Před dávnými, pradávnámi časy, totiž v roce 2002, jsem hledal v lese ztracené klíče od auta. Jel jsem tehdy do přípražského pralesa autmo, abych tam šel na houby. A potom jsem tam šel ještě jednou, na klíče od auta. Které mi propadly děravou kapsou kalhot určených k dotrhání na houbách. Peněženku, klíče od auta i bytu i doklady jsem potom začal nosit s sebou v ledvince. Anebo v batohu. Batohů se dneska nosí víc než ledvinek. (Vlastně, kam za těch pár let zmizely ledvinky?)

Batoh jsem si nesl na zádech i minulý týden, když jsem se byl koupat v Jezerní kotlině. (Dnes je tam už bezpečnostní služba – koupání a potápění zakázáno!) A měl v batohu krom ručníku, plavek a potápěčské masky i nějaké drobné a občanku. Když chci jít nalehko, tak si neberu peněženku, která je nadita mnohými platebními, zdravotními, slevovými a dokladovými kartami tak, že už se do normální kalhotové kapsy nevejde. Jen co jest nezbytno, si beru s sebou do divočiny. A v kapsičce krátkých kraťasů jsem měl i mobil. Mám takový jednoduchý mobil za pár stovek. Nemá nejen džípíesku, ale ani internet, blesk, ba dokonce ani foťák. Fotím totiž foťákem a jsa ze staré školy, tak na internet chodím postaru ze zařízení, které má pořádný monitor a klapající klávesnici. A telefon mám pouze na telefonování.

Vracel jsem se z nově nalezeného koupání a hledal jsem cestu, po které by nebylo nutno při návratu z lomu spouštět se s pomocí cepínu. Vtom mi telefon zahrál vyzváněcí melodii. Telefony mají totiž tu nepěknou vlastnost, že když si je nevypnete, tak vám jejich prostřednictvím může i někdo telefonovat. Tentokrát šlo o hovor vítaný, přítel Egon Wiener mi volal z Liberce, že už vyrobil recenzi na mou knihu Mír v Izraeli. Hezky jsme si povídali, já při tom povídání opustil nevlídnou prašnou cestu a vydal se kolem statku boční cestou k potoku. Boční cesta zmizela v odložené hnijící zelené hmotě (za mého dětství se „zelené hmotě“ ještě říkalo „tráva“ – a nebyl to odpadek!), a dál už byla zarostlá kopřivami. (Žahnutí kopřivami jest prý zdravé.) Za kopřivami jsem překonal železniční trať Beroun - Rudná - Mnichov a stanul před trním a hložím, kterými prosvítal zelený cípek ječmenového pole. Za ním už byly patrny stromy vroubící břehy Dalejského potoka. Za potokem vede cesta od Řeporyj k Velké Ohradě, přebrodím ho, a za půlhodinky jsem doma.

Ukončil jsem hovor, zasunul telefonek do kapsičky a jal se prodírat k ječmeni. Nu, kraťasy nejsou nejvhodnějším oděvem na výzkumné cesty, ale prodírání bylo krátké. Obešel jsem cíp pole, zaregistroval v něm prázdné srnčí hnízdo a pak dorazil k potoku. Nejdříve jsem tedy musel zvednout větev a ještě se pod ní sehnout, abych se dostal k samotnému proudu. Vodní tok zde byl sice úzk, avšak hlubok. Naštěstí kousek proti proudu se jevil vhodný brod po hrázce starého jízku. Vycouval jsem zpod větve a prošel jsem k onomu vhodnému místu. Vkusně jsem přebrodil. Fotogenické to místo bylo, i zdokumentoval jsem si ho fotograficky. Zasunul jsem foťáček do kapsy a hodlal jsem šumění splávku poskytnout telefonicky své přítelkyni Janě. Jaké však bylo mé zkoprnění, když…

No, neměl jsem mobil. Neměl jsem ho v kapse kraťasů. Neměl jsem ho v žádné z mnoha kapes batohu. Neměl jsem ho v náprsní kapsičce lehké košile s krátkými rukávy (pravda, trny nejsou zrovna dvakrát léčivé…). A přitom do batohu jsem si telefon po rozhovoru s Egonem jistě neodložil. To už spíš do té košilové kapsičky, ze které mi nejspíš vyklouzl při shýbání se pod větev. Přebrodil jsem potok zpět a šel k té větvi. Pod ní jsem ho nenalezl. Tak asi v tom ječmeni? I vydal jsem se zpátky kolem pole k hloží a kopřivám. Tady někde na těch padesáti metrech to musí být, avšak pro mne neviditelno. Kdybych tak měl telefon… Když ho nemám já, má ho synek!

I vydal jsem se zpátky kolem ječmene, přes potok, nahoru k Velké Ohradě a na domácí Lužiny – a byl tam za čtvrt hodiny, protože jsem místy do kopce i běžel. Hodilo se, že synek má bydlisko nedaleko mého. Přepadl jsem ho v něm, půjčil si mobil – a baterku, slunko totiž právě zapadlo i na naší náhorní planině a za chvíli bude v oudolí tma. Na zpáteční cestu jsem si vzal auto. Přes Řeporyje jsem byl u toho brodicího přespotočního bodu za pět minut. Místo brodu jsem našel díky svému skvělému…, no, udělal jsem si orientační znamení.

Sešel jsem k potoku a zavolal na svůj mobil. Avšak žádná zvonicí melodie se neozvala. To vypadalo zcela zoufale. Na těch padesát metrů měl být slyšet! Tak buďto spadl telefon do potoka, anebo se při pádu na zem rozložil na prvočinitele – tedy na vlastní telefon, kryt a baterku. A už se stmívalo.

Přebrodil jsem potok, šel kolem ječmene, ve kterém bylo vyležené srní místečko k hloží, vyzváněl jsem a neslyšel v reálu nic. Ale přece jen, slabý vzdálený hlásek u potoka? Sešel jsem k němu pod onou skláněcí větví. Slabý vzdálený hlásek se ozval za mnou. Posvítil jsem si baterkou a uzřel jsem rovnou za sebou ležet ubohý mobilek tváří v bahně. (Ještěže jsem ho nezašlápl!) Nebyl daleko, jen zvonil do bláta. A svítil do bláta. Po zádech mu už lezl hnusný plž…

Takže to nakonec dobře dopadlo. Přeju vám nejen do léta, ať máte někoho, kdo by mohl volat na váš telefon.

Psáno v Praze na Lužinách dne 7. července 2015