Globalizace a „nespoutaný kapitalismus“ vyvolávají silné emoce. Nelze se divit. Mnoho lidí přichází dlouhodobě o práci, další objektivně pociťují, že jejich postavení ve společnosti se spíše zhoršilo. Čím to je? Nedávná doba byla ve znamení odstraňování ostnatých drátů a překážek v pohybu lidí i zboží. Je to špatně? Určitě ne. Ačkoli to možná není v intelektuálních kruzích oblíbené téma, díky kapitalismu je s výjimkou Afriky chudoba ve světě na ústupu.

Proč může být přizpůsobení se globalizaci obtížné

Evropané si vzhledem k přílivu levné a kvalitní asijské produkce mohou dovolit příjemnější život než dříve a z makroekonomického pohledu je díky tomu v Evropě nízká inflace. Současně však je nevýhodná pozice lidí v přeregulovaných ekonomikách příčinou, proč je pro miliony Evropanů přizpůsobení se celosvětovým změnám tak nesnadné. Vládní regulace, které byly alespoň částečně „vyladěny“ pro určitý stav ekonomiky, nekonají v nových podmínkách dobrou službu. Lidé jsou chráněni pracovní legislativou před možností opět získat dobré či jakékoliv místo a další nařízení dělají živnostenské podnikání často džunglí a dobrodružstvím pro odvážné. Lidé, kteří přijdou o práci kvůli přesunu produkce dál na východ, pak jsou skutečně v nezáviděníhodné situaci. Příčinou jejich potíží však nejsou ani příliš nízké ceny spotřebního zboží vyráběného v Číně, ani kapitalismus, ale vlády a nejrůznější netržní regulace.

Pro- nebo protitržní reformy?

Pochybnosti nad současnými reformami v České republice i jinde ve světě lze sice s Petrem Robejškem sdílet, jeho závěry však již spíše nikoli (Zachraňte kapitalismus, NP, 14.4.2007 – pozn. redakce). Myšlenka nejnovějších daňových reforem vychází z principu, že nejsnazší je maximalizovat vládní příjmy útokem na ty, kteří se mohou nejméně bránit. Lidé se stěhují přes státní hranice obtížněji nežli kapitál. Ve snižování firemních daní jsou proto vlády nuceny si vzájemně konkurovat, naproti tomu daně z osobních příjmů a spotřeby mohou být ponechány vysoko nebo dokonce dále zvyšovány. Názor jejich poddaných přitom nemusí vládce (i v demokratických režimech) příliš zajímat. Pro většinu z nich jsou totiž náklady úniku, tj. náklady vyplývající z přestěhování, příliš vysoké. Lidé jsou zavřeni v pasti národních (a jazykových) států, po posílení jejichž významu Robejšek však nepřímo volá.

Pobídky globálním firmám v podobě nižších daní vytvoří dojem, že politici se „starají o ekonomiku“ a přinesou jim prospěch ve volbách. Ostatní lidé však prostřednictvím vyšších daní musí za tuto vládní politiku zaplatit účet. Firmy místní i celosvětové, které na vládní podporu z nejrůznějšího důvodu nedosáhly, jsou pak znevýhodněny. Musí konkurovat v nerovných podmínkách vytvořených vládou. Z daní subvencované projekty zvyšují poptávku po práci. To je dobře pro zaměstnance. Pro podnikatele, kteří se netěší stejným privilegiím jako zvýhodněné projekty, to může být ale velmi nepříjemné a mohou mít potíže získat zaměstnance, přeplácené touto netržní konkurencí, a může to znamenat nutnost v soutěži o pracovníky platit zaměstnancům vyšší mzdy nebo je nemusí získat vůbec. Jsou-li touto situací střední firmy proti velkým znevýhodněny, pak pro malé rodinné podniky může být tato vládní „podpora ekonomiky“ přímo likvidační.

Kdo není s námi, není proti nám

Naštěstí nemusíme obstát proti Robejškovým „hladovým“ Asiatům. Díky mezinárodnímu obchodu můžeme obstát společně. Ti „Asiaté“ navíc zdaleka již nejsou tak „hladoví“ jako dříve. V Číně od roku 1990 poklesl počet lidí žijících v extrémní chudobě o 300 milionů. Mělo by nás tedy zajímat více jak prostřednictvím mezinárodní dělby práce a obchodu zvětšovat koláč celkového bohatství, než jak se servat o relativní podíl na stále stejně malém koláči.

Pro dosažení konkurenceschopnosti vůči Číně se nemusí náš životní standard přiblížit tamější životní úrovni, jak straší Robejšek. Vyšší investice do efektivnějších způsobů výroby znamenají, že i při podstatně dražší pracovní síle může být efektivnější vyrábět mimo Čínu.

Robejšek správně vidí obecnou tendenci vzniku pracovních míst v sektoru služeb a naopak zánik v zemědělství a v průmyslu. To je dobře., znamená to totiž, že jsme schopni vyrábět či získávat potraviny nebo průmyslové zboží se zaměstnáním menšího počtu lidí, než dříve. Není ale bezpodmínečně nutné, že budou spíše zanikat pracovní místa pro modré límečky, jak Robejšek naznačuje. Některé indicie ukazují na pravý opak. Outsourcing kvalifikovaných profesí do Asie může ohrozit vzdělané zaměstnance stejně nebo dokonce více než ty méně kvalifikované. Tak například v důsledku investic finančních institucí v Indii mohou být snadno ohrožena místa londýnských burzovních analytiků. Jejich činnost může vykonávat stejně dobře ale levněji někdo v Dillí nebo Hajdarabádu. Máme se však kvůli tomu na někoho zlobit?

autor je výzkumným pracovníkem Liberálního institutu