Seděli jsme v hotelu v Montrealu a jedna kolegyně povídá: „Mám nápad, co kdybychom se jeli podívat na sever Kanady do ústí řeky Svatého Vavřince, je září a to se tam páří velryby. To by mohlo být zajímavé. Našla jsem to v jednom časopisu. Jeli byste?“ Koukli jsme na sebe a já povídám: „Proč ne, ale není to dlouhá cesta?“ „Přespíme tam, na internetu najdu nějaký motel a zamluvím tam pokoje.“

Tak jsem byl dobrovolně donucen odložit jednu z knížek, které jsem si koupil, a přestat popíjet víno v kavárně na rohu. Inu, kultura chce své. Jsem člověk, který znejistí tam, kde končí tramvajové koleje, a více než šum borů na skalinách mě uchvacuje burácení leteckých a automobilových motorů. Ale páření velryb v Kanadě, taková věc se vidí jednou za život, tedy jste-li občanem České republiky, což bohužel jsem. Proč bohužel? To si přeberte sami.

Druhý den jsme stáli před hotelem, kolegyně a kolegové s pinglíky, já s kufrem foťáků a s tradiční „plácačkou“, čili placaticí s irskou whisky, bez které obydlí neopouštím. Člověk ví houby, co ho čeká venku! Nasedli jsme do mikrobusu Chevrolet a vyrazili jsme směr Tadoussac. Řídil jeden třicetikilový stevard postižený zvýšeným sebevědomím. Jel jako magor a když jsme jeli z kopce, tak vyhazoval z automatické převodovky rychlost. „Co blbneš, proč ten kvalt vyhazuješ, víš kolik stojí oprava roztržené převodovky?“ „Ty si ňákej chytrej, ty snad máš ameriku nebo co?“ To se všichni v autě začali řehtat, protože kromě něj osazenstvo auta vědělo, že patřím mezi ty cvoky, co mají několik starých amerik. „Děti moje, nějak mně vyhládlo, musíme někde zastavit, kde je krám, nebo vám tady tatínek exne!“ Kapitán letadla, kterému se jinak neřekne, naznačil, že by bylo záhodno učinit čura-pauzu a nakoupit proviant, protože má „plácačka“ už byla na suchu. Když osazenstvo brouzdalo krámem, Hanka, která vše domluvila a zařídila, přišla za námi a povídá: „Kluci nebude vám vadit, když budu řídit, mě to strašně baví, Honzo, můžu?“ „Dcero moje, řiď! Než se nechat zabít tím magorem, ty to určitě umíš, my ti věříme.“ „Hele, já mám doma amerik dost, chtěl jsem řídit jenom proto, že ten hoch silně přeceňuje své možnosti a já mám život rád.“ „Tak fajn, díky!“ Hanka je nejenom krásná, ale, jak jsme později zjistili, i velmi dobrá řidička.

„Synáčku můj, když nebudeš řídit, to bychom si mohli koupit víno, když budeš pít s náma, že jo? Cesta nám uteče a zazpíváme si!“ Netušil jsem, jak taťulda s brašuljem vezmou věc velkoryse. Koupili tři čtyřlitrové krabice s bílým vínem. „To je čuráčková škátula, děti moje. Zuzanko, vzala jsi skleničky, aby si nemysleli tady v tý Kanadě, že jsem nějací vořežpruti?“ „Jasně, tati, mám vše, co je třeba.“ A tak jsme si hned na parkovišti za krámem zavdali. „Děvenky mý starostlivý, kde máte barokní malíčky? Takhle se drží sklenka?“ „Jau, tati nemlať mě, nebo zavolám na fond ohrožených dětí!“ „Ježíši, udělej to, to bude sranda, až jim budeš vyprávět, že tě tatínek fackuje, protože neumíš pít víno!“

Tak nám cesta vesele utíkala. Chevrolet se otřásal naším zpěvem. Tatínek s brašuljem rozlévali víno, někdy doslova, a to většinou mně na záda. „Tatí, to jsi hodný, že mě vískáš po vlasech!“ „Ne, ne synáčku, já ti jenom utírám to víno, co jsem ti tam nalil.“

Jeli jsme po dálnici a najednou jsme přijeli k zúžení, místo tří pruhů byly jenom dva, pak jeden a najednou se před námi rozsvítilo „Stop“ a my jsme zastavili. Kromě řidiče jsme byli všichni veselí, až zpěvní. „Co je, co se děje? Proč stojíme?“ „Já nevím, najednou se rozsvítilo stop, tak jsem zastavila.“ „Ty vole, my jsme na lodi a plujeme!“ vykřikl jsem, když jsem viděl, že ač auto jistě stojí, krajina kolem nás se pohybuje. Stevard, který koukal na nástavbu trajektu povídá: “Houby, prosím tě, podívej se, že stojíme!“ Do toho zasáhl náš tatínek: „Joj, děti, věci se mají tak, že my sice stojíme, ale naše země se otáčí! Doprdele, my opravdu plujeme! Hele, kdo má pas? To bude průser, až přistaneme v Americe, to nechci vidět. Synku, běž za kapitánem a řekni mu, že nemáme pas do Ameriky, ať to otočí, a brašulje, jdi s ním. Řekni mu, že jsi také kapitán, sice letadla, ale to víš on kapitán, ty kapitán a řekni mu, že jsme se dostali na tu loď ani nevíme jak a bez svého přičinění, ať nás vysadí na kanadském území, pokud možno.“ A tak jsme šli na kapitánský můstek. Já zaklepal a kapitán nám pokynul, abychom šli dál. „Dobrý večer, prosím vás, my najednou koukáme, že jsme na lodi a nemáme s sebou pasy, kdybyste náhodou měli zamířeno do Ameriky.“ „Prosím?“ Kapitán nevěřil svým uším, takovou otázku evidentně jak vyplynulo z dalšího, slyšel prvně v životě. „Do Ameriky? Prosím vás, kde jsme my a kde Amerika? To je tisíc kilometrů!“ řekl a ukázal rukama tu vzdálenost. Při tom mu evidentně hrozilo, že mu vypadnou oči z důlků. Všiml jsem si, že v koutku kapitánské kajuty stojí chlapík kouřící doutník, který dostal záchvat smíchu. Poděkovali jsme kapitánovi a vyšli jsme z kajuty ven na vzduch. „Eště žes mu neřek, že řídíš letadlo, to by do našich mašin v životě nesedl!“ Za námi se ozvalo: „Chlapci, co děláte? Dejte si se mnou doutníček.“ Byl to ten chlapík z kapitánské kajuty a jak se ukázalo řidič klasického amerického kamiónu, který stál před námi na palubě. Řekl jsem, že jsem letecký mechanik a brašulje raději dělal, že nerozumí. Převedl jsem řeč na jeho kamión, který byl samý chrom a strašně se mi líbil. Hrdě nám ho ukázal, včetně obýváku za kabinou. „Teda řeknu vám, kapitán dneska bude mít o čem v hospodě vyprávět, na takovou kravinu se ho nikdo ještě nezeptal a to ho znám nějakých třicet let!“ Přijeli jsme na druhý břeh, rozloučili se a vyrazili.

Dojeli jsme do Tadoussacu. Hanka se potřebovala zeptat, kde je náš motel, kde jsme měli objednaný nocleh. Zastavili jsme před nějakou hospodou, která byla obsypána omladinou. Zrovna jsme zpívali „Pionýři, pionýři malované děti“, když nás něžně okřikla: „Držte hubu, já neslyším! Prosím vás, jak se dostaneme do motelu Sacre Coeur?“ Děvče se omluvilo, že nemluví anglicky, a zavolalo na nějakého kamaráda. Ten nám vysvětlil, že je to kousek, že na další křižovatce doleva a pak až na vrchol kopce a tam už to musíme najít. Slušně jsme poděkovali a pozdravili a pokračovali jsme v „pionýrech“, co nasedají do lodiček a jako šipka letí… Kousek v Kanadě znamená asi deset kilometrů. Skutečně, na vrcholu kopce byl motel. Kolem dokola stály obří kamióny a mezi nimi jako trpaslík náš Chevy. Holky udělaly z nakoupených zásob obložené chleby. Pak jsme se podívali na zbytek vína ve škatuli a kolem druhé jsme si šli lehnout. Ráno nás brašulje budil kokrháním, neb jsme byli na kanadském venkově. Při snídani se nám paní, co nás obsluhovala, omlouvala, že kamioňáci asi něco slavili, protože řvali dlouho do noci. Proč zpívali česky, nám nedokázala vysvětlit.

Bylo krásné podzimní kanadské ráno. Teplota kolem nuly, ale sluníčko už začínalo pálit. Sjeli jsme zpět dolů do městečka Tadoussac. Tam jsme našli pokladnu, kde se platily výlety lodí po deltě řeky Svatého Vavřince. „Přejete si jet lodí, nebo zodiakem?“ „Cože, my pojedeme na medvědovi?“ „Tatínku to je kodiak, zodiak je nafukovací člun ve tvaru podkovy, který má vzadu motor.“ „Aha, já se už lekl, že pojedeme na medvědovi!“ Koupil jsme si lístky na loď a slečna na otázku jestli nemají nějakou slevu, když je v rodině nějaký dement, pravila, že v každé rodině se někdo takový najde, ale že nám pro něj dá omalovánky. Omalovánky s velrybami jsme předali našemu tatínkovi a šli jsme na loď. Tam nás uvítala sličná paní s mikrofonem za uchem. „Vono je to i s programem? Na svlíkání je ale zima, no, třeba je holka otužilá.“ Holka nebyla otužilá a nesvlékala se, ale o životě velryb věděla kde co, zatím co my věděli houby. Loď´ plula deltou a ryby nikde. „Asi jsme je zahnali tím naším řevem, ale stejně je to tady krásné, že jo?“ Sluníčko už začalo doopravdy hřát a paní průvodkyně nás upozornila, že se blížíme k hejnu velryb. Viděla to na sonaru, který měla před sebou. Najednou se vynořila vedle lodi obrovská hlava a zvědavě si nás prohlížela. Chvíli plula vedle lodě. I když naše loď nebyla úplně mrňavá, ta „rybička“ byla větší. Stál jsem s otevřenou pusou a nevěřícně jsem koukal. Loď zpomalila a kolem nás začalo divadlo. Velryby se vynořovaly a koukaly na nás, pak se zase elegantně zanořily, aby uvolnily místo dalším. Bylo to neuvěřitelné! V životě jsem nic takového neviděl ani ve filmu. Skutečně jim z dýchacího otvoru na hlavě šel gejzír, jak je to na obrázcích. Dozvěděli jsme se, že to je druh plejtvák a že jsou strašně zvědavé. Když jsem se tak koukal na jednu vynořenou hlavu, nedalo mi to a říkám jí: “Ne, abys plula do Japonska, tam tě ty žluté svině zabijí, zůstaň, pěkně tady v Kanadě, tady mají zvířata rádi.“ Průvodkyně nám řekla, že po době páření se vrací do studených vod Atlantiku. Taková podívaná je jenom jednou za rok, ale zajímavé je, že se sem vracejí stále stejní jedinci. Připadalo mi, že slyším, jak si velryby výskají, ale asi to byl jen zvuk, když vyfukovaly vzduch. Nastal čas rozloučení, tak pa, pa rybičky, byla to nádherná podívaná. Chvíli nás ještě doprovázely, ale pak se vrátily zpět a my přirazili ke břehu. Ani jsme nedutali, jak nás to dostalo.

„Nějak mně vyhládlo, co vám, děti moje? Než se otočíme k domovu, měli bychom si naplnit žaloudky, nejenom kulturou je živ člověk.“ Přišli jsme do hospody, kterou taťka vybral. Personál se na nás usmíval. Bylo nám to divné, proč se smějí? „Dobrý den, co si dáte k obědu? Vy jste tady už byli včera, že jo? Krásně jste zpívali!“

Zpět vybrala Hanka jinou cestu a nejeli jsme po dálnici, ale divokou kanadskou přírodou, Údolím tří řek. Po jedné straně silnice modrá řeka, po druhé straně les a skály. Jenom jsme čekali, kdy se vynoří indiáni na koních. Miluji jižní Čechy, ale tady jsem musel uznat, že to bylo něco podobného, ale pustějšího a divočejšího. Také značka upozorňující na losy a medvědy kolem Nežárky není. Jo, jo, je krásných míst na světě!

**********************

Přistání Jana Čecha Na Ostrově v Berouně!

Tentokrát Jan Čech, autor úspěšných knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce, zavítá mezi své příznivce v Berouně, kterým je vůně leteckého benzinu a zvuk leteckých motorů rajským opojením! Přátelské posezení bude spojeno s autorským čtením, promítáním nepublikovaných fotografií a autogramiádou.

Všechny knihy Jana Čecha budou na místě k dostání za přátelskou cenu, včetně 2. vydání knihy Droga zvaná letadla, které zde bude poprvé uvedeno.

Kdo chce a může se dostavit: ve středu 27. ledna od 18 hodin v hotelu Na Ostrově, Na Ostrově 816, Beroun.

Před i po setkání vám budou všechny služby hotelu plně k dispozici, a čeká vás také i malé překvapení!

**********************