Mateřídouškou jsem odkojen, a tak mě zajímá. Chci vědět, jak časopis vyhlíží půl století poté, co jsem ho odebíral jako kluk, ale tento zájem by nestačil k tomu, abych si nejnovější číslo koupil. Jenže do toho měsíčníku trochu a nepěkně šili, takže jsem chtěl zjistiti, zda oprávněně.

Otevřel jsem Mateřídoušku rovnou na inkriminované dvojstraně, za niž jí mydlí schody a kterou připravila sama Petra Mejsnar Slušňáková alias šéfredaktorka ve spolupráci s výtvarníkem Liborem Drobným. Pan Drobný kreslí pro časopis pravidelně a má na starosti rubriku Na průzkumu, což jsou poučná povídání. Rovněž v trojce se tudíž zvesela poučuje, tentokrát pod titulem Co možná nevíš o vejci. Jde snad i obrátit naruby? Ne, tak daleko zdejší humor nezachází. Ale kreslíř vypráví vtipně a prostřednictvím bublin. Respektive svých dvou komiksových hrdinů: růžové kočky Edny a modrého (a tudíž dobře viditelného) psa Ludvy, který je Edniným strýcem.

Prý že byly ty figury politicky zneužity a připomíná to údajně padesátá léta, kdy se v komunistickém tisku zveřejňovaly dopisy od dětí určené prezidentům Gorttwaldovi a Zápotockému. Oho! Tak jsem byl zvědavý, zda je to vážně tak hrozná podpásovka, a nalistoval stránky 4-5 neboli slavnou Výzvu Mateřídoušky „Napiš panu prezidentovi!“

Nutno říct, že Libor Pokorný nenakreslil Petra Pavla dokonale, ale ani ne katastrofálně; i když mu lépe jde z profilu, z profilu si je podobnější. Ale po výtvarné stránce nechci dílo hodnotit, spíše obsahově mě zajímá, a prvá ze stran je komiks o čtrnácti tabulích, ve kterém Ludva s Ednou navštíví právě Petra Pavla, aby s ním trávili jeho pracovní den. Co zažijí? Nejprve jsou svědky, jak přijme velvyslankyni jiné země. Pak ho Ludva pozoruje během podepisování důležité mezinárodní smlouvy. Kdosi neviditelný mu podává pero, avšak Pavel odmítá: „Děkuji, mám vlastní.“ Nepochybně narážka na příhodu ex-prezidenta Václava Klause v Chile, kde jak známo, jejich pero „nápadně nenápadně“ sebral, což lehce zvýšilo jeho přítomnost v médiích. Osobně se domnívám, a jistě nejen já, že právě o ni Klausovi šlo.

Kleptománii, jak to cítím, zahrál. Ano, ano, většina lidí si zřejmě myslí, že na záznamu sleduje Václavovo vrozené chování v momentech, kdy jaksi zapomněl na bonton a kameru před sebou. Je takové opomenutí pravděpodobné? Ne. Klaus o kameře věděl a ještě lépe hrál. Snad i nějaké to opatrné mrknutí se vlevo či vpravo těsně před činem. Pak pero s uspokojením a rádoby nenápadně čórnul. Podle mého názoru jde o hereckou etudu, i když patrně vypálenou do světa v okamžitém hnutí mysli, které zase bylo dáno momentálním aktérovým duševním rozpoložením na cestách. A sledujeme pozéra, nejspíš, ale Klause trochu obhajuji. Vědomě bavil svět. Asi. Asi nepoškodil svou vlast. Nebo si myslíte, že ano? Prezentoval nás jako národ zlodějů? Pochybuji. Má obhajoba Klause - jako zajímavé osobnosti - nicméně nemění nic na tom, že by „prezident měl vždy důstojně reprezentovat naši republiku“, což nám právě Edna hned úvodem komiksu výslovně připomene. Nám, anebo prostě dětem: Mateřídouška se přece proponuje jako časopis, který „baví školáky už 77 let“.

O čem tento kreslený seriál vypráví dál? Během návštěvy zvířátek udělí Pavel strýci Ludvovi státní vyznamenání, aby děti pochopily jeho další pravomoc (není, pravda, zdůvodněno, za co si Ludva metál vysloužil), a nato vede prezident postavičky přes Karlův most do své pracovny na Pražském hradě. Ujistí je, že tu nemá čas hrát piškvorky, jak je napadlo, ale musí jmenovat soudce, přečíst dopisy občanů a „večer vyrazit na Slovensko“. „Čeká mě pět let každodenní práce,“ dodá; a protože takové tempo přijde Ludvovi nemilosrdné, složí se šokem na podlahu, přičemž strhne vázu, která se roztříští. Vstává a zajímá ho, zda půjde sedět, na což Petr Pavel okamžitě reaguje: „Neboj, Ludvo, mezi pravomoci prezidenta patří udílení milosti.“ Tečka.

Autorka se tedy mj. otírá o Klause, ale nijak si tím, říkám, nenaběhla. Divnější je samozřejmé dekorování pišišvora a samozřejmost udělování milosti. Skoro jako by taky prezident Pavel hodlal - po Zemanově vzoru - bohorovně odpouštět svým kamarádům, úplně bez váhání. „Milánci, nejste v nebezpečí!“

Co víc? Běhen loučení Ludva prezidentovi slíbí, že budou on i neteř sbírat vzkazy od dětí, aby mu bylo „při práci veseleji“. Je ale kardinální otázkou, zda komiks nedal na „zavalení“ českého prezidenta prací přehnaný akcent. Nechci popírat, že má prezident stále co dělat, to asi má, v těchto dnech to ale působí spíš jako narážka na poněkud přehnané tempo, jež nasadil už před inaugurací.

Prohlížím proto radši vzorový dopis na straně 5. Časopis tu vyzývá, aby děti Pavlovi něco nakreslily anebo mu napsaly vzkaz. Redakce jej předá, lhůta do 30. dubna 2023. Ludva s Ednou sami (a jen se dvěma kaňkami) napsali: „Milý pane prezidente, gratulujeme Vám ke zvolení do Vaší funkce. Pokud byste si našel čas udělat něco pro děti, posíláme Vám pár nápadů. Ludva by si přál dva roky prázdnin. A mě by potěšilo, kdyby se ve státním znaku naší republiky vyměnil lev za kočku.“

Každý si zde smí udělat názor sám, já to jako politizaci nevnímám.

Mateřídouška, jejíž redakce sídlí dnes v Holešovicích, stojí 49 korun a toto číslo vyšlo 13. března. Edna a Ludva jsou maskoty časopisu a upřesním, že jde o zvířata komicky robotická, která občas sama sebe dobíjejí ze zásuvky! Časopis má dnes šestapadesát stran a původní logo kreslené ještě Ondřejem Sekorou. Jinak se od toho, jenž pamatuji z roku 1973, samozřejmě liší. Za mého dětství byla Mateřídouška hlavně hájenstvím Václava Čtvrtka a jeho loupežníka Rumcajse, kreslíře Radka Pilaře, ale taky mnoha dalších literátů a výtvarníků. Ideologická byla - naštěstí - minimálně. Doba se posunula, takže literárně-výtvarný charakter zesnul; ale tuším, že by někdejší pojetí neobstálo již ani u dětí, ani u rodičů. Takže zde místo toho máme pravidelné stripy Filipa Škody Minirytíř Buriánek, návody pro šikovné ruce, nejohroženější zvířata měsíce a reklamu na nový animovaný film i včetně testu a vyjmutelného plakátu. V březnu došlo i na četné stránky s velikonoční tematikou (ale bez jakýchkoli náboženských konotací) a vždy dojde na kuchařku, zábavný kurz angličtiny, anebo reklamu na sýr. Máme tu právě i malovaného průvodce po Amsterdamu v rubrice Cestování a rubriku Zvěřinec a velmi, velmi analytickou upoutávku na tisícidílný televizní seriál Pokémon. Taktéž nezbytnou bezpečnostní stránku od Besipu (jak přejít ulici), Janem Smolíkem kreslenou rubriku Časonauti (navštívíme athénský amfiteátr) a rubriku Tělo, již vymýšlí spisovatelka Klára Smolíková. Ve trojce mě leda zarazil až neúměrný prostor věnovaný česky opět vydávanému Dahlovu bestselleru Matylda, podle kterého vznikl, jak známo, muzikál - hraný v Londýně, New Yorku a teď také, je zdůrazněno, v Brně.

Zaujalo mě však, že zde časopis nijak nepopírá telekinezi, ke které se dobral Matyldin mozek, když byl příliš trápen okolními tupci barbarského světa. Takže čtou děti strip Jitky Petrové, kde Matylda telekineticky převrhne sklenici vody, ale není vysvětleno, že to dětem nepůjde, a to ani kdyby napínaly mozkové blány od rána do večera. No, ale něco musíme, uznávám, nechat už na rodičích, ohledně vysvětlování. A abych nezapomněl na „klíčovou“ dvoustranu. Mně připadá v pořádku. Neumím sice odpovědět na otázku, zda by vznikla v případě, že by vyhrál volby Andrej Babiš, ale je fajn, že se odpovědět nedá.

A proč kdosi mluvil o kultu osobnosti? Je to nesmysl. Petr Pavel sice vystupuje v komiksu, ale od začátku do konce jako člověk zastávající reprezentativní úřad. Nenašel jsem slůvka o jeho armádní minulosti nebo o rodině. Ani zde nečtu, jak je krásný. Dvě robotická zvířátka se k němu nechovají podlézavě. Kolik asi redakce dostane dopisů a obrázků, to taky netuším, ale doba se posunula, takže závěje to nebudou. Skoro věřím, že onu poštu Pavel zvládne přečíst a prohlédnout a že některé děti třeba i pozve na Hrad. Proč ne.

„KLAUSOVO PERO“, NA NĚJŽ KOMIKS V MATERÍDOUŠCE NARÁŽÍ V SOUVISLOSTI S POTŘEBOU REPREZENTOVAT STÁT: