Je stále ještě sobota 30. září 2023 něco po deváté hodině a naším turistickým busíkem odjíždíme od antické pláže nad Caesareou. Míříme na Muchraku, ale pod tímto názvem ono místo na Mapách.cz nenajdete. To si musíte zadat tvar „Muhraqa“ a na Mapách se vám objeví Karen Karmel (474 m n.m.), nejznámější karmelská hora. Nejdříve se vyokruhujeme ze zdejšího archeopřírodního parku zpátky na pobřežní dálniční magistrálu No. 2 a po ní se pustíme na sever. Několik kilometrů projíždíme plání nekonečných rybích farem, když skončí, stáčíme se vpravo na sedmašedesátku směrem na severovýchod. Již po dvou minutách můžeme obdivovat jednu ze zvláštností silniční dopravy v Izraeli: Úrovňovou křižovatku(!) s příbřežní dálnicí číslo 4. Počkáme na zelenou, pak ji přejedeme a stoupáme na náhorní planinu Ramat Menaše. Pár kilometrů je nám jeti po soukromé šestce, u mošavu Elyakim využijeme křížení mimoúrovňového a vydáme se po okresce č. 672 k severu do úbočí horského masivu Karmel.

Sotva vjedeme do lesnatého masivu tohoto přírodního národního parku, postarají se nám o zábavu šílení jezdci na zaprášených čtyřkolkách. Jedna vjede z pole po levé straně skoro pod kola Kamalova autobusu. Ale rychle zrobí hbitý vlevo bok a odpálí do bezpečné vzdálenosti. Za chvíli nás předjedou další dvě řvoucí monstra, jen se jim práší za kočárem. Je vidět, že jízda terénem je zde ve veliké oblibě - jen by rozdovádění Izraelci nemuseli jezdit po silnici. Výstražná značka nás před nimi nevarovala, jen před laněmi na silnici. Laně ani kozorožci se neobjevili, jen zatoulaná kráva, naštěstí za svodidly...

Asi po půlhodině jízdy od pláže jsme se vyšplhali až na hřeben a ukazatel na křižovatce nás láká takhle vpravo navštívit Carmelite Monastery, tedy karmelitský klášter na Muchrace. Kamal však zatáčí vlevo do drúzské vesnice Daliyat el-Karmel a zastavuje na prázdném parkovišti pro autobusy. Je zde k dispozici přízemní hospoda, která zatím zeje prázdnotou. Hospodu to tedy nepřipomíná, spíše rozsáhlé návštěvnické středisko s mnoha opuštěnými sály. Nabízí se tu izraelské samoobslužné pohoštění: Zaplať si a nalož na talíř, jez, přidávej si, ale když se přežereš, tak si za to můžeš sám. Ukazuje se, že je právě vhodná doba na něco většího. Z Prahy jsme odletěli kolem naší půlnoci, brzká snídaně v Jaffě byla kaloricky vypotřebována při koupání v Caesareji. Skutečně už máme hlad, ačkoli ještě není ani deset místního letního času. A tak jsem si dal všechno. Nejdříve hustou polévku. Pak: falafel a chumus, opečené brambory a pitu, řízečky a rybu, rajčátka a okurky, cibulku a lilek. A trvalo to celé asi hodinu, než jsme se nasytili. A udělali jsme dobře, že jsme přišli tak brzo, protože po nás hned dorazily svými busy další dvě výpravy Japonců a Poláků.

Alespoň pro nás uvolnily místo na vršku Keren Karmel (Rohu Karmel), kam jsme se přesunuli my. Právě včas - je jedenáct a o sobotách tu zavírají už ve dvanáct. Jak praví cedule u druhé brány za parkovištěm pro autobusy. Až sem jsme s Janinkou v roce 2016 nedorazili, protože byla zavřena už první brána, a tak jsme se tehdy nedověděli, co vidím na té tehdy pro nás nedostupné ceduli dnes: Time table ukazuje, že ve všední den mají otevříno od 9:30 do 16:30, o svátcích zavřeno (včetně prvního januára), ale tučně je tu vyvedeno, že o velikonoční sobotě je zavříno ouplně. Což nás s Janinkou tedy tehdy potkalo. (Užili jsme si to tu jinak, sama hora byla otevřená, viz odkaz pod textem.)

Na vršku této hory se nachází uprostřed rozkvetlé zahrady karmelitánský kostelík i s příslušným klášteříkem. Průvodce Radek nám k tomu, proč tu je a co se tu pamětihodného stalo něco zasvěceně řekl a něco dalšího zasvěceně přečetl ze svého chytrého mobilu. Ocituju a zestručním tu svůj starší text z roku 2014 (nakonec citujeme ze stejného Starého zákona):

„Vlevo od vchodu se na vysokém bílém soklu tyčí socha rozhněvaného Eliáše. Zdvižená pravice třímá meč ve tvaru plamene, levá noha spočívá na useknuté hlavě poraženého protivníka. Zobrazena je tak poslední scéna poměrně spletitého příběhu, který připomenu jen stručně: Za vlády krále Achaba a jeho ženy Jezabel se národ izraelský odklonil od svého Hospodina. Počal holdovati bohu Baalovi a bohyni Aštar, čímž na sebe přivolal hněv Hospodinův a tři roky sucha. Déšť má zemi navrátit oběť zápalná. A má se tak stát v přímém souboji mezi Elijášem a Baalovými proroky, ke kterému se shromáždí všechen lid. Obětní oheň má přitom roznítit příslušný bůh. Eliáš si vyžádá, aby soutěžící dostali dva býky: Jednoho býka chce sám, a druhého nechá rozdělit mezi 450 Baalových stoupenců.

„Vzali tedy býka, jak jim navrhl, připravili ho a vzývali jméno Baalovo od rána až do poledne: »Baali, vyslyš nás!« Neozval se ani hlásek, žádná odpověď. Jen poskakovali kolem oltáře, který udělali. Kolem poledne se jim Eliáš začal posmívat: »Křičte hlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba se zapovídal nebo si šel ulevit. Možná není doma anebo spí – tak ať se probudí!«“ Křičeli, co mohli, ale až do večera se ničeho nedokřičeli.

Pak nastoupil Eliáš. Sestavil obětní oltář, narovnal dřevo, rozporcoval býka, a aby to neměl tak jednoduché, nechal připravenou oběť polít vodou. A to čtyřmi džbery, které byly vylity potřikráte, až se voda rozlévala kolem a naplnila i strouhu, obklopující oltář. Poté oslovil Boha Abrahamova, Izákova a Izraele. Ihned poté „spadl Hospodinův oheň a pohltil oběť i dřevo, ba i ty kameny a hlínu, dokonce i vodu ve strouze vypil.“ Načež lid izraelský opětně uvěřil, že Hospodin je Bůh a odvrhl Baalovy proroky. „A když je zajali, Eliáš je odvedl k potoku Kíšon a tam je pobil.“

Ze všech těch čtyřista padesáti usekaných hlav je na pomníku zobrazena jediná. Místní pověst vypráví, že umělec zpodobnil Eliáše ve chvíli, kdy své děsné a spravedlivé dílo dokončil, a ruku už má spuštěnou. V situaci, kdy je po boji a nastává mír, a Eliáš tedy není bojovný, nýbrž přemýšlivý. Kdosi prý pak soše ruku ulomil a „přilepil“ opačně. Nu, ale když se podíváte na tu sochu vlastníma očima, tak hned uvidíte, že něco takového by nebylo možné – nikoli snad technicky, ale kompozičně.“

Konec citace. Od Radka jsme pak dostali rozchod a doporučení, ať se jdeme podívat na vyhlídkovou plošinu na střeše kláštera. A „navnímali“ tam ten báječný rozhled na tři světové strany. Muchraka totiž skutečně leží na jakémsi rohu (Keren) Karmelu, jenž je vysunut nad rovinu údolí Jizreel. To se rozprostírá pod východními svahy pohoří Karmel. Zelené a hnědé čtverce polí jsou ozdobeny šedými oky rybníků, krajinu kříží silnice, a támhle se dokonce zjevuje velké iks ranvejí letecké základny Ramat David. Daleko nad údolím se v bělavém oparu nad pahrbkovitým horizontem zjevuje bochníkovitá hora, tolik připomínající Říp - hora Tábor. Na úbočích hor se bělají domečky lidských sídel.

A když se podívám níže k jihovýchodu poznávám kopeček, který ukrývá vykopávky biblického Megida. Vzpomínám si, že to ploché údolí pod tím dávným pevnostním městem bylo vhodné k rozvití bojové jízdy i tankových šiků. Také tudy táhly mezi Egyptem a Babylonem, mezi Makedonií a Indií, mezi Akabou a Římem nejen obchodní karavany, ale i vojska různých dobyvatelů. Egypťané, Pelištejci, Izraelité, Asyřané, zase Egypťané, Alexandr Veliký... Dějiny zřejmě neskončily ani první světovou válkou, kdy tu (nebo kousek vedle) nad Osmany zvítězil britský generál Edmund Allenby v poslední známé bitvě u Megida. V jedné z neznámých bitev ve válce za nezávislost v roce 1948 se izraelští kibucníci z nedaleké osady Mišmar HaEmek ubránili svým nepřívětivým arabským sousedům. A někdy v budoucnu by právě zde mělo nastat další strašlivé vítězství, totiž Armagedon.

Na jihu se tento Roh Karmelu sklání k vádí Nachal Jokne’am, které ho odděluje od vysočiny Ramat Menaše. A na jihozápadě spadá do údolí Nachal Rakefet. Z toho směru jsme přijeli. Škoda, že je dnes nad krajem kouřmo, samo moře se ztrácí v šedivém oparu. Na jeho břehu je patrna rozeklaná silueta chaderské elektrárny se jejími čtyřmi komíny. Dnes nedohlédnu až k tel-avivským mrakodrapům jako posledně.

Ještě máme čas chvíli spočinout v kostelíku z 19. století a smírně podumat o tom, že toto místo strašlivého vítězství je uctíváno nejen v křesťanské, ale i židovské, muslimské a drúzské tradici. Hodina uplynula, ani nevíme jak. Už musíme jít, blíží se zavírací poledne. Na naší cestě do tiberiadského hotelu nás čeká ještě návštěva jednoho lesa.

Ale o tom až příště.

Prožito na Muchrace v sobotu 30. září 2023, zapsáno v Praze v pátek 27. října 2023.

Připojím jednu aktuální poznámku. Při tom všem současném křiku o nutnosti dodržování „mezinárodního práva“ ze strany Izraele připomeňme: Podle onoho mezinárodního práva má napadená země právo přednostně předcházet smrti svých vlastních civilistů před nechtěným zabitím civilistů nepřítele. A Hamás na Izrael stále vypouští rakety.

Šest předcházejících článků z Izraele je zaparkováno v rubrice Šamanovo doupěDalší snímky viz Facebook autoraViz i starší články o Muchrace, kde jsou i další snímky z tohoto místa:
Mír oblaků (2014)
Den otevřené hory (2016)
O Megidu více v článku Hora eM (2016)