Minule jsem na této stránce stručně představil rekonstruované Jižní zahrady Pražského hradu – dílo slovinského architekta Jože Plečnika, jehož 160. výročí narození si letos připomínáme. Rád bych se k oběma zahradám – Rajské a Na Valech – ještě podrobněji vrátil. Dnešní článek proto věnuji komorní Rajské zahradě, která se nachází v jihozápadní části hradního areálu.

Jde o nevelkou plochu, upravenou arcivévodou Ferdinandem Tyrolským v polovině XVI. století. Další adaptace byly prováděny císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem – z této doby pochází válcový pavilonek na hranici mezi Rajskou zahradou a zahradou Na Valech, který nahradil starší tzv. Trubačskou věž. Z něj každý den v 10 hodin, kdy se Jižní zahrady otevírají návštěvníkům, hraje hudba Hradní stráže renesanční znělku. Dalším pozůstatkem barokní éry je kašna, kterou však Plečnik přesunul z těžiště prostoru do navazující zahrady. Z roku 1849 je jižní obranná zeď, která si v této části zachovala svou původní výšku. Vše ostatní, co v prostoru Rajské zahrady můžete vidět, doplnil slovinský architekt na počátku dvacátých let minulého století. Poté, co proběhla architektonická soutěž s rozpačitými výsledky, byl totiž pověřen prezidentskou kanceláří, aby se tohoto úkolu ujal sám. Do zahrady se od západu vstupuje Plečnikovým zdvojeným portálem z malé podesty nad Zámeckými schody.

Hlavní dominantou zahrady se měly stát dva monumentální prvky – rozměrná kamenná mísa (převzatá autorem z repertoáru německého architekta Karla Friedricha Schinkela) a k ní kontrastní štíhlý sloup na monumentálním schodišti, vedoucím od Hradčanského náměstí dolů do zahrady. Ten měl být viditelný z města a dosahovat římsy Masarykova bytu ve druhém patře Nového královského paláce. Byl zamýšlen jako památník čs. legionářů, padlých za první světové války. Původně měl sloup nést věčné světlo a na jeho špici se ve variantách objevovaly různé prvky. Nakonec jej v návrhu završila plastika lva, který se vzpíná na slovenský dvojitý kříž. Sochu vytvořil Jan Štursa a její sádrový model v měřítku 1:1 dnes najdete ve stálé expozici dějin Pražského hradu ve Starém královském paláci. Slovákům se ale údajně nelíbilo, že lev je nad křížem, a tak Štursa rychle připravil další verzi, kde lev stojí a kříž má zaražený v zádech. Kompozičně to ale bylo dost strašné a rozčílený Plečnik nakonec lví variantu zcela zamítl.

Další spory se týkaly textu, který měl sloup nést, a hlavně komu se dostane té cti, aby jej vytvořil. Měla to být báseň nebo slogan, ale navrhovaný nápis byl příliš dlouhý a Plečnik už ztrácel trpělivost. Tentokrát sám prezident nápad odmítl a slovinský architekt pak zvolil prostou variantu obelisku z jediného kusu mrákotínské žuly. Během transportu na Hrad došlo vinou nesprávných povelů velících důstojníků (dopravu obstarávalo vojsko) ke zlomení kamene a znechucený projektant pak nechal nový – kratší monolit umístit do jednoho z těžišť Třetího hradního nádvoří. I tak byly manévry s oběma kamennými prvky trnem v oku řady Plečnikových kritiků z řad konzervativních kruhů a Masarykovi dalo velkou práci, aby slovinského projektanta udržel na postu hradního architekta. Opracování a doprava kamenných monumentů samozřejmě také něco stojí a kvůli míse bylo nutno dokonce zbourat část hradební zdi. K jejímu definitivnímu opracování došlo až na místě, kde dnes stojí. Vlastně se spíše vznáší nad trávníkem, neboť Plečnik ji podložil kamennými kvádry tak dovedně, že vůbec nepůsobí těžce.

Mísa spočívá uprostřed travnaté plochy, jejíž okraje stoupají k ohradní zídce. Ta se pak vyhýbá staletému tisu, který roste přímo v její trase. Z podest impozantního schodiště, jehož předobraz viděl autor ve známých Španělských schodech v Římě, je přístup do Lví síně a do vinných sklepů – tedy prostor, které Plečnik upravil v jižním hradním křídle. V nice zdi je umístěna kamenná amfora a na zábradlí stojí syenitová váza. V zálivu mezi hradním křídlem a schody je umístěna malá kašna a u ní vstup do klenuté síně pod schodištěm z režného zdiva, kam chtěl architekt původně umístit hradní kapli. Uvnitř je dodnes mohutný základ pro nikdy nepostavený obelisk…

Na sever od kamenné mísy najdeme nenápadný portál, vedoucí na Vázové schodiště, další prostor, upravovaný slovinským architektem. Portál je osobním vstupem prezidenta do zahrad a akcentuje ho zlacená mříž v okně nad ním, kterou dle Slovincova návrhu zhotovil jeho žák Karel Štipl. Jsou na ní atributy Československé republiky: lev, blesky – pro Plečnika symbol Slovenska (Nad Tatrou sa blýska) a lipové ratolesti s vročením 1923.

Rajská zahrada končí řadou stříhaných habrů, kterými Plečnik nahradil zbouranou zeď, jež jí odděluje od zahrady Na Valech (zachoval jen její krajní pilíře). U Matyášova pavilonku vytvořil malý snížený dvorek s povrchem z drobné mozaiky (nyní obnovený v původní podobě). Na zídce u ní je umístěna bronzová plastika Dobrého pastýře od Josefa Kalvody – mladého výtvarníka, který předčasně zemřel zřejmě ještě před osazením sochy.

Rajská zahrada je architektura monumentální, a přesto prostá. Sednete-li si na kaskádu schodiště, máte ji před sebou jako na dlani a nádavkem ještě i celé panoráma Prahy. Po léta byly Plečnikovy zahrady kritizovány jako cizorodý prvek a odborníky na historické parky dokonce zcela ignorovány. Dnes už snad víme, že ve dvacátých letech vzniklo nadčasové dílo, které skvěle zapadá do pestré stylové mozaiky Hradu i celé metropole.

LN, 30.6.2012

Foto autor