15.4.2021 | Svátek má Anastázie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Co najdeš v lese? LDH!

27.2.2021

Když se člověk vydá do přírody, vybaven klíči, peněženkami, mobily a foťáky, tak občas něco ztratí. To jsem takhle jednou, asi tak před dvaceti lety, šel do lesa na houby a ztratil tam klíče od auta. A našel. (Více v článku Co najdeš v lese.) Jindy, asi tak před šesti lety, jsem šel na procházku do okolí Dalejského údolí, a ztratil tam u potoka mobil. (Více v článku Co najdeš v ječmeni.) No a skoro před rokem jsem zase na koupališti v Motole ztratil další klíče od auta. (Více zde.) A našel. V ponožce, ztracené na záchodě. Ale stejně jsem si postěžoval, protože jsem asi rok před tím někam zašantročil náhradní klíče od auta...

Světlo na konci tunelu

Světlo na konci tunelu

Protože jsem si před dvěma lety pořídil kolo, a k němu i zamykací lanko, bylo jen otázkou času, kdy ztratím klíče od kola. A stalo se tak tenhle čtvrtek v lese u Slivence. To dopoledne jsem zase po půlroce navštívil svou diabetoložku, která byla se mnou spokojena. A venku bylo pěkně, takže jsem jen shltl oběd a za odměnu hurá na kolo! Jenže jsem ten oběd neměl hltat, jak jsem zjistil asi po sedmi kilometrech, když jsem sjížděl serpentinami ze Slivence do Velké Chuchle. Zatímco jsem sjížděl, sjížděla i shltlá sousta do soustavy trávicí. Ser pentiny, ty mi zavařily! Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem zastavil na kraji silnice. Než jsem vyběhl svahem do doubravy, zacvakl jsem si zámek na lanku kolem kola kola, aby mi na něm nikdo neodjel - náhoda dělá zloděje i z lidí, kteří se cítí být toliko taškáři.

Svah byl prudký, stejně jako má potřeba, takže jsem do bobku zasedl jen asi padesát metrů od silnice. Učinil jsem, co bylo třeba, ba i papírové kapesníčky jsem měl. Sešel jsem ke svahu ke kolu. Chtěl jsem si ho odemknout, ale klíče v kapsičce na klíče nebyly. Takhle. Byly tam klíče od bytu. Ale klíče od kola, od kolárny, od sklepa a od zámku na sklepní kóji, ty tam nebyly! Stalo se, čeho jsem se obával v jedné ze svých katastrofických vizí. Zkejsl jsem u zamčeného kola, které by bylo těžko dostat zpátky domů.

Ale nezazmatkoval jsem. Prohlédl jsem si všech patnáct kapes ve vestě. Prohledal jsem všech pět kapes v kraťasech. (Bylo 18° C:) Protože někdy, zamyšlen při vykonávané činnosti, si zastrčím klíče jinam než na jeho „své místo“. Nic. No, ty kraťasy jsem si přeci sundával, i trenky. Jenže v trenkách kapsičku nemám. A z těch kapes kraťasů mi to při oné nejmenované činnosti mohlo vypadnout. Takže jsem se vydal zase do svahu. Koukal jsem se po pěšince, kterou jsem šel, a klacíkem odhrnoval listí a rozházený mech. Až jsem došel na místo činu. Ano, šťouchal jsem klacíkem i do svého rozprostřeného výkalu. Ale v něm jsem našel LDH! (Zkratka, již s oblibou užíval Svíťa, znamená LeDa Hovno. Tentokrát doslova.) Cestu ke kolu jsem absolvoval opět pozorně, ale ani houby, ani klíče jsem nenašel. Prošel jsem tu cestu tam a zpět ještě podruhé, ale opět nic. LeDa to H. Naštěstí jsem měl připraven krizový scénář. Ano, když mám katastrofickou vizi, tak mívám i krizový scénář. (Já jo!)

Pročež jsem ze záňadří vyňal mobil. Mobil byl čerstvě nabit, takže jsem mohl zavolat synkovi, který toho času dlel na návštěvě v jedné vesnici poblíž Prahy. A instruoval jsem ho. Na další štěstí měl synek čas, který chtěl jistě strávit jinak, ale už měl za sebou denní pemzum online fachy, takže se pro tatínka obětoval. Nejdříve jsme si ujasnili, kde se tatínek nachází. Pak se svým autem vydal do mého bytu pro klíče náhradní. (Ty visí na svém místě v krabičce na klíče, protože je obvykle nepoužívám. Možná.) Než se ke mně s těmi klíči dopraví, uplyne hodinka. Částečně jsem ji věnoval prohlídce sedlového vaku a jeho deseti kapes, pak druhé prohlídce šatstva a třetí prohlídce cesty. Nic.

A pak jsem začal hledat v hlavě, pěkně pozpátku. Ze Slivence jsem sjížděl povolenou čtyřicítkou; protože jsem měl rozepnutou vestu, tak za mnou vlály její šosy. Hm, ale to mi klíče z kapes nevypadávají. Předtím jsem drncal novou šotolinovou cestou, kterou položili asi zeďáci vloni šikmo polem mezi Řeporyjemi a autobusovou zastávkou „U Austisu“. Tenhle šikmý traverz používám místo toho, abych se mrcasil na frekventované bezkrajnicové silničce mezi Ořechem a barrandovskou spojkou a překážel tam rychlým autům. Natřásání určitě klíče nevytřáslo. Než jsem dojel do Řeporyj, tak jsem si tlakoval duše u benzinky v Makru. Hm, tam jsem se shýbal, tam mi klíče vypadnout mohly. No ale - měl jsem ty klíče vůbec s sebou? Musel jsem mít, protože jsem si v kočárkárně kolo odmykal. Jenže pak jsem lanko pověsil do závěsu pod sedadlo nezamčené! Šetřím tak čas, abych ho nemusel nepohodlně odmykat před příštím zamykáním, které jsem plánoval zase až v kočárkárně. Tam mi mohlo vypadnout. A nebo jsem ho nechal v zámku kočárkárny? Hele!

Zavolal jsem pana souseda, který zrovna uklízel před barákem (musí, protože je předsedou esvéjéčka). Ani se nezlobil, mívá v rodině podobné problémy. A čtyřicet vteřin poté jsem se dověděl, že vskutku ty klíče visely v zámku kočárkárny. Halelujah! Já je neztratil. A reverzní (plus rezervní) plánování přineslo opět úspěch. Takže jsem informoval synka, který už byl na půlce cesty k mému domovu. Za chvíli jsem zvěděl, že už má klíče v pacce a za dvanáct minut bude u mě. Stihl jsem se nasvačit suché housky a ještě teplého silného hořkého čaje (při skládání cestovního vaku jsem tak trochu už počítal, že by mohl oběd projet kličkami střev možná až nečekaně rychle). A už tu byl synek s klíči a mohl jsem se se srdečnými díky a nefalšovanou radostí pustit dál.

Radost byla převeliká. Jednak jsem mohl jet a nemuseli jsme kolo trapně transportovat mých kombíkem. Pak jsem taky nemusel (zase) řezat visací zámek u sklepní kóje (mám jen sólo klíč) a shánět nový. Nemusel jsem platit nový zámek od sklepa plus nové klíče všem sousedům ve vchodu. Dtto kočárkárna. Jen jsem trochu zkrátil vyhlídkový okruh. Když jsem sjel k Vltavě, dal jsem se vlevo do centra po pobřežní cyklomagistrále A1. Pod Barrandovským mostem jsem to vzal vlevo nahoru k téměř rodnému Jihozápadnímu městu klasickým Prokopákem. Ještě jsem se podíval do bývalého železničního tunelu před supertajným lomem, kde je dnes vojenský prostor. Bývají tam takhle na jaře ledové krápníky. Nikoli jen rampouchy (stalaktity), ale i zvedající se ledové stalagmity, ba dokonce „stalahnáty“. Tentokrát „nula bodov“ (pro změnu hlod režiséra Jána Roháče), je teplo i v tunelu. Aspoň jsem si vyfotil světlo na jeho konci.

No, venku až tak teplo už v podvečer nebylo. Jen asi 9 stupňů. Vyhrnul jsem si podkolenky a zapnul vestu. I rukavice by se hodily. Protože když jsem si fotil ve strmé Nové Vsi Měsíc mezi stromovím - tak mi vypadl ze zkřehlých rukou foťák za plot zahrádky. Naštěstí do trávy. Naštěstí pan domácí byl po ruce a ochoten. Už mu do zahrady spadlo i letadlo. Tedy - model.

Domů jsem dojel v poho, a mohl jsem po svém dobrodružství (spolu s Františkem Venclovským) zvolat: „Já su tak ščasné!“

Jo - a ty náhradní klíče od mého auta má celou dobu synek u sebe. Já mu je dal pro případ vyplnění katastrofického scénáře. A zapomněl na to. No jo, takhle zapomnětlivý jsem odmala. Naštěstí jsem u neurologů v Motole pokusným morčetem ve výzkumném úkolu vývoje demence, minulý týden jsem proběhl jejich testy a bludišti - a zatím dobrý. (Příslušně věku.) Mám být přiměřeně zdravým etalonem. Skvělé!

Psáno v Praze na Lužinách už ve čtvrtek 25. února 2021

P.S. Původně zde měla být úvaha „Tma na konci tunelu“, ale nakonec jsem nechtěl vyvolávat nějakou vlnu sebevražd...

Srdečné pozdravy ze Slivence

Srdečné pozdravy ze Slivence

Veselo na Vltavě

Veselo na Vltavě

Narváno v Prokopáku

Narváno v Prokopáku

Pozdrav planetě Zemi

Pozdrav planetě Zemi

Velká Ohrada ze šikminy pod Austisem

Velká Ohrada ze šikminy pod Austisem

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.