Také proto, že po letech odkladů by měla letos konečně vstoupit v účinnost protierozní vyhláška, je tento dokument v poslední době náplní mnoha článků a diskusí o jeho potřebě a podobě. Převažujícím názorem pak je, že zatímco se „hodné“ Ministerstvo životního prostředí (MŽP) snažilo po celou dobu protierozní vyhlášku prosadit, „zlé“ Ministerstvo zemědělství její přijetí naopak po dobu několika let odmítalo. Ve skutečnosti leží ale větší část viny za nepřijetí protierozní vyhlášky právě na MŽP.

MŽP totiž původně navrhlo protierozní vyhlášku v obtížně přijatelné a taky obtížně v praxi aplikovatelné podobě, především kvůli značné byrokracii, kterou by s sebou nesla. Podle tohoto návrhu by totiž museli zemědělci počítat míru erozního ohrožení podle složitého vzorce v podobě: G = R ⋅ K ⋅ L ⋅ S ⋅ C ⋅ P, přičemž překročení míry erozního ohrožení má být počítáno prostřednictvím podvzorce C . P > Cp . Pp.
Důležité přitom je, že uvedený vzorec a další výpočty se měly týkat každého jednotlivého půdního bloku, kterých obhospodařuje i menší zemědělec stovky. Nehledě na skutečnost, že i jeden půdní blok může spadat do různých režimů, například když je jeho část svažitá a druhá ne, takže prokazování erozní ohroženosti by bylo v takovém případě předmětem dalších výpočtů a ve výsledku by tak šlo o rozsáhlé matematické cvičení a další z mnoha evidencí, která by sama o sobě riziko eroze nesnížila. Kromě toho by takové řešení znevýhodnilo právě menší zemědělce, kteří by s dokladováním stavu obhospodařovaných pozemků ztratili spoustu času. Původní návrh by také v praxi znamenal, že zvýšenou administrativou by byli trestáni i zemědělci hospodařící zodpovědně, jejichž činnost erozi v krajině nadměrně nezvyšuje, neboť povinnost počítat erozní ohroženost se vztahovala na všechny. Podle této filosofie by tak návrh MŽP pohlížel na každého zemědělce v ČR jako na zločince, který erozi svévolně způsobuje.

MŽP přitom z takového konceptu nehodlalo léta ustoupit, MZe zase kromě jeho odmítnutí nepřišlo s jiným řešením, zřejmě i proto, že kompetence k protierozní vyhlášce mělo a má MŽP. To, že nakonec tato vyhláška spatří „světlo světa“, je tak v praxi zásluhou Asociace soukromého zemědělství ČR, která průchodné řešení navrhla a oba resorty k jeho přijetí přesvědčila. Výsledkem je, že nadměrný úbytek půdy z polí bude trestán až při nedodržování nápravných opatření a opakovaných, zemědělcem zaviněných projevech eroze. To má přitom svou logiku, a navíc jsou případy opakovaných projevů eroze a nadměrného úbytku půdy z polí známé – jen se dosud nijak neřešily.

Samostatnou kapitolou je pak takzvaná „přípustná míra erozního ohrožení“, vyjádřená v tunách odnosu půdy za rok na jeden hektar. Ta nakonec činí maximálně 9 tun (původně měla činit až 17 tun), což je ovšem jediné číslo v této souvislosti zmiňované, ve skutečnosti je ale v případě mělkých půd přípustná míra jen dvě tuny. To se jistě zdá mnohým hodně (a hodně to skutečně je), je ale třeba vědět, že vodní, ale i větrné erozi nelze zcela zabránit. Nejvhodnější prevencí je samozřejmě pestrá a členitá krajina s krajinnými prvky, i tak jsou ale občas se objevující teze o možné nulové erozi veskrze naivní a jdou z podstaty proti přírodním zákonům – třeba proti gravitaci.

Jinými slovy – nějaká půda z našich polí bude ubývat vždy a snaha omezit erozi je správná a žádoucí. Žádoucí je ale také zabývat se cestami, jak a čím (nejen) na polích ubývající hmotu nahradit. Jen statková hnojiva a certifikované komposty to nespasí. Což je ovšem námět na samostatný článek.