Nic naplat, v časech adventních je člověk sdílnější, takže mi laskavý čtenář jistě odpustí, že malinko pootevřu dveře skříňky Pandořiny.

Průměrně vzdělaný člověk vám na otázku kdo to byl Giordano Bruno, odpoví, že to byl astronom, který popíral, že by Země byla středem vesmíru. A že ho církev za jeho kacířské myšlenky upálila na hranici. Člověk vzdělanější k tomu přidá, že byl stoupencem teorie nekonečnosti vesmíru, že korigoval Kopernikův heliocentrismus a také že nesouhlasil zcela s Aristotelem. Občan velice znalý dodá, že se v roce 1588 nacházel pod ochranou císaře Rudolfa II. v Praze a 17. února 1600 byl na Náměstí květin (Campo de Fiori) v Římě upálen.

Existoval na této planetě jeden člověk, který velice dobře věděl, jak to ve skutečnosti s Giordanem bylo. Když zapálili hranici, v jejímž středu stál onen kacíř přivázán ke kůlu, přistál uprostřed plamenů stroj času a Giordano do něj rychle vstoupil. "Na poslední chvíli, pánové…." pronesl a opustil tuto planetu.

Onen muž se jmenoval Isaac Asimov a popsal tuto situaci v jedné ze svých prvních povídek. Tím se ovšem prozradil, ale protože celý život pouze psal (a dobře), nechali ho být a dovolili, aby se stal klasikem žánru sci-fi, pokud nepřekročí jisté meze. Isaacu Asimovi se na Zemi docela líbilo, zamiloval se tu dokonce do Gertrudy Blugerman, s níž se oženil. Když hrozilo nebezpečí, že ve svém psaní překročí dohodnuté hranice, byla na Zem vyslána strážkyně Janet. Ta ho přiměla k rozvodu, formálně se za něj provdala a pro jistotu psala a vydávala podobné knihy jako on. Nikdo se nikdy nedozvěděl, odkud jsou.

Čtenář si může říci, že si pěkně vymýšlím. Jistě. Nemohu svá slova prokázat. I když oficiálně Gertruda i Janet v životě Isaaca Asimova takto existovaly. Jedině bych vše mohl prokázat snad na jiném příběhu. Oni k nám totiž stále někoho posílají.

Někdy v druhé polovině 17. století k nám poslali muže, který proslul pozemským jménem Jonathan Swift. Jeho příběh vás snad přesvědčí. Je prokazatelnější. Ale to musím předběhnout dobu o nějakých sto padesát let dopředu.

Americký astronom Asaph Hall v srpnu 1877 (a to datum si pamatujte) za pomocí obrovského dalekohledu na observatoři ve Washingtonu objevil dva měsíce Marsu. A docela se jich lekl, protože tam je nikdo nečekal. Snad proto je nazval Phobos a Deimos (Strach a Hrůza). Ony ty měsíce jsou velice malé; Phobos má v průměru něco přes 22 kilometrů a Deimos pouze okolo 12 kilometrů. Hvězdáři na ně dříve nepřišli ze zcela jednoduchého důvodu - neměli tak dokonalé dalekohledy; ty se objevily teprve na sklonku 19. století. Později byla vypočítána i výška jejich oběžné dráhy a doba oběhu okolo Marsu. Deimos obíhá Mars ve vzdálenosti 23 500 km od jeho středu jednou za třicet hodin a Phobos je vzdálen 9 378 km a oběhne Mars dvakrát za jeden marťanský den, který odpovídá přibližně jednomu dni pozemskému. Tak to je a zřejmě dlouho bude.

Nu a nyní se vraťme o sto padesát let zpět. Jistě znáte Gulliverovy příběhy. Jejich autor Jonathan Swift popisuje mimo jiné létající ostrov Laputu obývaný hvězdáři, kteří mimo jiné pozorovali i oba měsíce Marsu a znali přesně jejich výšku od středu Marsu i dobu obletu každého z nich. V tomto je jinak vymyšlené Swiftovo vyprávění přesné – odpovídá i našim znalostem. Problém je pouze jeden – teprve ve dvacátém století jsme uskutečnili myšlenku létajících observatoří.

Inu, to mohla fantazie autorova vymyslet. Jules Verne si také všechno podle budoucí pravdy vymyslel. Jenže ty dva měsíce Marsu znali Swiftovi Lapuťané minimálně o sto padesát let dříve, než je Asaph Hall objevil. A navíc údaje o výšce jejich obletu a době obletu Marsu skutečně odpovídají našim měřením, pochopitelně plus minus nějaký ten metr.

Jonathan Swift (1667-1745) ale napsal Gulliverovy cesty v roce 1726 a Hall měsíce Marsu objevil za 151 let poté, v roce 1877. A potřebné dráhy byly vypočítány ještě později. A teď mi řekněte, proč Jonathan Swift poslední tři roky svého života na nikoho nepromluvil? Jeho životopisci tvrdí, že jeho i literárně známá milenka Stella přišla na to, že má ještě další milenku Vanessu. A že byl naštvaný na celý svět.

Ono to bude asi jinak. Swift byl opravdu naštvaný. Ale proto, že pro něj nepřiletěli. A přitom se tak snažil a nechápal, že plánované prostředky pro ty, co lidstvu vykecali předčasně nějaké pravdy, byly vyčerpány právě v roce 1600, když se letělo pro Bruna. Prý se plánují vždy na pět set let dopředu. Tak mu poslali náhražkou za to Vanessu. Cesty na Zem byly v té době velice levné. Naopak to bylo k nezaplacení.

A tak jsem zvědav, přátelé, kdo známý zmizí v nejbližších letech z toho světa. Nevím, kdo to bude, ale přál bych mu to. Neboť všichni, kdož lidstvu říkali v posledních dvou tisíci letech pravdu, byli často potrestáni minimálně tím, že s lidstvem museli sdílet jeho mnohdy kruté osudy až do své formální pozemské smrti, která byla častokrát urychlena. Například jeden na to doplatil ve svých třiatřiceti.