Nekonečný mediální a spotřebitelský seriál diskusí na téma potravinářské legislativy a optimalizace činnosti dozorových orgánů, které mají v popisu práce bdít nad dodržováním zákonů spojených s výrobou a prodejem potravin, měl svůj další díl v nedělních otázkách Václava Moravce. Po dlouhé době přitom v uvedeném pořadu zazněla celé řada racionálních a s vědomím znalosti problémů vyřčených myšlenek. Což je důležité především proto, že se nově zvolení zákonodárci budou v nejbližších měsících zabývat klíčovou potravinářskou legislativou – novelou zákona 110/1997 Sb., o potravinách.

Stalo se tak zejména zásluhou někdejšího ústředního ředitele Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) a také exministra zemědělství Jakuba Šebesty, který se dokázal oprostit od neustále opakovaných klišé týkající se "kvality" potravin a frází, kterými se drtivá většina politiků zaštiťuje ve snaze deklarovat svou vůli zlepšit strukturu potravin prodávaných na tuzemském trhu. Na rozdíl od nich Jakub Šebesta ví, o čem mluví.

Například ohledně sankcí udělovaných za zjištěné prohřešky při výrobě a prodeji potravin. Ačkoli totiž většina politiků volá po stále vyšších pokutách, ne každý již v této souvislosti zmiňuje správní soudy, které, jak Šebesta na konkrétních příkladech z praxe uvedl, původně udělované sankce ve správním řízení ve většině případů přehodnocují a podstatně snižují. To ovšem laická veřejnost neví, ta sleduje jen počátek takových procesů, případně jejich konec, tedy kdo a kolik skutečně za své prohřešky zaplatil. Pakliže se dnes volá po vyšších sankcích – a to volají skoro všichni, nebylo by od věci respektovat při silných sděleních i postoj správních soudů, a především tyto instituce zahrnout do diskusí o tom, jaké sankce jsou skutečně reálné.

Bývalý ministr také správně nenaskočil na zavedenou tezi, podle níž jsou za všechny zjištěné prohřešky odpovědní obchodníci. Pakliže - v případě balených potravin, kterých je většina - neodpovídá údaj na obale složení příslušného výrobku, je zcela evidentní, že ten, který v takovém případě podvádí, je výrobce příslušné potraviny, nebo její dovozce. Kdyby měl obchodník ověřovat pravdivost veškerých údajů uváděných na obalech potravin, asi bychom se všichni divili, o kolik by byly potraviny – díky nutným laboratorním testům ze strany obchodníka – dražší. Z legislativy sice vyplývá odpovědnost obchodníka za prodávané zboží, ta však není nekonečná. "Kvalita" potraviny se samozřejmě může podstatně zhoršit oproti stavu při dodávce zboží i v samotném maloobchodu, zejména nesprávným skladováním. Těžko ale ubude ve skladech maloobchodů ve výrobcích podíl masné složky nebo se z ochucených produktů ztratí složka ovocná.

K tomu je třeba podotknout, že ačkoli je nejčastěji skloňovaným výrazem v oblasti potravin jejich "kvalita", ve skutečnosti – a vyplynulo to i z nedělní diskuse, má většina těch, kteří pojem "kvalita" používají, na mysli fakticky klamání spotřebitele (to je důvod, proč dávám v tomto článku pojem "kvalita" do uvozovek). Ve své podstatě sice platí, že "ošizený" výrobek (tedy taková potravina, kde je standardní dražší složka nahrazena nějakou levnější složkou, nebo kde neodpovídá množství nějaké složky uvedené na obalu výrobku skutečnému podílu této složky) je méně "kvalitní", je ale otázkou, podle čeho posuzujeme výraz "kvalita". Například z nutričního hlediska by byla náhrada živočišných surovin nějakým podílem rostlinných surovin – třeba při složení tuků) vlastně pozitivní – problém je ale v tom, že výrobce něco jiného píše a něco jiného skutečně dělá. Čili klame.

Třetím a možná nejdůležitější vyjádření Šebesty byla jeho polemika s hlavním hygienikem ČR Vladimírem Valentou, který podle svého zvyku obhajoval zachování působnosti hygienické služby pod ministerstvem zdravotnictví, přičemž k této obhajobě použil naprosto zavádějící teze. Podstatné přitom je, že hygienici ve stravovacích zařízeních vůbec nekontrolují potravinářské suroviny určené k přípravě jídel podle stejných parametrů, podle kterých se potraviny kontrolují při jejich výrobě a prodeji. Nadneseně řečeno – kuchař v restauraci může klidně připravovat řízek z gumy, neboť pro hygienika je především důležité, zdali má kuchař potřebné pracovní pomůcky, zdali je guma správně skladována, a zdali není v hospodě špína a takové prostředí, které by mohlo strávníkům navodit nějaké zdravotní problémy. Složení gumy ale hygieniky nezajímá. Právě v tom je přitom ona "nevyváženost" kontrol potravin dozorovými orgány v gesci ministerstva zemědělství a ministerstva zdravotnictví, o které mluvil i Jakub Šebesta. A právě proto by bylo vhodné, aby byly potraviny podrobeny jak při výrobě, tak při prodeji, ale také při jejich kulinářské přípravě, stejnému kontrolnímu režimu.

Zasvěcených argumentů týkající se oblasti potravin slýcháme v ČR opravdu velmi málo. V neděli jich ale pár zaznělo – díky za to.