Jak jsem slíbil minule, vrátím se dnes k poslední Psí vycházce, která se konala před deseti dny. Sešli jsme se u Písecké (Bruské) brány v katastru Hradčan, Prahy 6. Ta je zbytkem opevnění Pražského hradu, byla na počátku století zachráněna, podobně jako čtyři nejbližší bastiony, na nichž se pak zajímavě stavělo (ale to je již jiné téma – kdysi jsme tam už Psí procházku konali).

My jsme dnes šli směrem na sever od brány a pak se věnovali zástavbě při ulici Na Valech. Postupujeme-li od západu k východu, začíná zástavba samostatně stojící budovou Státního archívu při ulici Milady Horákové. Na tu byla ve 30. letech vypsána soutěž, ale bez ohledu na vítěze – arch. Jaroslava Fragnera – byla zakázka svěřena zaměstnanci Archívu architektu Weingärtnerovi. Pak následuje blok domů od posledního českého Wagnerova žáka na vídeňské akademii Prokopa Šupicha, mezi něž se vklínil mladší činžák arch. Václava Velvarského. Pak jsou tu tříi bloky někdejších úřednických domů navržených v roce 1912 přednostou stavebního úřadu Františkem Velichem. Šlo o na tehdejší dobu progresivní projekt dvoutraktů s vnitřními zahradami (bloky ale byly uzavřeny do Belcrediho třídy (dnes M. Horákové) až v meziválečném období). Také architektura je střízlivá, bez zbytečných dekorací. Jen mne mrzí, že při rekonstrukci se jednotliví majitelé domů nejsou schopni domluvit na jednotném barevném řešení – jsou tu dnes snad všechny existující odstíny zelené.

Následuje architektonicky nejpestřejší blok od ulice K Brusce k ulici Badeniho. Ten původně jako celek projektovali Alois Dryák a Tomáš Amena. Když se však Dryák vrátil ze světové války, překvapeně zjistil, že podle jejich projektu byly mezitím postaveny jen 4 domy, další pak navrhoval např. arch. Václav Klatovský nebo atelier stavitele Františka Schlaffera (rohák do Badeniho). Směrem do Badeniho na něj pak navazuje pěkný modernistický dům od arch. V. Martínka ze Stavebního úřadu, v němž bydlela první česká architektka paní Milada Pavlíková-Petříková.

Poté jsme přešli Badeniho ulici a ocitli se na území Holešovic – Prahy 7. V severozápadním konci Letenské pláně je tu ještě několik vil. Nejzajímavější stojí pří ulici Na Špejcharu. Neuhauserova vila – dnes ambasáda – na rohu je dílem významného pražského architekta Miroslava Stöhra z přelomu XIX. A XX. století, kterou si pozdější majitel a ředitel továrny na keramické obkládačky nechal obložit bílou keramikou. Další dům je ještě zajímavější: tzv. Modrou vilu tu v letech 1904-5 navrhl známý pražský německý architekt Josef Zasche pro přítele výtvarníka Karla Wilferta. Ten byl mj. autorem keramického reliéfu slunečních hodin na průčelí. Na tehdejší dobu velmi moderní bezozdobný dům byl tehdy významným dílem pražské architektury.

Vycházku jsme zakončili u točny tramvaje, která stojí na místě někdejší Kolonky, skupiny dřevěných kubistických pavilonů od arch. Miloše Vaněčka, postavených z iniciativy ing. Václava Havla po první světové válce. Sloužily jako studentské koleje a zbořeny byly v 70. letech. Na tomto místě počítá územní plán se stavbou kulturního charakteru. V 90. letech se počítalo se stavbou koncertní síně, dnes je to parcela pro Národní knihovnu. Za ní ještě bude nájezd do nového tunelu a do podzemních garáží.

Žánrové obrázky mi poslali dva účastníci vycházky pánové Martin Janoušek a Zdeněk Tichý, fotky staveb jsem dodal já. Více a podrobněji se o oblasti hradčanských bašt se píše v knize Praha 1891-1914, kterou jsme napsali s Janem Svobodou (vydala Libri 1997, viz též zde).

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998

Zdeněk Lukeš