30.10.2020 | Svátek má Tadeáš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Své místo

3.6.2020

kalendare-Sve_misto

Když jsem byl malej, tak všichni kluci chtěli být kosmonauty. Stejně jako Jurij Gagarin, ten usměvavý kluk. Jenže i jako desetiletý jsem byl pochybovačné dítě. Uvědomoval jsem si, že kosmonauty mohou být jen úplně zdraví lidé, piloti. A já úplně zdravý nebýval, protože jsem měl často angíny, zejména ty „hnisavé“. A taky musí mít dokonale zdravé zuby, kosmonauti. Protože ve sníženém tlaku by jim mohly explodovat! Zuby. Tedy ne přímo explodovat, ale bublinka vzduchu, utěsněná nedokonalou plombou, by se roztáhla a strašně by je bolely. Zuby. A kde pak vzít honem zubaře na oběžné dráze. Problémy se zuby mne dodnes neopustily, to spíše ty zuby. A ještě něco mi z dětství zůstalo. Jsem bordelář. A lajdák!

Tak mi to v dětství a jinošství stále říkali. Zapomínám totiž, kam jsem si dal věci. A občas i na své povinnosti.

„Paní Kovanicová, kdybych měla pokaždé zapsat Jendovi do žákovské knížky, když zapomene úlohu nebo věci na vyučování, stačila by knížka pouze na tyto poznámky,“ hořekovala soudružka třídní páté Bé paní Tajchmanová v zápisu do žákajdy. „Prosím, domluvte mu, jinak budu muset jeho chování klasifikovat na 2. Mám dojem, že to snad dělá schválně, protože není možné, aby žák denně »zapomínal«!“

Tak schválně jsem to určitě nedělal, ačkoliv si to později mysleli třeba i soudruzi poddůstojníci na vojně nebo mnozí jiní soudruzi. To spíše věci se mi schovávaly schválně a schválně se i zapomínaly. Matinka mi tehdy zmalovala zadek vařečkou, jako obvykle, ale nepomohlo to. Lajdačil jsem dál. Takže soudružka třídní mi navrhla v druhém pololetí II. stupeň z chování. „Toto opatření dělám po dohodě s ostatními učiteli, kteří zde vyučují,“ umyla si nade mnou třídní ruce. No nakonec jsem dvojku z mravů nedostal, snad i proto, že z češtiny, ruštiny, matematiky, přírodopisu, zeměpisu a dějepisu jsem míval jedničky a dvojky. Jenom kreslení a ruční práce mi kazily prospěch. Z výkresů jsem míval průměrně tak 3 minus, no a potřeby na ručodělání jsem si pravidelně zapomínal. Takže jsem pak měl pětku, že jsem v hodině nic neudělal. Když jsem neměl z čeho a soudružka učitelka mi nepomohla. A! Tady mi žákajda připomíná, že jsem jednou dostal i z češtiny pětku! No jo, ale to jsem se jen zapomněl naučit básničku „Děti pouštějí holubičku míru“.

A s takovou chcete být kosmonautem? Když kosmonaut musí vědět, co přesně má v té které kapse skafandru, aby zachoval svůj život? Třeba: Protrhne se vám na Měsíci skafandr. Nic to nevadí, jste kosmonaut. Sáhnete do jedné kapsy, vyňáte nejlepší přítelkyni kosmonauta lepicí pásku, sáhnete do druhé kapsy, vyjmete protižraločí nůž a díru s dopomocí těchto pomůcek zalepíte. Bych se udusil! Musím se nejdříve prošacovat, než najdu švýcarskou kudličku třeba. A to šacování je vždy záležitostí spíše minut než vteřin. Od devadesátek nosím vesty (tu svou první, nejoblíbenější, se kterou jsem strávil třicet let života, užívám doposud). Od prvních let 3. tisíciletí chodím rád na vejlety i v kapsáčích. Takže když se oděju do kapsáčů a přehodím přes sebe vestu, tak mám na sobě celkem pětadvacet kapes, kapsiček, zákapsí a tajných kapsionik. (Nemluvě o prostorech za natrženými podšívkami a nečekaných objevů za zahrnutými nohavicemi.) Dcerka mne při příležitosti narozenin vybavuje i batohem, vždy, když ten dřívější roztrhám. Nu a takový správný batoh má dalších pětadvacet úložných prostor a kapes! Takže ven vycházívám – nejen do přírody – vybaven dohromady padesáti kapsami. A teď v tom hledejte protižraločí nůž. Nebo spíš prášky.

A přitom je to tak jednoduché. Stačí jen dávat si věci „na své místo“! Vlastně na jejich místo. Na místo, kam patří, kde ho tedy vždy můžete pohodlně najít. Jak mi to říkal dědeček Hejtmánek. Jak mi to říkala matinka. Jak jsem já sám tenhle karatelsky kravskej malmot hustil do dětí! (Promiňte mi, chudáci, geny.)

Časem jsem se to naučil. Nejdříve u klíčů. To když jsem si dvakrát zabouchl dveře našeho prvního bytu na Pankráci (ulice na Veselí, ne vedle ve věznici), když jsem vynášel odpadky. Byl to předválečný byt z družstevní výstavby tehdejších Hejrupáků, a dveře byly vybaveny škvírou na vhazování pošty. Takže když mi hodná paní sousedka půjčila pohrabáč, tak šlo skrze tu škvíru stisknout kliku. Anebo šlo taky odšroubovat kryt a vypáčit pak západku (v sedmdesátkách jsme ještě neměli kreditní karty). Naučil jsem se věšet si klíče zevnitř na kliku, a když jsem šel ven, tak je pak sejmout. Později přišly v novém bytě, jejichž dveře nedobudete ani tou kreditkou, další mnohé klíče a taky klíče potomků, takže jsem se naučil nezabouchávat za sebou dveře, ale vždy strčit klíče zvenčí do zámku a zavírat pak s jejich pomocí. Klíče visí ve skříňce u dveří, kterou jsme si pořídili hned jako druhý nábytek do nového bytu. Jo, taky se mi stalo, že jsem pospíchal, hmátl jsem jen po klíčích, zabouchl za sebou, běžel ven, ale protože nějaký blb zamkl domovní dveře, tak jsem je musel použít už uvnitř domu. A neodemkl jsem si. Protože to byly klíče od auta. Naštěstí byla doma má milá žena Ivana, takže se nekonala žádná tragédie. Od té doby jsem pozorný, a dveře bez klíčů, bez těch správných klíčů, jsem za sebou nezabouchl. Zato jsem párkrát nechal trčet klíče ve dveřích – zvenčí. Naštěstí máme slušné sousedy…

A naštěstí jsem měl ženu Ivanku, která mi věci, jichž jsem nemohl dohledati, našla. Pak to uměla i partnerka Janinka. (Ta o sobě říkala, že je myš, která všechno vyčenichá.) A umí to i dcerka Terka, pro kterou si dělám seznam věcí, které mi má najít, až dorazí na návštěvu. (Posledně jsem si ten seznam někam založil…) Ženy zjevně mají v mozku na tohleto speciální chlíveček. (Na úkor chlívečku pro parkování, asi.) „Své místo“ je sice skvělá věc, ale někdy je jich skutečně hodně. Jedním z nich je třeba mramorový stolek v předsíni. Stolek je tedy dřevěný, má jenom mramorovou desku, ale říkáme mu „mramoráč“. Přijdete zvenčí a hodíte na něj klíče. Tašku s nákupem. Noviny (k těm předešlým, co už na něm leží). Nářadí od kola. Dopis z finančáku. Hodinky, když vám z nákupu otekly ruce.

Jéžíšmarjá, kde mám klíče???

Určitě ne na „svém místě“ ve skříňce na klíče. Možná na mramoráči. Jenže tam fakt není, i když jsem si je tam sichr odložil. Možná u televize. Možná na kuchyňské lince (dlouhé lince do vinglu). Třeba někde v kapse. (!) V nákupní tašce? V jedné z nich? U počítače! Za počítačem? V některé přihrádce? U čokolád? V ledničce taky ne. Co trouba? Nezašli jsme na lodžii zalejt kytky s klíčema v ruce? Anebo spadly na podlahu pod mramoráč! Má takové krátké nožičky…

První samozřejmě proberete mramoráč a jeho okolí. Nic. Pak všechny další nastíněné lokality. I ty nenastíněné. Podruhé proberete mramoráč. Vždyť jsem to sem dával, sakra! Pak si dáte v hledání oddech, protože musíte uložit nákup do mrazáku, chladničky, skříněk a. t. d. Pak si sáhnete na mramoráč pro klíče – a najednou je držíte v ruce! Dyť tady nebyly? Dyť jsem je tady dvakrát hledal??? Maličko, nevidíte je, a maličko, vidíte je. Prostě úplně jasný důkaz červotočivého prostoru. Před dávnými lety jsem o tom napsal fejeton do Technického magazínu.

Ztrácely se nám v pankráckém bytě kuchyňské nože. Někdy je červotočivý prostor nevrátil. Měli jsme za to, že padají do prostoru za nerozebiratelnou kychyňskou linkou; byla tam mezi ní a zdí taková správně nožová škvíra. Když jsme pak něco dlouhodobě postrádali, začali jsme o ztraceném předmětu říkat: „Šlo to k nožům.“ Pak jsme při stěhování tu linku rozebrali – a za ní žádné nože nebyly!

Asi to v jiné mírnější formě znáte taky.

U mě prokazatelně nejde o stařeckou demenci, když tak o životní demenci, byl jsem vždy nepozora. Ke stáru jenom roste počet předmětů a počet „svých míst“. Byl čas, kdy jsem nemíval auto, aniž klíče k němu. Copak klíče! Ale už jste hledali své zaparkované auto na obrparkoviště u nějakého mamutího prodejního komplexu? Ale aspoň mám další „své místo“, kde lze hledat mobil. Nechal jsem ho v přihrádce v autě, uvědomím si, pokud ho neslyším zvonit, když ho vyvolávám ze svého stabilu.

Nosíval jsem snubní prsten, zlatej. Pravidelně jsem ho zapomínal na umyvadle. A když jsem rok po svatbě šel na vojnu, tak jsem ho nechával ve společné umývárně. Naštěstí mi ho nikdy nikdo nesebral. Problém se snubákem byl vyřešen, když jsem šel do energetického provozu a denně jsem rukama šmatal v blízkosti elektrického napětí. (S prsteny na ruce zakázáno!) Nejdřív jsem ho zapomínal na služebně nebo v kapse montérek. Vyřešeno bylo, když jsem pro něj našel jeho „své místo“ v domácí šperkovnici. Která je trvale na svém místě… (Dědicové snad vědí, kde.)

Byl čas, kdy jsem mohl zaostřovat oči. Od těch dob, co je mám po operaci šedých zákalů zaostřené přesně na monitor počítače, si je při písání odkládám. No na své místo tady vpravo, mezi tu hromadu novin, výstřižků, map, bedekrů… Anebo kdekoli jinam, kde jsem začal číst. Na lodžii třeba.

Nějaké zvonítko jako u mobilu by na sobě měl mít každý předmět denní potřeby, když ho potřebuju a nemohu ho najít na žádném ze svých míst. U zubního můstku by se hodil! Když neleží v žádné z přihrádek koupelnové skříňky ani na žádné odkladné ploše. Takhle jsem musel jet vloni na týdenní zájezd do Lake District bez něj. Nebyl čas ho hledat, letadlo nepočká! (Po návratu jsem se podíval pod gauč – a byl tam! Dal jsem si ho na jídelní stolek kvůli drobkům na dásni a upadl na podlahu.) Copak můstek – ale pas! Ten jsem neztratil, ale těsně před odletem na rekreaci do Tuniska jsem zjistil, že mi propadl. Žádné z náhradních řešení nebylo možné, a tak letěla Ivanka do Tuniska sama. Ke špinavému a odpadky zaneřáděnému moři, ale naštěstí tam měli nádherný hotelový bazén. No a já mohl doma konečně vybalit knihy a rozmístit je po rekonstrukci bytu zase do knihoven.

Občas hledám foťák. Ten po dědečkovi vím, kde mám, je nepřehlédnutelně velký. Ale ty nové do ruky? Baterie do foťáku jsou malinké. A co teprve karty menší než nehet, než odstřižek z nehtu. Jednu takovou mikrokartu mi (asi) sebral vítr na balkónku nad Jaffskou třídou v Jeruzalémě, když jsem chtěl její obsah přehrát do noťasu. Odešla k nožům!

Hodinky jsou taky problém. Ty nejnovější jsem dostal asi před deseti lety po tom, co jsem nemohl najít ty předcházející už pár měsíců. No a na konci letošního dubna se mi zase ztratily, tak jsem musel vzít zavděk ještě staršími, předpředchozími časy mechanickými (těm novějším starším došla baterka a hodinářství bylo zavřené). Jediný problém byl, že se mi moje staronové hodinky často zastavovaly. Třeba i po necelých dvou dnech. Když jsem si je večer zapoměl natáhnout! (Po čtvrt století nenatahování omluvitelná zapomnětlivost.)

Největší problém mi ale dělává pravidelná ztráta kalendáříků. Kam si zapisuju důležité termíny, kontakty a mnemotechnické pomůcky k zapamatování asi dvaceti různých hesel. Což o to, termín technické prohlídky mi připomene samo auto. Do Psa píšu pravidelně v úterý a v pátek, to už za těch více než dvacet let vím. Termíny (bohužel jen některých) lékařských prohlídek mi připomene automat esemeskou a/nebo mailem. Některé události zase Facebook. Problém je, že ne všechny! Člověk proplouvá životem a splněnými termíny spokojeně, a najednou se v telefonu ozve milý hlas psychologa, a ptá se, proč jsem nedorazil. (Naštěstí sídlí za rohem, vlastně dvě zastávky metra daleko.) Už klasikou je termín pravidelné letní dovolené v Jizerkách. Na Šámalce se už po čtvrt století nediví, když jim začátkem léta pravidelně volám, kdyže to vlastně nastupuju. Protože udržet rok jeden kalendářík je nad mé síly. Za rok spotřebuju dva, někdy tři. Problémem bývá, že tak už od ledna lze těžko sehnat nějaký na běžný rok!

Až vloni jsem dostal nápad. Na fádnít mavomodrý obal kalendáříku jsem nalepil samolepku slunečního orbiteru. A to slunce z ní žhne, i když je dost poškrábaná. Ale loňský zápisníček jsem po delší době uchránil od ztracení!. Taky letos jsem si kalendářík ozdobil něčím barevným, vesmírnou fotkou ze Smithsonianské hvězdárny. Přesto se mi, potvora, někam ztratil. Ale kam, když ho mám pořád u počítače? Nebyl ani vedle počítače. Ani mezi novinami. Prohledal jsem kapsy všech kalhot, vest a batohů. Nic. Prohledal jsem dna všech skříní. Marně. Každý druhý den jsem obětoval nějaký čas, abych se dověděl, co mě už v červnu čeká. Na jednu pravidelnou lékařskou prohlídku mi zatím přišla pozvánka, ale vím já, co nevím? Někdy v tomhle tejdnu mám jít na pedikúru. Přihlásil jsem se na preventivní zubní prohlídku. S cestovkou pro singly vyrážíme někdy na konci června na vejlet na Kokořínsko. A. T. D.

A tak jsem v pondělí začal zase rejt kolem počítače. Pečlivě jsem oddělil mapy z Izraele a Jizerek od podkladů k rozepsanému románu. Starými novinami jsem zaplnil odpadkový koš a nepotřebnými dokumenty nakrmil drtičku. A hele, něco mi spadlo za stolek s počítačem! Vyhnal jsem z té škvíry pavouka a připravil si odpadník. A hele, poslední funkční protisluneční sklo, to jsem postrádal, ale nehledal, neb nabyl dojmu, že odešlo k nožům. Hodinky, sláva! Ale notýsek zde nebyl.

A tak jsem se oblekl do něčeho sportovního na kolo, abych si užil další projížďky kolem Berounky a zpět. A v jedné z kapes těch bezděčně sebraných kalhot jsem nahmatal onen notýsek. Sláva! Takový pocit uspokojení jsem už dlouho nezažil. Takže bych si měl asi co nejdříve zase něco založit.

Nejlépe na své místo!

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 2. června 2020

Poznámka k uplynulému Dni dětí: Nebijte své děti za zapomnětlivost! Když tak dejte pár facek sobě. Nejsou jiné, než jste byli vy.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.