Tak prý hodlá Německo do roku 2023 nainvestovat do opatření na ochranu klimatu 50 miliard eur. Kýženého cíle má být dosaženo roku 2030… jde ještě o to, jestli si klima, potvora, těch opatření všimne. Všimlo by si možná, kdyby bylo hřebíčkem na nebeskou báň přibito; jenže zafouká vítr jednou od západu, podruhé od jihu, milé klima se pošoupne jinam a místo něj se dostaví zase jiné klima a tak pořád dokolečka. I nedomnívám se že výšezmíněná opatření budou mít, ať do roku 2030 nebo třeba i do konce čtvrtohor, jiný účinek než že se padesát miliard eur rozfrndá v chaotických akcích a klima zůstane, jaké bylo. Ne-li ještě rozhašenější, jelikož lidstva v tzv. rozvojových zemích kvapem přibývá, dříví a sušený kravský trus pálí, což pochopitelně nezůstává bez následků.

Nebo možná i s následky; lze míti za to, že dobrovolní zachráncové klimatu zjistivše, že se jejich úsilí míjí účinkem, sáhnou ještě o něco hlouběji do občanovy kapsy, neboť pro odvrácení klimatické katastrofy jim není líto groše. A pak ještě a ještě, až se občánek nakrkne, silou svého volebního hlasu odstaví od moci znehybnělé tradiční prtaje a přikloní se k nějakým těm populistům, jak jsou v Německu nazývány politické síly s dostatkem kuráže, aby se zabývaly tématy odporujícími dogmatům této vykolejené doby. Leda by ještě byla zrušena demokracie, nebo ještě líp, zřízen nějaký Výbor pro dohled nad demokracií. Tak úplně nemyslitelné to není; sám už jsem četl vážně míněnou úvahu doporučující autoritativní vládní formu – cituji -, abychom prosadili konsens o skleníkovém efektu. To se ví; občánek pitomeček nevidí, odkud mu kyne dobro, i jest třeba ho k němu přivést za ucho.

Přitom jsou to všechno strachy dokonale zbytečné. Klima není tak choulostivé, jak mu starostlivé duše přisuzují; i kdyby tvor zvaný člověk v jeho zájmu sám sebe vyhubil, klimatické podmínky na matičce Zemi se změní jen o málo nebo vůbec nijak. Už samotné sopečné erupce vychrlí do ovzduší padesátinásobek plynů, popele a všeho ostatního nadělení, než na jaké se zmůže veškerá činnost lidská; k tomu připočtěme slatě a bažiny produkující obrovská kvanta metanu, plynu to s dvacetinásobným účinkem než tolik obědovávaný kysličník uhličitý (CO2, kdyby někdo byl slabý v české terminologii), něčím přispěje vypařování hladin moří a oceánů… Vše v jedno shrnuto, snaha o dosažení klimatické stability je ze samého principu odsouzena z nezdaru stejně, jako by někde chtěl za tím účelem posunout osu zemskou do příhodnější polohy.

Neblázni, člověče. Nejsi víc než jedno ze stvoření božích, ledaže nadané rozumem. Jsou však sféry, do nichž lidský rozum nedosáhne; a pokusí-li se o to, nadělá víc škody než užitku, čehož výmluvným dokladem jsou všechny snahy o vybudování nových, spravedlivějších světů, o výchovu nového, uvědomělejšího člověka a jiné chiméry téhož druhu. Co pak se zemského klimatu týče, nějaké tu bylo před námi a nějaké bude i poté, až se věčná řídící a tvořivá síla (to kdyby někomu slovo Bůh vytvářelo pupínky na pokožce) rozhodne nahradit nás něčím vyšším a dokonalejším, jako už vždy od počátku života na této planetě. Pakli ovšem naši planetu sami nezničíme. Ne svým vcelku nicotným působením na její klima, nýbrž neomaleným strkáním prstů do souvislostí, jejichž pochopení je mimo dosah smyslového poznání. Jinak bychom se snad nepotáceli od omylu k omylu a od maléru k maléru… ale třeba to zrovna takhle má být. Neboť nikoli úspěchy, ale pády na nos se člověk učí ve věčné škole vývoje.

Hannover, 30. září 2019