19.3.2024 | Svátek má Josef


POLEMIKA: Ekonomie a „výměna kuchyňské linky“

4.12.2020

aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 10

Část veřejnosti zlobí internetoví giganti, protože „cenzurují příspěvky“. Politicky nekorektní, ideově nepohodlné, protivládní nebo nesouladné s hlavním mediálním proudem. Příspěvky jsou mazány a jejich autoři mizí ze Sítě a stávají se z nich legendární „neosoby“.

V této situaci přicházejí rozhořčení lidé s nápady na vylepšení neblahého stavu „legislativní cestou prostřednictvím antitrustových zákonů“. Závěr je tradiční – vláda by měla zasáhnout a internetoví giganti by měli být rozděleni na menší celky, protože omezují konkurenci pomocí jevu, který je označován „uvěznění dodavatelem“ (vendor lock-in). Pan Kechlibar svým textem v pondělí dne 12. října 2020 na NP obhajoval použití antitrustových zákonů prostřednictvím ekonomických formulací.

Cílem následujícího textu je prokázat mylnost obou formulací a jejich nepoužitelnost pro účel, který měly dokázat. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří očekávají obhajobu internetových gigantů, nadávání na antitrustové zákony nebo považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

Pan Kechlibar vede svoji ofenzívu proti „uvěznění dodavatelem“ dvěma směry:

- vysokými náklady na změnu dodavatele;
- vysokými náklady, které byly v minulosti vynaloženy na pořízení výrobku.

Prvním směrem jsou tedy vysoké náklady na změnu dodavatele, což je situace, kdy si zákazník pořídil službu, „ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Což je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni“. K vysvětlení mylnosti první formulace se musím vrátit do předminulého století.

Roku 1871 vyšla v Anglii kniha s názvem Teorie politické ekonomie a v Rakousku kniha s názvem Zásady národohospodářské nauky. Ctihodní autoři uvedených děl, William Stanley Jevons a Carl Menger, formulovali nezávisle na sobě „teorii mezní užitečnosti“.[1] Tím spustili marginalistickou (mezní) revoluci a ukončili oslnění „newtonovskou fyzikou“. Obsadili do hlavní role předmětu ekonomie jednotlivce s jeho preferencemi. Mezní užitečnost s individuálním (subjektivním) hodnocením je konečným důkazem, že nezištné šití roušek pro neznámé lidi je užitečnější než ostatní alternativy.

Roku 1889 popsal Friedrich von Wieser pečlivě náklady obětované příležitosti. Obětování (náklad) nezištného šití roušek pro neznámé lidi by bylo větším nákladem než obětování ostatních alternativ, a proto lidé šijí roušky. Městu a světu oznámil, že užitky a náklady jsou dvě strany stejné mince.

Zkrátka a dobře, žijeme ve světě vzácnosti (stejný časový usek nemohu věnovat současně šití roušek a současně psaní textu), kde musíme nepřetržitě volit mezi alternativami: co získám (užitek), co obětuji (náklad). Užitek a náklad jsou jiná stylistická vyjádření stejného obsahu (sklenice napůl plná a napůl prázdná). Obě jsou ryze subjektivní, tzn. zvnějšku neměřitelné. Důkaz je univerzální, tzn. platný pro všechny účastníky, všechny případy, pokaždé a bez výjimky.

Právě dokončená dělostřelecká příprava umožňuje se vyrovnat s formulací, že vysoké náklady na změnu dodavatele jsou bariérou, „ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít“. Jediná důležitá otázka pro uvedenou situaci zní: kdo je hodnotitelem výše nákladů? Účastník transakce, nebo někdo mimo transakci?

Jedinou způsobilou osobou k hodnocení výše nákladů je plátce, protože jsou náklady subjektivní. Ostatní jsou (slovy K. Poláčka) „připodotýkatelé“ nebo lidově řečeno „kibicové“. Nejsou oprávněni se vyjadřovat k nákladům jiných osob. Každá vdaná žena a každý ženatý muž vědí, že nejfundovanějšími osobami na cizí náklady jsou tchýně.

Nejrozšířenější produkt na planetě je manželství. Změna dodavatele je spojena s ohromujícími náklady citovými, vztahovými, časovými, finančními a mnoha dalšími. S dopady nejen na přímé účastníky. Lidé se přesto rozvádějí. Zkrátka a dobře, změna dodavatele byla, je a bude spojena s nenulovými náklady. Povídání o jejich „velikosti“ jsou jen zastíracím manévrem pro jejich transfer z odpovědné osoby na někoho jiného.

Druhým směrem jsou vysoké náklady, které byly v minulosti vynaloženy na pořízení výrobku, což znamená, že spotřebitel v minulosti vynaložil vysoké náklady na vybudování vztahů s dodavatelem. Spotřebitel je nyní dodavatelem uvězněn, protože „vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že?“

Lidské jednání je zaměřeno pouze a výhradně do budoucnosti. V tom je ekonomická teorie naprosto nevinně. Uvedený fakt vyplývá z charakteru fyzikálních a chemických vlastností světa kolem nás. Slavná věta ze slavného filmu, „Kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil“, je naprosto přesným vyjádřením jevu, který se (ekonomickou hantýrkou) nazývá „utopené náklady“.

Včerejší náklady jsou pro dnešní jednání naprosto lhostejné. Byly vynaloženy a není možné je vzít zpět. Dnešní zklamání, že včerejší úsilí a čas nevedly ke kýženému výsledku, je zkušenost, kterou udělal každý člověk. Každý výnos má svůj náklad. Každý náklad nemusí mít svůj výnos. A přesto lidé podstupují nejistotu nepřetržitě, protože úspěch je děj nejistý. Jako všechny děje v budoucnosti a čas je nevyhnutelnou kategorií lidského jednání. Důkaz je univerzální, tzn. platný pro všechny účastníky, všechny případy, pokaždé a bez výjimky. Téma je úplné. Nepotřebuje doplnění nebo vysvětlení.

Bylo prokázáno, že obě formulace pro použití státního zásahu jsou neplatné a nesprávně použité pro účel, který měly dokázat. Historie je nepřetržitá a spojitá řada důkazů neúspěšných pokusů o vylepšení tržních vztahů veřejnoprávními zásahy. Všechny byly vedeny ušlechtilými motivy byrokratů nebo expertů na kdeco. Standardy byly vždy a všude vytvořeny pouze a výhradně proto, že byly výhodné pro účastníky trhu. Kdyby uměl veřejnoprávní byrokrat vymyslet užitečný statek (např. standard), tak by vyráběl užitečné statky. Protože neumí vyrobit užitečný statek, tak je veřejnoprávní byrokrat.

Urban legend praví, že dorazila delegace měšťanstva k francouzskému králi Ludvíku XV., který se zástupců buržoazie zeptal, jak On (král byl stát) může prospět jejich věci. Podle legendy dostalo Jeho Veličenstvo odpověď: „Laissez passer, laissez faire.“ [2]

P. S. Autor článku (zcela v souladu s dnešními populárními trendy) prohlašuje, že nebyl, není a nebude ve smluvním nebo majetkovém vztahu k internetovým gigantům provozujícím mazací kulturu.

[1] Jesus Huerta de Soto a Murray Newton Rothbard předložili důkazy, že španělští scholastici rozvíjeli teorii mezní užitečnosti již v 16. století, tzn. více než 170 let před vydání Bohatství národů A. Smitha roku 1776.

[2] „Nechte plynout, nechte činit.“ (volně: „nechte nám volnou cestu, nechte nás konat“)