Opouštíme horu Keren Karmel, aneb starozákonní Muchraku. Po lesní silnici 672 se vracíme na šestku, po které pokračujeme původním severovýchodním směrem kolem téměř bájného, avšak zde konkrétního města Megida. Přejíždíme ploché dno údolí Jezreel, místo, kde proběhly mnohé historické bitvy a jež bylo vybráno za kulisy úplně poslední bitvy, totiž Armagedonu. Dálnice číslo šest je už nahrazena hlavní silnicí (“major road“) 77 a kloní se k východu, kde na nás nad jezerem Kineret očekává náš první hotel s prvním spánkem v Izraeli. Byli bychom tam už za půlhodinu, ale máme před sebou ještě nějaký postupný cíl.

Odbočujeme vpravo na pětasedmdesátku, u kibucu Nahalal znovu vpravo. Po třiasedmdesátce sjíždíme k jihu až k autobusové zastávce na křižovatce Sarid. Vpravo od této silnice se rozkládá kibuc Sarid, navazující svým jménem na dávného biblického předchůdce z knihy Jozue. Tenhle moderní Sarid byl založen na území, zakoupeném (nikoli „ukradeném“) Židovským národním fondem (KKL-JNF) roku 1926. A zakládala ho litevská skupina Achvad společně s československými židovskými pionýry ze skupiny Bibracha. V těch letech hráli českoslovenští nenábožensky sionističtí Židé značnou roli v osidlování tehdejší mandátní Palestiny. Nejznámější z jimi založených osad je kvůli svému jménu zřejmě Kfar Masaryk, založený v roce 1938. Jeho zakladateli byli krom Čechoslováků rovněž Litevci. Po prezidentu Masarykovi pojmenovali kibucníci svou obec „na znamení úcty k jeho osobnosti, jeho humanismu, k jeho boji za pravdu, za osvobození národů a z vděčnosti za jeho podporu svobody Izraele“. Tomáš Garrigue Masaryk totiž navštívil jako vůbec první oficiální hlava státu „jišuvu“, tedy „Židovské osídlení v zemi Izraelské“. Kfar Masaryk leží poblíž pobřeží Haifského zálivu odtud směrem na severozápad o čtyřicet kilometrů dále. (V Izraeli je všechno blízko.)

Zde uctili TGM jinak. Jako dárek k osmdesátým narozeninám mu na sever od této silnice vysázeli v roce 1930 na 13 tisíc stromů. Vznikl tak les o rozloze více než tři hektary. Sázely se hlavně rychle rostoucí borovice halepské, ale i olivovníky, cypřiše a fíkovníky. A to za peníze, které sebrala československá pobočka Židovského národního fondu (KKL- Keren Kayement Leisrael) mezi českými Židy. Za ty peníze byly na svazích Nazaretských hor (Harej Nacrat), které odtud začínají stoupat k severovýchodu, zakoupeny (na okraji většího Balfourova lesa) i ony tři hektary půdy.

Byly zakoupeny, osázeny, zavlažovány, ošetřovány, jenže kvůli šoa ubylo v Československu po druhé světové spousta pamětníků. Navíc u nás v padesátých letech vypukl státní antisemitismus. Československá pobočka KKL byla uzavřena. Na Masarykův les se pozapomnělo i v Izraeli. Když byla začátkem devadesátek obnovena česká pobočka KKL byly výnosy nových sbírek na další výsadbu stromů v Izraeli směrovány do jiných lokalit, zejména do Českého lesa v masivu Jattir na severu Negevské pouště.

Nicméně stalo se, že jedna pamětnice přece jen přežila. A to Míša Vidláková, rozená Lauscherová. Ta se v roce 2016 vydala do Izraele na místa, kde žil a působil její otec Jiří Lauscher. V rámci své cesty navštívila i zdejší kibuc Sarid, který spoluzakládal její tatínek. A místní archivářka jí řekla: „Taky jsme tady měli Masarykův les.“

Měli? Už nemáte? Ale ano, náletovými křovinami zarostlou, neudržovanou, zpustlou a neprůchodnou džungli. Míša je velice aktivní bytost. Ihned po návratu oslovila Zošu Vyoralovou, takto výkonnou ředitelkou Českého výboru Židovského národního fondu. Ta se spojila s izraelskou centrálou KKL a obnova zanedbaného lesa se mohla rozeběhnout.

V roce 2018 nastoupili čeští dobrovolníci, odborníci z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně - a šest jejich studentů. Ti vykáceli vyvrácené a polámané mrtvé stromy, náletovou vegetaci a vyčistili celý les od buřeně. Následovalo vysazování nových stromů a vybudování zpevněných cest. Po jedné té cestě nám bylo vnořit se do Masarykova lesa - ale až poté, co na chvíli ustal provoz na silnici 73. Na této křižovatce s téčkovou odbočkou do Saridu, osázené autobusovými zastávkami není přechod, jen stabilně žlutě blikající semafor, upozorňující řidiče, že tady by měli dávat pozor na chodce.

A hned v první zatáčce nové cesty se objevil první český pozdrav, který jsem v Izraeli během předcházejících let dosud neviděl: Ve svahu nad cestou houba! Hnědá, poněkud vyschlá, přesto na první pohled jedlá hřibovitá houba! Cesta nás vedla pod téměř stoletými borovicemi, nakloněnými pod neustále vajícím větrem od západu až k oficiálnímu vstupu do parkové části lesa. Jsou to nejstarší stromy, z hospodářského hlediska snad nepotřebné - poskytují však velice potřebný stín pro obnovu spodního patra lesa. Tomu pomáhá i to, že v poslední době jsou v Izraeli zimní měsíce nadprůměrně bohaté na vodu. (Ach ti Židi! Kradou vodu Arabům! Anebo že by to bylo tím, že sází a udržují lesy?) Tenhle Masarykův je vlastně třetí nejstarší v Izraeli. Poté, co během osmanské nadvlády místní obyvatelé vykáceli všechny stromy. Protože daň z pozemku se určovala podle počtu stromů, na nich rostoucích...

Objevily se lavičky, pamětní balvany, na nichž jsou umístěny informace o místní historii. Na kameny vydlážděném prostranstvíčku tu stojí tři vápencové pylony, na nichž jsou vygravírována jména donátorů a dárcovských firem. A vida! Mezi nimi se skví jedno známé jméno: „Andrej Babiš, občan České republiky“. Bývalý pan premiér se tak ocitl mezi jinými českými občany, kteří finančně pomohli růstu izraelských lesů. První novodobá česká sazenička borovice se pojí se jménem prezidenta Václava Havla. Tu tedy zasadila Olga Havlová během návštěvy prezidentského páru Izraele v roce 1990 poblíž Kfar Masaryk a stala se základem „Havlova lesa“. Další čeští politici se již činili při výstavbě zmiňovaného Českého lesa, jehož 20 hektarů se ukrývá uprostřed největšího izraelského lesního masivu Jattir. (Hned vedle Slovenského lesa:) První stromek tam v roce 2005 zasadil prezident Václav Klaus. Později se přičinili i premiér Mirek Topolánek či prezident Miloš Zeman. (Moje tři sazenice rostou od roku 2014 v Lese obránců poblíž kibucu Nachšon.)

Setrváme v mírném zadumání. Prohlížím si informační texty na místních vápencových skalkách. Ty, co se týkají našinců, jsou vyvedeny česky a anglicky. A hele! Krom sdělení, proč je to tu „Masarykův les“ a povídání o zásluhách Michaely Vidlákové je zde ozřejmňena i další Masarykova prožidovská zásluha - a to tedy jeho syna Jana z let 1945-48, kdy jako čs. ministr zahraničí „podporoval založení a uznání Státu Izrael. „Zasloužil se o výcvik vojáků, hlavně letců, na území ČSR a o dodávky zbraní pro Izrael v rozhodujících momentech Války za nezávislost.“ Praví nápis na kameni, který je uveden „Honzovým“ citátem:

„Člověče, mysli trochu na druhé. Nemysli si, že jenom ty jsi důležitý. Na každém záleží zrovna tolik, jako na tobě.“

Takže vlastně nejde jen o Masarykův les - ale o les Masaryků!

Naše skupina se pak vracela k autobusu stejnou cestou. Já se trochu proběhl mírnou obchůzkou, abych si něco nafotil. A zjistil jsem, že nově se v původně jehličnatém lese vysazuje klasický český listnáč - a to dub!

U silnice jsme si opět počkali na nulový provoz a přeběhli k našemu autobusu. Ne, nepojedeme rovnou do tiberiadského hotelu, čeká nás před ním ještě jedna zastávka. Ale o té až příště.

Prožito v Masarykových lese poblíž kibucu Sarid v sobotu 30. září 2023, zapsáno v Praze v pátek 3. listopadu 2023.

Připojím aktuální poznámku: Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva je situace na „Západním břehu“ alarmující. Zabito tam bylo už 132 Palestinců (včetně 41 dětí). Izraelští vojáci přitom „mají na svědomí“ 124 zabitých Palestinců. Čímž jim znemožnili využít základního lidského práva vraždit Židy...

Spravedlivě dodejme, že jiný orgán OSN, tedy „Vyšetřovací komise OSN pro okupovaná palestinská území“ (ale už ten název!) plus Human Rights Watch obvinily palestinské ozbrojené skupiny z „páchání ohavných činů a zaměřování se při střelbě na civilisty“ a prohlásily, že „braní civilistů jako rukojmí se podle mezinárodního práva rovná válečným zločinům“.

Předcházející články z Izraele jsou zaparkovány v rubrice Šamanovo doupě
Fotky z návštěvy Českého lesa z roku 2017 viz článek Jak jsme zahynuli v Českém lese.Povídání o vysazování stromků v roce 2014 se nachází v článku Mír v Izraeli
Další snímky viz Facebook autora