Zatímco u nás v české kotlině lidé vyhlédnou z okna a zanadávají si, že snad ani léto nebude, já mám opačný problém, vyhlédnu z okna a řeknu si, že bude zase vedro (a dusno). Sedím ve „svém“ domově v Bangkoku a tady stejně jako v Praze každý den prší, poprchává a mží, ale je přes třicet stupňů. Než dojdu k letadlu, tak mám propocenou košili, která se mi lepí na tělo. Byl jsem na obědě se svým šéfem, který pochází z Dánska a i když je v Thajsku již tři roky a na rozdíl ode mne je hubený, potil se taky. Nechci být odkázán na podivného tour operátora sídlícího v hotelu, který ovládá jen thajštinu a čínštinu a je mi na prd, koupil jsem si Lonely planet průvodce Thajskem. Když sedím doma nebo u bazénu, čtu si v něm a plánuji, kam se podívám, dělám si poznámky, abych byl připraven, kdyby přiletěla Zuzana nebo Honza. Pak vylezu do prádelny, abych si nakoupil, a když smývám pod sprchou pot a snažím se dostat do kondice, rychle mě představa objevování neznámého pustí.

Asi si řeknete, proč takového pitomce někam posílají, to já bych se podíval tam a tam. Jednak se nemohu vzdálit od letiště, protože co kdyby, a potom se mi v tom vedru nějak nechce. Dá mi práci vykopat se na nákup. Protože přeci nebudu pít whisky jen tak, ne?

Dnes jsem byl mladičkou Thajkou v hospodě poučen, jak se správně jí v Thajsku polévka: tak prosím, polévka se nelije do hlubokého talíře (to jenom některé), ale husté krémové se upravují tak, že si na normální talíř dáte nudle, zeleninu, chilli a to vše pak zalijete polévkou! Na to jsem potřeboval víc než měsíc, abych to uměl! Inu, bádám ve skvělé thajské gastronomii malými postupnými krůčky, jak mě říká můj nakladatel, když se ho ptám jak je to s mou další knihou, a on mi nechce na rovinu říct, že stojí za prd a že ji nikdy nevydají. Ještě poznámku: to děvče nebyla ta panenka, co si zde kupují stárnoucí Němci, aby sobě dokázali, jací jsou ještě borci, byla to obyčejná, i když velmi hezká hospodská, která viděla velkého blbého tlusťocha, tak se rozhodla se ho poučit.

V Thajsku udělali vojáci převrat. Projevilo se to mimo jiné tím, že ubylo všude plivajících a smrkajících Číňanů. Protože se obecně chovali jako prasata, není jich žádná škoda, ale Thajcům, kteří za nic nemohou, ubyli zákazníci. Po ulicích chodí vojáci v maskáčích s flintami a tváří se zatvrzele. Dnes jsem na letišti podržel dveře nádherné vojandě, která se v plné polní málem umlátila v automatických lítačkách. Měla tak metr a půl, možná metr šedesát, flinta byla větší než ona a na úžasných vlasech měla v tom vedru blembák (helmu). Proboha, proč tak krásná holka je v armádě? Vážně jsem narušil bojeschopnost thajské armády, když jsem jí vzal z přískřípnuté ruky flintu, aby si ji uvolnila a mohla projít. Smál jsem se a ona také, vzala si zbraň, srovnala si blembáka a ty všelijaké kšandy, které vojáci nosí, cosi mi thajsky povídala a pak zmizela. Když jsem odcházel z práce, stála vartu v hale, prst na spoušti a tvářile se sveřepě. Když mě viděla, usmála se a spiklenecky na mě mrkla! Kdyby zamávala, hodnotilo by se to jako zběhnutí v boji a za úsvitu by ji zastřelili! Já, nevoják, jsem pomáhal vojákovi cizí mocnosti! Pane komediante, pardon ministře, promiňte mi to, už to nikdy neudělám!

Také se už na odbavovací plochu letiště nechodí jako do holubníku, rámy mají zapnuté a dokonce musí člověk vyndat všecho z kapes, inu vojenský pořádek! Stále si ale formulář v thajštině ohledně foťáku a počítače musím vyplňovat sám, protože to je nad jejich síly…

Odskočil jsem si do Prahy, kde jsem oslavil narozeniny a stihnul jsem ještě oslavu 45 let od maturity. Ježíši to je doba! Tady mě dojal jeden spolužák, který mi nadával, že se to plánuje podle mého volna a že on si nemůže přehazovat směny, jak se nám zachce. „Hele, věděl jsi to tři měsíce dopředu a Honza kvůli tomu přiletěl až z druhé strany zeměkoule, tak se uklidni!“ Nicméně setkání bylo skvělé a těším se na další. Pak jsem byl se synkem a synovcem na Kosti. Dvacet let jezdíme na společné dovolené a když jsem přišel o milovanou chatičku ve Veselí, tak musíme jezdit na chalupu na Kost. Tam není Nežárka, ani žádné jiné koupání a bazén v Sobotce je samozřejmě opět prázdný, nic se nezměnilo. Ale užili jsme si to, i když už to dávno není akce „Trio Honzas“. Jednak jsme již čtyři Honzové a k tomu ještě Štěpánek a nejkrásnější vnučka na světě Amálka. Sice jsme jí říkali také Honzo, stejně jako Štěpovi, ale to vůbec nevadí.

Maminky mě varovaly, že mi začnou děti lézt na nervy, ale opak je pravdou! Už jsme se domluvili, že až se v srpnu vrátím, při první příležitosti to zopakujeme. Děti sice mají snahu neustále odněkud padat, ale když u toho nejsou starostlivé matičky, tak ani neřvou. A zdravé dítě je špinavé dítě, takže Amálčiny růžové šatičky, bundičky a trička vzaly za své. Děti přeci mají mít tepláky nebo trenky! Načančaná holčička v péči tří chlapů, to je blbost!

Zdravím z vedra a dusna!