Bylo dnes u nás na zahradě velké bubnování, přijeli moji přátelé a kolegové Michal Houdek a Radek Holan a točili jsme povídání o foťácích. Pejskové byli nadšení, běhali kolem nás, když jsme tahali sedačku a, na které si budu s Michalem povídat a Radek si rychtoval stativ a usazoval kameru (= foťák, tak to dneska chodí). No a když jsme si konečně sedli, že nás Radek začne natáčet, ještě zbylo trochu času, a tak jsem tím foťákem jen tak zkusmo Garinu a Noru fotil.

Když pak bylo po všem, šel jsem nahoru k počítači a vybral jednu tu fotku Gari s Norou, jak tak spolu špásují, a poslal jsem ji Ljubě, který zrovna byla pryč, hlídala malého Eliáše.
Hned se ozvala. Z jaké doby to je, ptala se. Já na to, že dvacet minut tomu nazad.
Následovala nelíčená radost:: To je jako za starých časů!

Ano, Nora nám pozvolna, krok za krokem, po operaci páteře ožívá. Což se projevuje i tím, že se pere s Garinou.

Odcházení

Potkám pána ze sousedství, rozhlížím se, kde má pejska. Nikdy jsem ho neviděl bez pejska. Vznesu dotaz a on se smutným úsměvem ukáže k nebi. No a vpodvečer se s Ljubou vracíme z třetí procházky a potkáme kamarádku Soňu. Vedle ní peláší pejsánek, do kapsy by se vešel. Kdepak je Džerzy, divíme se. Hned pochopíme. Tak to chodí. Pejskové odcházejí, to je jejich nemilá vlastnost.
No ano, lidi taky odcházejí, ale jaksi jim to dýl trvá.
Ne moc příjemná inspirace pro ranní glosičku. Naštěstí mě tu do nohy strkají dvě tlamy, chtějí svoje misky a pak, tradá na procházku. Na hlubokomyslné úvahy není čas.

Už zase (trochu) skáču…

Ne přes kaluže, ale přes poražený kmen borovice. To je taková malá překážka na jedné z našich okružních cest. Vedla tudy onehdy i trasa terénního cyklozávodu Transbrody - a cyklisti objížděli. Nora se svými šmajdavými tlapkami doposud kmen obcházela. Včera ráno ale udělala hup – a ne že by ho doslova přeskočila, ale nějak ho přešmajdala, zachytila se předními, pak zadními tlapkami a už byla na druhé straně.

Pravda, večer jsme tudy šli znovu a to ho rozvážně obešla. Večer někdy bývá moudřejší rána. Však uvidíme dneska ráno, jak si s kmenem poradíme. Dozajista tudy půjdeme znovu.

Dnes o krávě

Dnes to nebude o pejskách. Jel jsem do Sedlčan přes Neveklov přes Hodětice. Mají tam moc pěkný rybník, skoro tak hezký, jako jsou ty dva naše ve Zvoli. No a jak jedu kolem, koukám, že na rybníku plave labuť. Na protějším břehu se pásly krávy a jednu z nich labuť zřejmě zaujala natolik, že vstoupila do rybníka, aby si s ní popovídala.

Zahořel jsem velkou sympatií k té krávě. Máme společnou vlastnost: zvídavost! Taky mě napadá, že by se těch styčných bodů našlo víc, například ten, že se někdy chovám jako vůl, ale to je jiná historie.
Božská zvědavosti! Třeba jsem byl svědkem zázraku, nějaké mutace. Labuť krávu políbila, poté, co jsem jel dál k Sedlčanům, a začal proces mutace. Za milion let budou mít krávy křídla, aby poskytovaly inspiraci básníkům.
Dělávali to Pegasové, ti okřídlení koně. Jenže křídla ztratili.
Asi proto, že se chovali jako volové.