Konečná válka o Náhorní Karabach, říkejme ji tak, je u konce. De facto představovala jen závěrečnou ránu z nemilosti. Byla proto ještě výrazně kratší než konflikt předchozí, roku 2020. Ale výsledek je o to drtivější – a taky osudovější. Starobylá arménská kultura v ní ztratila svou kolébku. Je jasné, že arménská tradice v oblasti Karabachu končí, umírá, jelikož je-li něco charakteristického pro ázerbajdžánskou diktaturu prezidenta Alijeva, tak je to nenávist vůči nejstaršímu křesťanskému národu světa.

Když se před třemi lety strhla ona 2. válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem o formálně nezávislou Náhorněkarabašskou republiku neboli Arcach, bylo hned jasné, kdo tahá za delší konec provazu. Armáda muslimského státu, bohatého ropou i zemním plynem, bylo nesrovnatelně lépe připravena k akci než na konci existence SSSR, kdy po roztátí pověstného „ledového koberce komunismu“ vzplanuly rozličné (etnické) boje o sporná území.

Tehdejší triumf Alijevova Baku, velmi dobře načasovaný na dobu epidemie covidu (i časté související společenské hysterie), a současně ruské rozmrzelosti, že klientská Arménská republika začala pokukovat i na Západ, přišel proto rychle. Ba bleskurychle. Navzdory vší odhodlanosti, ba sebeobětování arménských branců, jichž padlo přinejmenším několik tisíc. Čelili totiž jak vyspělejším bojovým prostředkům, tak třeba i bojem zakaleným islamistickým jednotkám, jež na pomoc blízkým Ázerům dovezli ze Sýrie Turci.

Nynější poměry potom jakýkoliv rozsáhlejší odpor ze strany Armenů v podstatě vylučovaly. Načasovaní úderu na zbytkový arménský Karabach bylo opět vynikající, jelikož se ukázalo jasným, že Západ maximálně pronese pár bezzubých frází (tak jako v předchozí fázi měření sil), kdežto Moskva, která garantuje pouze bezpečnost samotné Arménie, je velmi zaměstnána zástupnou válkou na Ukrajině a do žádné větší konfrontace kvůli Karabachu nevyrazí ani na diplomatickém poli. Tím víc, že putinovci zaznamenali pramalé nadšení Jerevanu z ruského dobrodružství na sousedním území.

Náhle se zdá dokonale jasné, o čem nedávno rokoval panturkicky a panislámsky agitující Erdogan s Vladimírem Putinem. Nešlo nejspíš ani tak o obilí, jako spíš o nový tichý souhlas Ruské federace s ozbrojeným výpadem Ázerbajdžánu vůči separatistickému Stěpanakertu (hlavnímu městu Arcachu). Ostatně Rusové to vskutku neudělali zadarmo, jejich krok je opět přísně pragmatický. Jednak sami nikdy neodvislost Karabachu neuznali, ale hlavně potřebují co nejvíce spojenců vůči (někdy poněkud nesmyslným embargům) Západu. Je přece například dostatečně známo, že mnoho uhlíkatých paliv, co dnes Evropská unie spotřebovává, pochází – navzdory všem zdejším neinteligentním výzvám k oblékání více svetrů – z Ruské federace. Přičemž u části z tohoto objemu působí ázerbajdžánské firmy jako překupníci. Ostatně ani souhlasná slova tureckého diktátora k ruské kontrole Krymu nebo o Putinově touze po míru nejsou z propagandistického hlediska k zahození. Zvláště ve světle dnes nepříliš připomínaného faktu, že minulý rok byla po nátlaku nejmenovaných (super)mocností odvolána maloasijská mírová rokování mezi Moskvou a Kyjevem…

Vojenské doobsazení Republiky Arcach, jehož oficiální označení „protiteroristická operace“ spadá do skupiny dnes tolik oblíbených orwellismů, nebylo každopádně překvapivé. Stejně jako tempo jejího průběhu ve fakticky zcela (rovněž navzdory některým aktivitám OSN) odříznuté oblasti, kde se ruské mírové síly držely spíše stranou. Asi třímilionová Arménie (násobně více Arménů žije v zahraničí) neměla ani teoreticky šanci pomoci závislému území, malému rádobystátu, s nímž byla po roce 2020 fyzicky propojena už jen vachrlatě. Skrze jedinou úzkou cestu života, takzvaný Lačinský koridor. Následně navíc blokovaném Ázerbajdžánci, kteří se dlouhodobě nijak netají svou obecnou protiarménskou animozitou. Jejím dějinně neznámějším projevem byla státem organizovaná genocida v Osmanské říši, na níž ostatně mnoho Ázeru participovalo…

Čas dlouhodobě pracoval proti kavkazským Arménům, jelikož Baku nešetřilo petrodolary při nákupech zbraní, ale též uplácení významných postav Západu. Jerevan se svými karabašskými spojenci ztratili nakonec vše, co získali na základě příměří z roku 1994. Výsledky máme před očima. Znovu se tak v dnešním světě přesouvají zástupy běženců a – otevřeně řečeno – nasnadě jsou další (výnosné) devastace starobylých kulturních památek. Ohledně dalších vztahů mezi Arménskou a Ázerbajdžánskou republikou, za níž neochvějně stojí spřízněná regionální mocnost Turecko (reagující hystericky už při pouhé zmínce o arménské genocidě), nelze samozřejmě předpokládat žádné zklidnění. K historickým důvodům pro často systematicky živenou nenávist se přidaly i ty nejsoučasnější.

Obdobný text publikovala Mladá fronta