Česko-polský potravinářský konflikt poškozuje obě strany

Hned na začátku je třeba bez emocí konstatovat, že současný česko-polský konflikt týkající se kontrol dovážených polských potravin na našem území musel v nějaké formě dříve či později nastat. Ostatně, v mírnější podobě již tady náznaky slovní a potenciálně i obchodní války mezi oběma stranami byly, takže současná silnější slova jsou svým způsobem logickým pokračování pod povrchem doutnajícího problému, který podle všeho hned tak nezmizí.

On totiž ani zmizet nemůže. Polsko je naším sousedem v rámci EU a také významným vývozcem potravin – má dvacetiprocentní podíl na celkovém dovozu potravin do ČR v různých potravinářských kategoriích. To se v budoucnu zřejmě jen tak nezmění – potravinářství je oblast, která je pro naše severní sousedy více než pro Česko strategickým oborem, což Poláci veřejně deklarovali ještě před vstupem do EU a také tuto strategii systémově naplňují. Celá řada polských potravin se navíc prodává za velmi příznivé ceny, což vytváří prostor pro expanzi takové produkce do celé Unie. Což je samozřejmě problém pro naše zemědělce i výrobce potravin.

Ti pochopitelně hájí „svůj“ domácí trh, což je legitimní. Již řadu let je nicméně součástí potravinářského marketingu, především na české straně, snaha o jisté nadhodnocení výsledků kontrol našich dozorových orgánů v případě, že jde o potraviny původem z Polska, u nichž byly zjištěny nějaké nedostatky. Výsledkem je stav, kdy se polské potraviny staly minimálně v řadě vyjádření tuzemských politiků, potravinářů i médií symbolem rizikové a méně kvalitní produkce, což je teze, kterou převzala i značná část spotřebitelské veřejnosti. V některých případech se to dokonce projevilo na poklesu dovozu polských potravin k nám.

Nadsázka rozbuškou

Na druhou stranu je třeba konstatovat, že si za takovou image mohou Poláci částečně sami. Případů typu využití technické soli k výrobě polských potravin bylo totiž v minulosti právě v souvislosti s polskou produkcí příliš mnoho a dostaly také v tuzemských médiích značný prostor. Rozhodně větší než jiné potravinářské kauzy, které se polské produkce netýkaly. Kritizovat polské potraviny prostě bylo a stále je „in“, což se pochopitelně našim sousedům nelíbí. Zvláště, když se oblast potravinářství „obohatí“ o jinou průmyslovou oblast, tedy oblast telekomunikační, díky klipu, ve kterém se představil v roli podvodníka polsky mluvící občan. Samozřejmě šlo o nadsázku, kterou se lidé se smyslem pro humor a invenci spíše baví, než aby ji brali vážně. Jenže ne všichni nadsázce rozumějí. V kontextu s dalšími akcemi pak může nadsázka vytvořit nechtěnou rozbušku v tomto případě jistě nezamýšleného konfliktu.

V každém případě je nicméně třeba odmítnout teze o tom, že naše dozorové orgány se ve svých kontrolních akcích programově a dlouhodobě soustředí na kontrolu polských potravin, a to i přesto, že z dokumentů Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) unikl pokyn, který kontroly polské produkce vysloveně zmiňuje. V této souvislosti je nutné zopakovat, že nejen SZPI, ale i Státní veterinární správa a další kontrolní orgány na území Česka a potažmo ve všech zemích Unie kontrolují potraviny na základě systému hodnocení potenciálních rizik. Je přitom zcela jasné, že se kontroly více soustředí na produkty, u nichž například byla v minulosti nějaká pochybení zjištěna, což se potravin z Polska také týká. Kromě toho, jak již bylo řečeno, se do ČR z Polska dováží velké množství potravin, takže je opět zcela logické, že v počtu kontrol může zaujímat polské zboží vyšší podíl než zboží z dovozově nevýznamných destinací. Jiná věc je pak ale způsob a intenzita zveřejňování prohřešků.

Co věděl už Alois Jirásek

Tak či tak je zcela jistě v celém sporu třeba zklidnit emoce, protože obě strany se nejen v potravinářství potřebují. Jsme a budeme sousedé, nemáme mezi sebou jazykové bariéry, máme podobné historické zkušenosti. Jsou tu samozřejmě i rozdíly – Poláci jsou více nábožensky založení a také mají větší hrdost – možná i proto se jich občas zpochybňovaná image jejich produktů více dotýká. Právě polská hrdost a lokální patriotismus Poláků jsou ale na druhou stranu přístupy, kterými by se mohli naši politici, výrobci potravin i spotřebitelé inspirovat.

Zejména v potravinářství to bude stále více zapotřebí. Je totiž nejen tuzemským paradoxem, že se v rámci EU soustřeďujeme na evropskou konkurenci (byť je aktuálně skutečně nejvýznamnější), zatímco do všech zemí Unie stále více proudí levné potraviny či zemědělské suroviny z Asie nebo Jižní Ameriky, tedy ze zemí, které v mnohém nesplňují evropské standardy na technologie, kvalitu a dohledatelnost původu potravin. A proudit budou tím více, čím více budou členské země bojovat mezi sebou. Věděl to už Alois Jirásek při psaní Starých pověstí českých, konkrétně v pověsti o Svatoplukových synech. Zmiňovaný autor se přitom musí v souvislosti s česko-polskou potravinářskou válkou v hrobě obracet hned dvakrát, když vidí, kam spějí potomci praotců Čecha a Lecha…

Autor je agrární analytik

LN, 10.12.2014