Tvůrce Bílé labutě, až do 70. let jediného moderního obchodního domu v Praze, se nikdy nevzdal prvorepublikové noblesy

Právě před 110 lety, 4. prosince 1901, se v Bernarticích nad Odrou narodil významný český architekt Josef Kittrich. Vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT a pak byl nějakou dobu asistentem prof. Antonína Engela. Patřil k představitelům levicové avantgardy, byl členem Levé fronty a také redaktorem časopisu Stavba, vydávaného Klubem architektů – tedy sdružením absolventů techniky, kteří patřili do okruhu teoretika a výtvarníka Karla Teigeho.

Ve 30. letech si založil společné studio s dalším absolventem techniky Josefem Hrubým (1906–1988). Navrhli Husův sbor v Ostravě-Zábřehu nebo školu v Březnici a věnovali se i projektům rodinných a činžovních domů nebo urbanismu. V Praze je jejich dílem kdysi luxusní (a dnes značně omšelý) činžák na rohu Londýnské a Anglické ulice (čp. 334/XII) z let 1938–39, včetně zařízení přízemního obchodu fy Čekan.

Po válce se cesty obou architektů rozešly. Hrubý se věnoval projektům mlékáren, později, po odeznění tzv. sorely, navrhl moderní palác Dům módy na Václavském náměstí, v němž vedle doznívajících motivů sorely najdeme návrat k prvorepublikovým funkcionalistickým prvkům. Pak se podílel na stavbě, která mu přinesla mezinárodní věhlas a u nás znamenala definitivní konec stalinské éry – byl členem týmu, který vyhrál soutěž na československý pavilon na světové výstavě v Bruselu 1958.

Trnem v oku bolševiků Kittrich hned po válce navrhl se svou manželkou, architektkou a bytovou designérkou Emanuelou Mazancovou-Kittrichovou (1909–1989) pěkný funkcionalistický dům telefonní a telegrafní ústředny pro čs. poštu v ulici Politických vězňů 911/II (později dost nešetrně přestavěný). Pak se věnoval hlavně pedagogické práci – v roce 1948 byl jmenován profesorem pražské techniky. Na škole patřil k noblesním pánům, kteří ještě pamatovali éru první republiky, a s tím měl samozřejmě problémy, neboť mladí zapálení bolševici tohle neviděli moc rádi a gentleman v anglickém obleku s motýlkem pro ně nebyl tím správným představitelem socialistického pedagoga. Studenti si ale Kittricha považovali, moc hezky na něho vzpomínal třeba Karel Hubáček. Prof. Kittrich zemřel krátce po ruské okupaci v roce 1968.

Nejvýznamnějším dílem dvojice Hrubý Kittrich je obchodní dům Bílá labuť v ulici Na Poříčí v Praze na Novém Městě z let 1937–39 (poetický název nesl už dům, který tu kdysi stával). V době vzniku to byla mimořádná stavba a i dnes bývá považován za jedno z vrcholných děl meziválečné avantgardní architektury. Mladí projektanti nejprve vyhráli velkou soutěž, kterou vypsala firma Brouk a Babka, vlastnící síť moderních obchodních domů (Praha-Letná, Ostrava, Brno, Liberec, Plzeň, České Budějovice, Bratislava). Na definitivním návrhu pak pracovali s "dvorním" architektem společnosti B+B Janem Gillarem, autorem interiérů.

Jaroslav Brouk (mj. otec známého propagátora psychoanalýzy Bohuslava Brouka) a Josef Babka byli moderní podnikatelé, kteří u svých obchodů uplatňovali novátorské přístupy. Domy byly postaveny ve funkcionalistickém stylu, měly samoobslužný prodej a rozvážkovou službu. Pražský palác Na Poříčí pak měl být vlajkovou lodí společnosti. Hrubý s Kittrichem použili na uliční průčelí tehdy v Praze nevídaný princip obří skleněné fasády bez parapetních pásů (stejný motiv však najdeme i u Gillarova obchodního domu B+B v Liberci již o dva roky dříve). Velké okno o rozměru 18 x 30 metrů s tabulemi ze speciálního vrstveného skla značky Thermolux je tedy členěno pravidelným rastrem, který neodpovídá tektonice budovy. Jeho plocha byla pak využívána k umístění příležitostných reklam.

Velkoryse je řešen parter, ten tvoří nika s vysunutými výkladci – jakýmisi obřími prosklenými vitrínami, které umožňují prohlédnout si vystavené zboží ze všech stran. Mezi nimi jsou průchody do velké vnitřní haly s ochozy a americkými eskalátory Otis z přízemí do prvního patra. Tento prvek už Pražané znali z letenského svahu, kde pohyblivé schody vozily už od poloviny 20. let lidi od Štefánkova mostu nahoru k tzv. Letenskému zámečku – populární vyhlídkové restauraci. Bílá labuť byla ale první stavbou na našem území, kde byly eskalátory užity v interiéru (a další se pak objevily až po třiceti letech na novém ruzyňském letišti a v podchodu na Václavském náměstí).

Moderní byl rovněž systém vytápění a větrání i celá řada dalších technických inovací, včetně pneumatické pokladny pro zasílání peněz a účtenek do centrální evidence, dětského koutku nebo úschovny zavazadel pro zákazníky. Novostavba navíc hrdě zasáhla do panoramatu města, když ji architekti ukončili výraznou věžovou nástavbou (s veřejnosti přístupnou vyhlídkovou terasou!), zakončenou osmimetrovou labutí z neonových trubic, údajně dle návrhu grafika Božidara Leisera, která se navíc otáčela kolem své osy.

Na otevření supermoderního obchodního paláce se Pražané velmi těšili, došlo k němu však bohužel ve smutných časech – tři dny po začátku německé okupace, tedy 18. března 1939. Prvními zákazníky tak byli zejména vojáci Wehrmachtu, kteří využívali výhodného kurzu říšské marky vůči koruně…

Bílá labuť byla až do poloviny 70. let jediným moderním obchodním domem v Praze. Slavné světelné logo je patrně nejstarším stále funkčním neonem. O to víc mne mrzí, že stavba je dnes v tak neutěšeném stavu. Nejde sice o památku UNESCO, jak se běžně uvádí, jedná se "jen" o řadový objekt, registrovaný v seznamu pražských nemovitých památek. Kvalitní rekonstrukci by však potřeboval jako sůl.

LN, 10.12.2011, foto & klip Jiří Wagner

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998