Češi se obávají, že nebudou schopni se o sebe ve stáří postarat. Bojí se zátěže pro blízké i finančních problémů. A podle aktuálního průzkumu České asociace pojišťoven oprávněně – nesoběstačnost by měla značné finanční dopady na 38 % respondentů. Navzdory obavám se ale Češi na tuto situaci nepřipravují. Problémy by přinesl i výpadek příjmů kvůli invaliditě nebo delší nemoci.

Až 73 % Čechů se obává, že se o sebe ve stáří nebudou schopni postarat. Pětina respondentů vlastní nesoběstačnost považuje dokonce za velmi pravděpodobnou. „Asi pětina těch, kteří mají v rodině nesoběstačného, o něj pečuje kompletně. Postarat se třeba o rodiče bereme jako povinnost, řada z nás má s takovou situací osobní zkušenost. Rodinná péče přináší nejen velké fyzické a psychické vypětí, ale i vysoké časové nároky. Ty vedou řadu lidí k nutnosti opustit zaměstnání, což zpravidla znamená i rapidní zhoršení jejich finanční situace,“ píše výkonný ředitel České asociace pojišťoven (ČAP) Jan Matoušek. „Samotné riziko události příliš neovlivníme, ovlivníme ale to, jak se vypořádáme s jeho finančními dopady. V případě nesoběstačnosti vidíme velký rozpor mezi vnímáním závažnosti situace, která je na žebříčku obav na prvním místě, a naší připraveností na ni.“ Nesoběstačnost bychom z rezerv pokryli jen ve 30 % a z pojištění ve 12 procentech. Zcela bez řešení by zůstalo 38 % respondentů, tedy o dost více než třetina.

Všimněme si, jak se údaje z průzkumu ČAP podobají výsledkům jiných průzkumů na téma příjmů, úspor a rezerv domácností. Také z nich vyplývá, že velká většina lidí má rezervy na neočekávané události ve výši, pokud nějaké, tak jednoho až tři měsíce. V podstatě se dá říci, že polovina až dvě třetiny občanů ČR žije z ruky do úst.

Stále lze slyšet mnoho lidí pochybovat, že je nějaká krize a že jakápak chudoba, obchoďáky jsou narvané a kdekdo lítá do Dubaje nebo alespoň na Kanáry. Na tom jistě něco je, i chudí u nás mají co jíst a mají kde bydlet. Ti ostatní si mohou i trochu užívat. Ale z ruky do úst. Tedy jen do té doby, dokud jsou zdraví nebo ne staří, dokud rodiče platí druhému rodiči řádně alimenty, nebo dokud nám neonemocní babička. V těch situacích se ukáže, že nejsme bohatou společností. Přesto, že platy stále rostou, i důchody. Ale na nějakou silnější rezervu pro případ nemoci, nebo jen přilepšení k důchodu, to nestačí.

Průzkum ČAP hlásá, že Češi nejsou připraveni na dlouhodobý výpadek příjmu, způsobený například závažným onemocněním nebo invaliditou. Významné finanční dopady by podle nich měl pro 51 procent dotázaných. Jako pravděpodobnou takovou událost hodnotil v průzkumu každý druhý člověk, na žebříčku rizik se umístila na čtvrtém místě. Finanční rezervy má 28 procent respondentů a pojištění si sjednala 43 procenta, ukázalo dotazování. Čtvrtina respondentů by ale neměla jak svízelnou situaci řešit.

Dá se to přeložit tak, že plynulé, pravidelné příjmy stačí na živobytí, někdy i celkem slušné, ale neznamená to, že tato společnost je bohatá. Ne, není. Ve srovnání se západní Evropou už máme zhruba stejné ceny potravin, energie, benzínu, nemovitostí a od nich se odvíjející splátky hypotečního úvěru a nájemné. I daně už platíme jako ti zápaďáci. Co však srovnatelné není, jsou naše a jejich příjmy. Životní úroveň – dejme tomu.

Ale cosi navíc, cosi do úspor a rezerv, to zatím chybí, na to jsou zdejší příjmy nízké. Není to jen chyba občanů samotných, že nechtějí pracovat, přivydělat si, najít si lepší místo. Celá česká ekonomika je nízkopříjmová. Od 90. let byla jako taková cíleně budována. Zachovává nám nízkou nezaměstnanost a solidní příjmy. Ale další hodnotu, tu přidanou, už ne, ta chybí. Dokud se v tomto směru nezačnou dít podstatné věci, budou podobné průzkumy vycházet stále s podobnými závěry.

Poskytl server Svět hospodářství