy České televize a ČRO. U obou bychom zcela v pohodě unesli redukci na jeden kanál s pokud možno demokratičtějším obsahem: bez nekompromisní ražby liberální/elitaristické, LGBT, EU a ekologistické ideologie. K tomu sem tam zápas nároďáku a něco jako Černé ovce, charitu a něco pro děti po ránu. Vše ostatní je neprodyšná „Surovikinova“ linie, za kterou se skrývá obrovský, desítky let krmený, vyžraný lidský pavouk spřádající klientelistické sítě. Tak husté, a svým nepřátelům tak nebezpečné, že kromě státního bankrotu, nebo revoluce je nelze osekat.

Veřejnoprávní média ví, kým jsou. Nebo spíše, co přesně mohou – při svém rozsahu - pateticky předstírat. Totiž mantru tzv. objektivity, tedy: pravdy o veřejném dění, která je základem demokracie. Svou nezastupitelnou heroickou úlohu. Útok na ČT je základním politickým měřítkem přijatelného a nepřijatelného. Pokusem ochromit klíčovou propagandistickou instituci liberálního (jakéhokoli) režimu. Právě z této sebevědomé – a ideologické - pozice pramení veškerá drzost a politická podstata připravované změny. ČT nám o sobě říká mnohem více, než by se mohlo zdát.