28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


ŠAMANOVO DOUPĚ: Ztracené klíče

20.6.2020

Taky jste už někdy jistě ztratili klíče. Já jednou v lese na houbách. Klíče od auta. Taky jsem ztratil v ječmeni mobil, ale mobil lze dohledat jiným mobilem – když ho má někdo blízký a když s ním projdete trasu znova dříve, než se mu vybije baterka. Ty klíče od auta jsem ztratil asi před dvaceti lety, když ještě mobily nebyly, alespoň ne v naší domácnosti. V tom autě jsem si nechal i peněženku se všemi penězi a doklady, abych je náhodou v lese neztratil. Tíživou situaci jsem vyřešil tím, že jsem šel do lesa – na klíče. Pustil jsem nohy na volnoběh a ony mne asi po sto metrech ke klíčům automaticky dovedly.

Častější než definitivní ztráta je klíčův založení. Klíče patří na své místo, to přece každý ví. Zejména matky a manželky. Ku stáru vám to poradí dokonce i potomci. Vy to víte taky, avšak někdy je těch „svých míst“ tolik, že se na nějaké snadno zapomene. Jak už jsem byl dříve konstatoval, když vyjdu ven v kapsáčích a vestičce, mám na sobě pětadvacet kapes a kapsiček (nepočítaje tu v trenýrkách).

V sobotu byl zase jeden z nádherných letních dní minulého týdne, a já se vypravil ke koupacímu rybníku v Motole. Toto přírodní koupaliště s nejčistší vodou v Praze je pár zastávek autobusem od mého bydliska, avšak tentokráte jsem k němu zajel autem. (To jsem ještě netušil, že radní Prahy 5 rozšířili modrou zónu až do této přírodní oblasti, naštěstí nebyli důslední.) Měl jsem totiž v plánu ještě další jízdu.

Motolské koupaliště je nádherné, poskytuje občerstvení, i toalety a sprchu, převlékací kabinky (když není zrovna koronavirus), avšak nikoli trezorky*. Od té doby, co nás s Janinkou okradli na pláži v Barceloně, jsem více ostražitý na své věci. A od té doby, co jsem single, mám problémy s koupáním na přírodních koupalištích. I když Motol není Barcelona. (Pro nepravidelné návštěvníky Šamanova doupěte: Jako „single“ se cítím po ročním přechodném období, kdy jsem byl dvojnásobným vdovcem.) Řeším to tím, že dávám své neztratitelnosti na místa viditelná z vody a minimalizuji možné ztáty. Tak tomu bylo i teď. Zamkl jsem byt jen na jeden z klíčů, klíč od druhého zámku jsem nechal doma. Nechal jsem doma foťák a peněženku; potřebné drobné na občerstvení a vstupné (návštěvníci 18 minus a 60 plus za padesátikačku) jsem si dal do minipeněženčičky. Vzal jsem si občanku a řidičák. Techničák s druhým kuponem na dálniční známku, zelenou kartou a potvrzením od obvoďačky, že jsem schopen vedení motorového vozidla, jsem zapomněl doma v té peněžence. Doma jsem neplánovaně nechal i mobil. Naštěstí jsem nezapomněl plavky (to si kontroluju dvakrát od doby, co jsem je zapomněl doma, i když v Motole jsem byl už i za křovíčkem na nudistické loučce). Hodinky jsem si ponechal, protože při nedávné cyklojízdě k paní pedikérce, takto sestře na kožním, jsem se kolem kolmo postavil k obrubníku a odnesl to odřeným levým loktem, pročež ho mám odborně zalepen. (Až doma jsem si uvědomil, že jsem si na ten první pád na rok novém kole zapomněl – helmu…) A nehodlal jsem se neodborně odlepit. Takže levačka od lokte vzhůru nespočinula pod hladinou.

Abych dlouho nebloudil po kapsách, vyčlenil jsem si ve svém oděvu pro peněženku některou z kapes na levé straně vesty, klíče nosím napravo. Tam jsou jejich „svá“ místa. Pro zanechání na přírodní pláži volím jinou taktiku: Osamocený bytový klíč si strkám do ponožky v levé botě. Levá bota znamená totiž bezpečné místo, kam jsem si v dětství obvykle dával své endérácké hodinky značky Ruhla, a opravdu mi je nikdy nikdo neukradl. Tentokrát jsem ještě do pravé ponožky uschoval klíč od auta. A oddělený klíč od zámku k řadicí páce skryl do útrob batohu. Ponožky jsem si strčil do kapes kraťasů a šel se převléknout do kabinky WC. Načež následovaly radosti letního dne. Koupání a válení se na sluníčku s hlavou v přírodním stínu. Hlavou a novinami, které jsou v létě o něco čitelnější než displej.

Na obzoru se postupně rozrůstaly hradby mraků, až se začalo ozývat i hřmění. Mračná běloba se měnila v černou zeď, pročež jsem se začal sbírat k odchodu a odjezdu. Cíl jízdy byl dán právě těmito mraky: Předpovídány byly kroupy, proto jsem si vybral za místo odložení auta kryté parkoviště na Nových Butovicích, dvě stanice metra od mého bydliště. Kam jsem ovšem teď jen tak nemohl odjet, neb jsem nemohl najít klíč od auta. Přesněji nemohl jsem najít ponožku; v levé botě nebyla. Ani ponožka s klíčem od bytu nebyla v pravé botě. Ponožky nebyly v botách, nebyly v batohu, nebyly nikde. Kdo by ale na koupališti kradl ponožky??? A nechával batohy?

Zběsile jsem hledal ve všech pětadvaceti kapsách batohu, pak v patnácti kapsách vesty, až jsem nakonec našel jednu ponožku v jedné ze čtyř kapes kraťasů. Samozřejmě, že v kapse, když jsem si ji tam strčil a pak už nevystrčil! Ponožku s klíčem od bytu. Ponožka s klíčem od auta nikde. Vzpomněl jsem si na svou převlékárnu a pospíchal na to WC. Při převlékání mi totiž ta ponožka s klíčem mohla teoreticky vypadnout z kapsy. A teoreticky by ještě mohla být na tom hajzlíku. To už docela fest pršelo, a otázkou teď nebylo, jestli bude auto poďobané od krup, spíše, jestli vůbec bude. Aha, ještěže jsem v batohu našel oddělený klíč od constructu! A v kabince za mísou pohozenu tu ponožku – s klíčem od auta uvnitř.

Počkal jsem, až přestane nejsilnější úvodní sprcha. S už spojenými klíčemi a radostí jsem kráčel ku svému vozidlu, jež stálo bezpečně za modrou zónou pod silným stromem. Ze kterého naštěstí nespadly žádné nebezpečné větve. V dešti a pohodě jsem dojel do Butovic, našel bezpečně kryté místo pod novou pěší zónou (sobota odpo lze), zaparkoval a v klidu odjel ty dvě stanice metra domů. V neděli před polednem, když jsem se chystal odejít na rodinný oběd (přesněji oslavný brunch) jsem při pohledu do skříňky, do které si u vchodových dveří odkládám klíče, zaznamenal, že klíče od auta chybějí. Hm, asi jsem je nechal v kapse vesty, myslel jsem si. Chystal jsem se stejně jet metrem, avšak protože už na pondělí jsem slíbil paní Haně průzkumný zájezd na houby, které v Izraeli neznala, podíval jsem se do levé kapsy včerejší vesty. Tam klíče nebyly. Ani v pravé kapse. Ani v žádné jiné kapse.

Přitom tuhle vestu jsem včera prokazatelně měl – v jedné z těch kapes jsem našel lístek z koupaliště. Prohledal jsem pro sichr všechny své asi čtyři další vesty. Pochopitelně nic. Podíval jsem se do bot. Vysypal jsem z koše na deštníky (prakticky na meče) uložené nákupní igelitašky, jestli tam klíče nezapadly z klíčové skříňky. Nic. Hodinu jsem rejdil po bytě, opět si uklidil kolem počítače, nic. Systematicky jsem oskenoval všechny odkládací plochy. Skříňky na záchodě i v koupelně. Konečně jsem vykutal všechny archeologické nálezy za pračkou. Nedůvěřivě jsem se podíval do ledničky, mrazničky i trouby. Nic. Nic, nic nic.

Nakonec se ve mně usídlil neodbytný pocit, že jsem ty klíče ztratil cestou od auta nebo v metru. Kdyby v metru, bylo by to dobré, to by nejspíš skončily ve Ztrátách a nálezech. Jestli hned na tom parkovišti, pak by tam už mé auto nemuselo stát. Kletě!

Se zpožděním jsem se vydal za rodinkou, a cestou jsem ještě kontrolně vylezl na Butovicích z metra. Šlapaje k parkovišti mě napadlo, že jsem možná ty klíče nechal v zámku pod volantem. V horším případě s tím autem někdo odjel, a to by mi asi pojišťovna nezacálovala. V lepším případě se mi samochod samouzamkl, ale to bych se zase do zejtřka do něj nedostal.

Naštěstí tam auto stálo. A naštěstí (nebo neštěstí?) klíče v zámku nebyly. Hodil jsem problém za hlavu a jel konečně oslavit synkův nový byt. Přišel jsem jen o půlhodinku později.

Odpoledne jsem si doma našel na netu čísla na metronálezy i na Ztráty. Než jsem tam zavolal, šel jsem se ještě podívat na kraťasy, které jsem zapomněl sušit na lodžii. A v nich ty klíče od auta byly. V zadní levé kapse.

Vy pořádníčci vůbec netušíte, o jaké záplavy euforie přicházíte!

Naordinoval jsem si odpolední klid na lůžku. Když jsem se vychrupal a posléze navečeřel, odjel jsem si auto zase přeparkovat před barák. (Nežeby vám ho nemohli ukradnout zpřed baráku i bez klíčů.) Šťastný konec vše napravil.

Jenom nevím, moje milé doupátko, kam jsem si zašantročil náhradní klíče!

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 19. června 2020

*Až po napsání textu jsem si ověřil, že cennosti si můžete uschovat u personálu koupaliště. Tak propříště jsem zase zchytřel!

PS: Ačkoliv mě klávesnice lákala k vyjádření se k dnešnímu štěbetání euposlanců o střetech zájmů zejména v ČR, zdržel jsem se současné debaty, neb jsem o tom svého času už své napsal. Pro zájemce aspoň zde:
1. 2. 2020: O těch střetech nestřetech
5. 6. 2019: Ach, ty střety

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Ušetřila jsem při online nákupech vánočních dárků. Jak se mi to podařilo?
Ušetřila jsem při online nákupech vánočních dárků. Jak se mi to podařilo?

A je to zase tady! Vánoce jsou za rohem. A zvláště pokud se chystáte pořídit nějaké dárky přes internet, rozhodně se vyplatí nakupovat ještě před...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.