Před 90 lety (30.ledna 2023) byl jmenován do funkce německého kancléře muž jménem Adolf Hitler. V čele země setrval dlouhých 12 let a má na svědomí největší zvěrstva 20.století a desítky milionů obětí druhé světové války, kterou v chorobné touze po moci sám rozpoutal a vedl až do své sebevraždy v roce 1945.

Smutným paradoxem je způsob, jakým se nacistický vůdce k postu předsedy vlády propracoval. Žádný puč, převrat ani kataklyzma nebo natolik výjimečný, drtivý volební výsledek. Jen obyčejná zákulisní politika.

NSDAP získala ve volbách v roce 1932 37,3 procenta hlasů, a Hitlerovci se stali nejsilnější parlamentní frakcí. Zásadní vliv na politické dění v Německu si přesto udržovala skupina konzervativců v čele s Franzem von Papenem. Na plebejce Hitlera hleděli skrz prsty, zároveň se jim ale hodil do jejich vlastní herní partie.

Nacisté totiž měli představovat vhodnou protiváhu nenáviděné levici, zejména komunistům.

Konzervativcům se nakonec podařilo přesvědčit prezidenta Paula von Hindenburga, aby Hitlerovi (jehož ve skutečnosti považoval za naprostého diletanta) alespoň dočasně nabídl post kancléře. Výraz „dočasně“ však nabyl stejně bizarního významu jako v dějinách Československa po roce 1968. V čele vlády Hitler vystřídal generála Kurta von Schleichera.

„Hitlera jsme si najali. Za dva měsíce ho zatlačíme do kouta, až bude kvičet,“ nechal se tehdy slyšet Franz von Papen. „Těžko říct, který politik se kdy v historii mýlil víc a natolik osudově jako Papen.

Podle tohoto konzervativního intrikána byl Hitler a jeho případné extremistické choutky bezpečně střeženy v kabinetu spolehlivých soukmenovců. Počítalo se s tím, že nacisté pod tíhou vládní zodpovědnosti zkrotnou a hnutí slibující všechno všem časem ztratí na přitažlivosti. Že Hitler během pár měsíců své politické konkurenty zlikviduje, to očekával málokdo. Sám Papen se přidal na jeho stranu.

NSDAP se navíc podařilo dosáhnout kýžené dvoutřetinové většiny v parlamentu tím, že část poslanců zastrašila a části z nich dokonce zakázala zúčastnit se hlasování. Na základě zmocňovacího zákona a dalších zákonných předpisů se Hitlerovi do léta podařilo rozbít ostatní politické strany.“

Nacisté své „uchopení moci“ oslavili velkolepým nočním pochodňovým průvodem. Další plameny v hlavním městě, šlehající tentokrát ze střechy Říšského sněmu, ohlásily o necelý měsíc později vypovězení základních ústavních práv v zemi.

Po smrti Paula von Hindenburga v srpnu 1934 stanul Hitler jako jediný „vůdce a říšský kancléř“ s konečnou platností v čele Německa a rozpoutal teror a peklo, jež vyvrcholilo druhou světovou válkou.

Angela Merkelová, německá exkancléřka tuto historickou etapu okomentovala takto:
„Vzestup nacismu byl umožněn tím, že se na něm podílely elity a části německé společnosti, ale především tím, že velká většina Němců tento vzestup přinejmenším trpěla. Pronásledování a zbavování práv, které nakonec vyústily v druhou světovou válku a civilizační zločin jménem šoa (holocaust), byly umožněny jen tím, že se velká většina dívala jinam a mlčela. Pro nás Němce to musí být trvalou připomínkou.“

Nutno říci, že v Německu jde stále o citlivé téma, ale přicházejí další generace, které tuto tragickou historickou zkušenost vnímají především jako trvalé memento nutnosti bojovat proti hrozbě totality, násilí a vlády, respektive diktatury jednoho muže - usurpátora a masového vraha.

Netřeba ale hledět hluboko do minulosti, leckteré paralely přináší i válečné dění na Ukrajině, kde už bezmála rok vede Rusko agresivní a nelegitimní válku. Příkaz k útoku vydal jediný člověk – ruský prezident Vladimír Putin. Vzpomeňme, jak v závěru 90.let volali Rusové po silném vůdci. A dostali ho právě v Putinovi. Stejně tak jako Němci na počátku 30.let v osobě Adolfa Hitlera.

Když byl v roce 2000 Putin jmenován do funkce, prezentoval se prozápadní politikou. Byl ale nezvaným hostem na večírku Západu, který si Rusko držel po rozpadu SSSR pěkně od těla. Trajektorie ruské zahraniční diplomacie tak nakonec dospěla k naprostému antagonismu - a Západ je pro ruského vůdce hlavním nepřítelem.

Myšlení většiny Rusů dokázal Kreml úspěšně kontaminovat důslednou a sugestivní propagandou apelující na tradiční ruský patriotismus, zakterou by se nemusel stydět ani Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebels.

Putin, stejně jako Hitler Československu, začal klást Ukrajině nesmyslné požadavky, které stupňoval, aby pak mohl zdůvodnit „zasloužený“ trest.

Opět jsme mohli slyšet o utlačování menšiny, v Hitlerově případě Sudetských Němců, v Putinově pro změnu Rusů, žijících na Ukrajině. Nezbytná záminka. A poté už přišel úder a s ním zuřivé válečné šílenství. Paralely lze samozřejmě nalézt i v dalších oblastech. Spíše se ale ptejme - o co jsme tedy dnes dál od temných Hitlerových časů? Oč jsme jako lidstvo a jako společnost vlastně pokročili? Obávám se, že meritorně pouze v jedné věci. Nejmodernější vynálezy techniky posunuly válku do další, hybridní roviny.

Tanky, stíhačky, děla a rakety ovšem, byť v sofistikovanější podobě existují dál – a jejich cíl je identický jako v časech Třetí říše - ničit, destruovat, devastovat a zabíjet.

Prosté konstatování, že lidstvo, jehož historie se odehrává v sinusoidách, je v tomto směru zcela nepoučitelné tedy není projevem přehnané skepse, defetismu či malomyslnosti, ale pouze odrazem smutné reality.