19.3.2024 | Svátek má Josef


ESEJ: Zrození Grety aneb Hledají se zlí Pražáci

20.2.2020

Ačkoliv Gretu Thunbergovou zná téměř celý svět a sláva Karla Gotta sahá daleko za hranice Evropy, oblíbeného herce a zpěváka Rudyho Kovandu, který v sedmdesátých letech exceloval na brněnské kulturní scéně, nezná téměř nikdo. Přitom je jeho příběh přímo nadčasový. Tehdy se jeho sláva rozletěla po celé republice a na chvíli zastínila i věhlas samotného Karla Gotta, kterého v roce 1975 porazil v soutěží o Zlatého slavíka. Tedy pravděpodobně ho porazil, protože díky ne zcela jasným okolnostem neznáme přesný počet hlasů, které získal. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak.

Rudolf alias Rudy Kovanda se narodil do intelektuální rodiny, intelektuálem se ale nikdy nestal. Koneckonců Zlatý slavík není žádná vědomostní soutěž a k pěveckému úspěchu nemusíte mít červený diplom, ale dobrý hlas. A na něm si Rudy, který ve svých slavných dobách vážil téměř sto padesát kilo, hodně zakládal. Jeho kariéra začala jednoho večera v kavárně Máj, kde vystupovala skupina Synkopy 61. Rudy je poprosil, zda by si nemohl zazpívat, vzal si tamburínu a dal se do toho. Jakmile spustil, získal si okamžitě všechny posluchače. „Byli jsme z toho vystoupení v šoku, stejně jako celá kavárna. Pak nám došlo, že to je to největší maso,“ vzpomínal zpěvák této skupiny Michal Polák.

Když se o něm doslechl známý brněnský recesista a silák Franta Kocourek, založili skupinu Los Brňos, se kterou začal Rudy vystupovat. Z jeho jména se stal postupně pojem. Nikdy však nezpychl, na tváři měl věčný úsměv a nikdy nezkazil žádnou legraci.

V roce 1975 Frantu Kocourka napadlo, že z něho udělá Zlatého slavíka. Akce měla mezi brněnskou mládeží bouřlivou odezvu, ať už šlo o středoškoláky, nebo tzv. štatlaře. Tento název vychází z německého die Stadt (město) a naznačuje, že se jedná o mládež, která se poflakuje po městě. Jde o specifickou subkulturu s vlastním životem, slangem a hodnotami, které nevoněl komunistický režim a ona zase nevoněla jemu.

Výstižně je popsal jeden středoškolský „rádobypedagog“ nejistého národnostního původu, kterého jsem měl tu čest znát a na kterého by přesně padl popis majora Terazkyho z Černých baronů. Tento „Rusín, možná i Avar...“, mluvící „jazykem vzdáleně připomínajícím slovenštinu“, charakterizoval štatlaře takto: „.... na hlave bigbít, nohy do zvonu, poslúchá to Lúcémbérk a něučí sa.“

Bigbít znamená dlouhé vlasy, nohy do zvonu představují tehdejší módní tvar kalhot a Lúcémbérk byla oblíbená stanice Radio Luxembourg, která se specializovala na populární hudbu. „Něučí sa“ byl marný povzdech nad tím, že vzdělání zkrátka nebylo jejich prioritou. Tento profesor, ač sám vůl jak vidle, je coby génius podprůměrnosti vystihl přesněji než sebelepší sociologická analýza, plná grafů, tabulek a cizích slov.

Štatlaři mezi sebou mluvili brněnským hantecem (např. Zlatý slavík = Goldnové fógl, tramvaj = šalina), nebažili po členství v SSM a neměli politické ambice. Sem tam nějakého štatlaře násilně ostříhali či předvedli na služebnu, ale jinak je bolševik nechával na pokoji, protože v nich neviděl politickou hrozbu. I když...

V paměti mi utkvěla jedna recese, kterou měli tito štatlaři na svědomí: jednou si během oslav nějakého komunistického svátku vzali mávátka a vlaječky, aby pak před tribunou plnou komunistických papalášů nadšeně mávali a volali: „Ať žije Sovětský svaz!“ S bigbítem na hlavě a s nohama do zvonu byli věrohodní, asi jako kdyby si Tomio Okamura a Václav Klaus natáhli tanga a šli se vlnit do průvodu Prague Pride. Bylo to provokativní, ale v danou chvíli nikdo nevěděl, jak jim to zarazit.

Tito štatlaři začali skupovat časopis Mladý svět ve velkém. Řada nadšenců vystřihovala kupony a lepila je na korespondenční lístky, které řidiči dobrovolníci rozváželi do různých měst, blízkých i dalekých, aby měly ta správná poštovní razítka. Jak prosté! Počet hlasů utěšeně rostl a když dosáhl určité výše, začali se v redakci Mladého světa zajímat o to, co že to je v Brně za novou vycházející hvězdu. Pak došlo k očekávanému překvapení. Na scéně se objevili „zlí Pražáci“ a milému Rudymu zatli tipec. Oficiálně prý proto, že neměl přehrávky, ale to je samozřejmě nesmysl. Přehrávky sice neměl, ale tohle o něm věděli už dřív.

Bez přehrávek se nesmělo veřejně vystupovat. Používaly se jako šikana pro ty „neuvědomělé“, ale i zavedení umělci mohli mít problém. Všichni totiž museli své umění předvést před komisí funkcionářů KSČ, aniž by mu tito soudruzi zrovna rozuměli. Kvůli přehrávkám skončila například skupina Plastic people. Ne proto, že by hráli špatně, ale proto, že svoji tvorbu i vzhled odmítali podřídit režimu. Líčil mi zvukař jiné skupiny, jak se její členové pečlivě připravovali, jak si opakovali něco z hudební teorie, aby pak s otevřenými ústy civěli do tváří členů zkušební komise, kteří se jich vyptávali, kdy byla založena KSČ. Daliboru Jandovi dělali potíže proto, že neměl socialistický hlas. I Felix Holzmann měl problémy, protože jeho umění prý bylo pokleslé. Scéna ze seriálu Vyprávěj, která takové přehrávky vykresluje, je realistická.

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že se „zlí Pražáci“ na přehrávky jen vymlouvali, aby mohli toho svého Zlatého slavíka opět udělit Karlu Gottovi. Ale v tomto případě o šikanu nešlo. Nevím, zda pánové z Prahy přijeli za Rudym, nebo on za nimi, ale jedno je jisté. Stačilo jediné setkání a Rudy byl z další soutěže vyřazen. Byl zábavný, dobrosrdečný, ale jak uvádí řada pramenů také mírně retardovaný. Toho si nemohli nevšimnout. Pokud si k tomu ještě vyslechli jeho píseň Jojo blúes nebo Sud kulatý rys tu pije (latinský název, zpěv v češtině a angličtině), bylo vše jasné.

Rudy skončil a jeho hlasy byly skartovány. Přesto z toho vyšel svým způsobem jako vítěz. Miroslav Donutil, který ho velmi dobře znal, odhaduje, že by Zlatého slavíka suverénně vyhrál, kdyby hlasování mohlo doběhnout až do konce. Podle jiných získal „jen“ neuvěřitelných 27 000 hlasů. S takovým počtem by se umístil na krásném druhém místě a zanechal za sebou spoustu zvučných jmen jako třeba Waldemar Matuška, Eva Pilarová nebo Hana Hegerová. Brno se náramně bavilo.

Recese, to byla Frantova parketa. Ale kromě ní nám tu zanechal ještě něco jiného, něco vážnějšího, co původně neměl v úmyslu a co stojí za hlubší zamyšlení. Ukázal, že je možné si najít „člověka z lidu“, který nemusí nutně patřit mezi nejbystřejší, a když mu budete věnovat trochu času, můžete ho za poměrně nízkých nákladů uvést do nejvyšších pater společnosti, kam by se za normálních okolností nikdy nedostal.

Domnívám se, že tak nějak se zrodil i fenomén Grety Thunbergové. V mnohem větším měřítku, s mnohem větším balíkem peněz a s ne právě čistými záměry. Možná se mýlím, ale nedovedu představit, že by to zvládla silou své osobnosti či intelektu. Někdo šel náhodou kolem, uviděl ji sedět na zemi a zavětřil. Jak uvádí Vítězslav Kremlík, ten někdo byl jistý Ingmar Rentzhog, realitní magnát a podnikatel. Tento Rentzhog prošel již dříve školením v rámci projektu „Climate reality“, který založil známý obchodník s emisemi a expert na nesplněné katastrofické předpovědi Al Gore. Ale to není důležité. Rentzhog vzápětí rozjel kampaň na Twitteru a zakrátko začali Gretu přijímat světoví politikové i přední celebrity.

Co mají Greta a Rudy společného? V prvé řadě je to pevná víra ve své schopnosti. Rudymu nakukali, že výborně zpívá, a on s pověstí „neznámého moravského barda se zajímavým témbrem a skvělým frázováním ojedinělých textů“ tomu všemu věřil. Že svůj talent bral vážně, dokládá historka, kdy jako dělník v cementárně v Maloměřicích požádal o změnu pracoviště, protože se obával, že všudypřítomný prach škodí jeho hlasivkám. Bylo mu vyhověno.

I Greta si věří. Zahrnuli ji chválou ze všech stran a nakukali jí, jak důležitá je ona i její poslání. Jeden z jejích klimatologických „poradců“ S. Rahmstorf o ní prohlásil, že Greta toho o vědě ví opravdu dost. Kam se na ni prý hrabou politici. Jak toho dosáhnout v tak mladém věku, to už nespecifikoval. Byli takoví, kteří to dokázali. Například Ježíš diskutoval s rabíny, když mu bylo dvanáct. Nevím, zda také chodil za školu, jenže tohle je jiná liga. Jeho kroky neřídil nějaký pozemský červ, nýbrž sám Bůh. Zatímco Kovandovi stačilo být středem pozornosti svých fanoušků na Brněnské přehradě, Greta se s naprostou samozřejmostí vžila do role novodobého mesiáše.

Druhou vlastností, kterou oba dva sdílejí, je naprostý nedostatek sebereflexe. Rudymu bych to nevyčítal, protože trpěl určitou retardací, ale u Grety je to jiné. Ta si na rozdíl od Rudyho svoji diagnózu uvědomuje. Bohužel, jak se sama vyjádřila, považuje to za přednost. Přesto její stoupenci slyší podobné argumenty neradi. Řada z nich zastává názor, že by se neměla kritizovat jako osoba, ale že se máme soustředit výhradně na to, co říká. Nesouhlasím. Tento požadavek příliš zavání cenzurou, protože zakazuje kladení nepříjemných otázek. Navíc, když už se rozhodla, že bude působit na politickém kolbišti, musí snést vše, čemu je vystaven kterýkoliv jiný politik. Voliči mají právo vědět, zda to ten či onen veřejný činitel má či nemá v hlavě v pořádku.

Co tedy říká? Že nás čeká strašná katastrofa, pokud nedostaneme rozum. Pokud to znamená, že máme platit jako mourovatí a místo masa jíst nějakou syntetickou náhražku s žabincem jako oblohou, pak je to pro nás velká oběť. Lidé rádi podstupují oběti, ale musí vědět proč. O konci světa mumlá kdejaká náboženská sekta a vždy, když se v daném termínu nic neděje, vyhlásí buď další termín, nebo své členy raději postřílí, aby se zbytečně nevyptávali. Můžeme Gretě věřit její vidiny? Jestliže o sobě nechá šířit informace, že vidí pouhým okem kysličník uhličitý, pak prostě nemá všech pět pohromadě. Slušněji se to vyjádřit nedá. Proč bych jí měl věřit její katastrofické scénáře? Proč bych měl pro jejich odvrácení nějaké oběti vůbec podstupovat?

Každá legrace něco stojí. Franta Kocourek vybral pro svůj účel několik tisíc korun, což odhaduji na dva až tři tehdejší průměrné platy. Miroslav Donutil prý přispěl desetikorunou a Felix Slováček dal dokonce padesát. K tomu spousta hodin dobrovolné práce. Gretini sponzoři jsou neskonale bohatší a co jedni dali v korunách, mohou tito dát v milionech. Samozřejmě, že dolarů. Proto se Rudy dotáhl pouze na Gotta, kdežto Greta sjezdila půlku světa, řečnila v OSN, v Davosu, „debatovala“ s Merkelovou, di Capriem a se spoustou jiných. Hádám, že s takovými penězi by byl Rudy vážným kandidátem na prezidenta USA a kromě toho by mohl jako bokovku dělat generálního tajemníka OSN.

Pokud jde o transparentnost, známe v případě Rudyho Kovandy motiv, výsledky a v hrubých rysech i dárce. U Grety si transparentností nejsem jist. Nevím, kdo ji financuje, kdo jí vyjednává účast na konferencích, kam se jen tak někdo nedostane, neznám motiv dárců. Oficiálně je to záchrana planety a lidstva před vlastní zaslepeností a chamtivostí, ale já bych chamtivost hledal jinde. Obávám se, že nejde o nic jiného než o investice do zeleného byznysu.

Perestrojka evropského průmyslu směrem k dálavám zeleného údělu zhltne nepředstavitelné peníze a dá se na ní slušně vydělat. Vystrašení lidé budou pro své vlastní dobro snadněji solit. Podle příkladu naší malé země na tom vydělají výrobci atmosférických větráků, solární baroni a různí pseudovědci, aktivisté a další, kteří ví, jak podojit erár, jenže v mnohem větším měřítku, než jaké nabízejí naše skrovné poměry. Předpokládám, že jde o hru se záporným součtem, tedy když jedni vydělají, druzí mnohem více prodělají, protože se spousta peněz promrhá. Kdo prodělá? Lidé střední třídy, kteří nemusí být nutně bohatí, ale je nás hodně. Nebylo by to poprvé.

Kromě zelené perestrojky visí ve vzduchu ještě další výdaje. Z mezinárodních klimatických konferencí vyplývá, že by bohaté státy měly platit těm chudým sto miliard dolarů ročně, a to jen pro začátek. Z této částky se zřejmě vyvléknou Spojené státy, Kanada a bůh ví kdo další, takže to celé může nakonec zůstat jen na Evropě. Souhlasil bych se smysluplnými investicemi, třeba do zadržování vody, ale transfer peněz do Afriky? Kolik z nich poputuje do kapes místních kmenových demokratů, nejrůznějším poradním agenturám a firmám, které by se chtěly zbavit neprodejného zboží?

Mám-li platit, musím vědět komu a musím věřit, že to má nějaký smysl. Zde bych si dovolil parafrázovat Karla Marxe, který sice není mým oblíbencem, ale v jednom mu musím dát za pravdu: Není zločinu, kterého by se mezinárodní kapitál nebyl ochoten dopustit, pokud by mu z toho koukal nějaký zisk.

Let Rudyho Kovandy za Zlatým slavíkem zastavila delegace „zlých Pražáků“, kteří řekli STOP a basta. K tomu se Evropská unie očividně nemá a na své „zlé Pražáky“ teprve čeká.