Pršelo

O víkendu jsem jen naznačil, co se u nás dělo v noci z pátku na sobotu. Musím hned zkraje podotknout, že pejskové se o ničem nedozvěděli. Pravda, báli se, když se kolem Zvole točila bouře a blesky praly asi u nás v ulici také. To ale trvalo celkem krátce. Pejskové šli spinkat, on ten šumot deště uspává.

Mě s Ljubou neuspávat. Do půl druhé jsme vysoušeli přístěnek, kam hrkla voda jakýmisi nesmyslnými dírkami kolem radiátorů. Zkrátka, hrkla voda. Vysušili jsme a v půl druhé šli spát.

Ve čtyři jsem se vzbudil a obhlédl dům. Sucho, pumpy pumpovaly z jímky. Šel jsem zase do postele.

Ráno bylo všechno pod vodou, pumpy se posraly.

Ale to vcelku není jádro mého sdělení. Jak jsem tak ve čtyři v lijáku obhlížel (tehdy ještě funkční) pumpy, kouknu přes vrata a on soused Jiří jde ulicí pod parapletem, doprovázen svými dvěma psy.

Ahoj, jiří, Co u vás? Dobrý? Sucho? ptám se.

Jo, dobrý, odpověděl. Prohodili jsme pár dalších slov a odešel do deště já a se vrátil k jímce k doposud funkčním pumpám.

Až ráno mě napadlo: Proč doprdele ten Jirka venčí psy v lijáku ve čtyři ráno?. Musím se ho zeptat.

Vůbec se nebojíme

Tedy, jak kdo. Já se například bojím, že ta bouřka, která zrovna co tyto řádky (pondělí večer) začíná, dopadne takovým malérem, jako ta páteční. Odpoledne jsem do jímky nainstaloval novou pumpu a novou hadici, jenže znáte to, pumpa je smrtelná, bouřka je živá.

Hodně se bojí Nora. Leží pod mým psacím stolem a bezpečnost jistí tím, že mi leží na nohou. Docela hřeje. Gari se bojí opodál, taky není na pelechu, leží na podlaze a když jí řeknu, že se bouřka vzdaluje, protože hrom následuje po blesku už za celých sedm vteřin kdežto před chvílí to bylo za tři, nedbá.

Poučka o šíření zvuku vzduchem ji minula. Hrom jako hrom, vzdalující se nebo blízký. Je to něco, čeho se bojíme.

Blbá čepice

Bouřková sezóna mě nebaví. Naše pejsky taky ne. Píšu, je večer, a dole na liště mi PC sděluje, že se blíží déšť. To sakra vidím taky! Lesy jsou nasáklé a tím se dostávám k něčemu, co pejsky baví: tůně v lese. Normálně je tam prohlubeň a teď se v tom dá čvachtat, máčet se po bříško, lemtat.

Přeju jim to. Všechno jim přeju. A myslím na komáry, kteří se tu líhnou. Vpodvečer jsem s kamarády byl cvičit Na paloučku. Vzal jsem si repelent… nefrkal. Jiřímu jeho baňka frkala, dokonale me zasmrděl. Komárům to nevadilo a jejich roj mi udělal na hlavě čepici.

Pejskové za to nemůžu. Ale ráno, až s nimi zase půjdu a oni budou cákat, na čepici z komárů si vzpomenu.

Prostě jsem zahučel

Gari s Norou už mockrát viděly, jak dělám divné věci. Naposledy byly u toho, kdy jsem sebou seknul na ledu a zlomil si dvě žebra – to jsem netušil, že mám frakturu a dokonce jsem odnesl Noru po schodech do patra!

Dnešní nehoda? Kuriózní. Jak furt prší, všechno je rozmoklé, to je celkem očekávané. Ale jak rozmoklé! Šel jsem s pejsky po cestě od Vrbiček na Hůrkovo pole a najednou šlápnu a zahučel jsem až po koleno do bahenní jámy. Prostě jsem napůl zmizel. Pejskové se zastavili a divili se, co to zase vyvádím. Jednou padám na záda, podruhé mizím v bažině. Je to se mnou těžkej život.

Kudy jít?

Někdy to nedělám pejskům snadné. Jako dneska. Dodělávám U vrbiček zvoničku (už má zvoneček, děti zvoní, ale přidělávám stříšku). Zajel jsem tedy ke zvoničce autem – mám v něm nářadí a hlavně štafličky. No a že půjdu nejdřív s pejsky na okruh, proběhnou se a pak sebou plácnou do stínu a já půjdu mordovat zvoničku.

No jo, ale on ten okruh má taky odbočku, kudy obvykle chodíme domů, odbočku do álejky skrz pole až k nám do Šmlouva, druhá ulice vlevo! Dojdeme tedy k odbočce, Nora zastaví a ptá se, kudy dál, to dělá vždycky na odbočce, ale Gari už letí do álejky a že domů.

Zavolám ji a plísním: to si nemůžeš zapamatovat, trdlo, že jsme přijeli autem a máme ho v blátě U vrbiček?

Nemůžu. Jsem pejsek.