Česká televize uvádí premiéru animovaného seriálu Labyrint světa a ráj srdce, který vytvořilo animační studio FILM21 pod vedením režiséra Adama Parmy. Seriál vznikl na motivy nejslavnější knihy Učitele národů Jana Amose Komenského. Tato kniha je stará téměř 400 let (Komenský ji napsal v roce 1623) a stále se vydává a čte, protože obsahuje aktuální poselství.

Komenský knihu sepsal necelý rok poté, co mu zemřela žena Magdaléna a dvě malé děti. Podotýkám, že Komenskému bylo 31 let a svoji ženu a děti opravdu miloval. Sám se v tom čase musel ukrývat před španělským vojskem, které obsadilo Fulnek, kde Komenský s rodinou žil. Byl totiž kazatelem Jednoty bratrské, která byla po Bílé hoře pronásledovaná. Prožíval těžké chvíle, ztratil všechno a nevěděl, co s ním bude. A právě v tomto vnitřním rozpoložení svoji nejznámější knihu sepsal.

O čem kniha je? Poutník prochází světem a hledá štěstí a životní povolání. Od Osudu dostal svolení, aby si nejprve celý svět prošel, prohlédl a pak si zvolil povolání. Poutník, do kterého Komenský projektuje sám sebe a svoji aktuální životní zkušenost, kritickým okem nahlíží do všech profesí a společenských vrstev a všude vidí povrchnost, marnost a pokrytectví. Komenský podrobuje celou společnost naprosto nemilosrdné kritice. Říká věci bez obalu. S nadsázkou a typickým českým (anebo moravským?) humorem. Přitom si nebere servítky. On totiž nemá co ztratit, protože už všechno ztratil. A právě lidé, kteří nemají co ztratit, jsou mocní. Oni se totiž nebojí říkat pravdu. A pravda je nekorektní. Přitom člověk může říkal pravdu s úctou a slušně, ale přesto ji lidé budou vnímat jako nekorektní. Komenský byl nekorektní. Nazýval věci pravým jménem, ne tak, jak by to lidé rádi slyšeli.

A teď jde o to, jestli chceme pravdu slyšet. A jakého Komenského si přejeme? Takového, jaký by se nám líbil, aby říkal, co chceme slyšet? Budeme opět předkládat dětem ve školách karikaturu Komenského, nebo nás skutečně zajímá, co si myslel a jaký byl? Ano, můžeme i dnes Komenského cenzurovat, jak to tady už několikrát bylo. Hned po jeho smrti v době rekatolizace českých zemí, pak v době národního obrození a konečně v dobách komunismu.

Poutník dostal dva průvodce – Všudybuda a Mámení. To Mámení mu nasadilo růžové brýle a učilo ho se dívat na svět idealisticky. Jenže to, co viděl přes brýle, nebyla pravda. On se ale díval nad obroučkami a byl schopen vidět realitu, pravdu. A ta byla někdy krutá, pohoršující, nepříjemná, avšak na druhou stranu osvobozující. Ano, pravda osvobozuje. Osvobozuje od lží a klamů. To je stejné, jako když se podíváme do zrcadla a vidíme, co vidíme. Můžeme být naštvaní a frustrovaní, můžeme dokonce hledat viníka, ale skutečnost tím nezměníme. Nebo se naopak můžeme sami sobě zasmát a napravit, co se dá. A právě k této nápravě věcí lidských Komenský vybízí ve svém raném díle. Ano, v závěru svého života se této myšlenky nevzdává a usiluje o transformaci společnosti do pravého lidství. Vede a vychovává lidi k tomu, aby se vymotali z labyrintů, do kterých zabloudili, a nalezli ráj ve svém srdci. To pravé štěstí není ve vnějších věcech, ale uvnitř člověka v osobním vztahu s Bohem.

Komenský má odvahu nastavit společnosti zrcadlo. To není jen tak. Takoví lidé bývají nepopulární a někteří nekorektní byli i upáleni. A my máme několik možností. Buď se do zrcadla vůbec nepodíváme – tedy nebudeme se zajímat o to, co Komenský našemu národu odkázal. Druhá možnost je, že se po zhlédnutí odvrátíme a pohrdneme tím odkazem. Třeba jen proto, že je nekorektní. A nebo můžeme rozsuzovat, co je z Komenského myšlenek pravé a co je aktuální i dnes. Já mám za to, že je toho hodně.