18.8.2022 | Svátek má Helena


VÁLKA: Co může změnit HIMARS

30.6.2022

Volné pokračováníminulého článku o raketometech HIMARS.

Milí čtenáři, po minulém článku o HIMARSech jsem dostal několik dotazů, k čemu že těch pár raketometů vlastně je. Zázračná zbraň to není (žádná není!), logistika složitá, počet systémů na bojišti malý.

Nuže, pojďme se podívat na to, k čemu by mohla být užitečná i tak.

Válka mezi Ruskem a Ukrajinou se dost liší od jiných válek nedávné doby, a to rolí, kterou v ní hraje letectvo: je nápadně “uťápnuté”, kdežto v předešlých konfliktech bývalo králem bojiště. Američané spoléhali na letadla v Afghánistánu a Iráku, Rusové v Sýrii, Izraelci při expedicích do Gazy nebo jižního Libanonu, Britové a Argentinci na Falklandách atd. Zejména ta americká, potažmo západní doktrína na vzdušné dominanci silně staví a z toho plynul předpoklad, že víceméně v každém konfliktu jedna (ta silnější) strana vytlačí druhou ze vzduchu úplně – air supremacy nebo ji aspoň zažene do výrazné defenzívy – air superiority. Proti různým vousáčům s kalašnikovem a pokřikem “Alláhu akbar!” na rtech to fungovalo spolehlivě.

Na Ukrajině roku 2022 je ale bojiště saturováno různými protiletadlovými systémy – skromným Stingerem počínaje a Buky či S-300 konče – tak vydatně, že si obě válčící strany fakticky odepřely vzdušný prostor navzájem. Jediný způsob, jakým může letadlo či helikoptéra vzlétnout a operovat, aby mělo šanci na návrat, jsou lety extrémně nízko nad terénem, sotva nad vrcholky stromů. Tam už radary protiletadlových systémů selhávají a pěšák s ruční střelou zase většinou nestihne zareagovat.

(Je to přesně tak zběsilé a náročné na pozornost, jako to vypadá. Při takových rychlostech a výšce nad terénem uděláte jenom jednu chybu.)

Jestliže ovšem letectvo hraje druhé housle, někdo musel převzít housle první, a v současných bitvách na Donbasu je to jednoznačně dělostřelectvo. V počtu děl a v zásobách munice pro ně mají Rusové nad Ukrajinci výrazně – patrně mnohonásobně – navrch, vypálí denně odhadem 50 000 střel. Ukrajinci svoji početní nevýhodu částečně kompenzují mnohem vyšší přesností palby, zejména jak na frontu přichází čím dál více západního vybavení (M-777, CAESAR, Panzerhaubitze 2000).

Masivní dělostřelba Rusů má ale i jednu potenciální slabou stránku, a tou je opět logistika. Chcete-li nepřítele zasypat palbou, musíte zajistit neustálý přísun střel až k dělům. A ve velkých objemech k tomu.

Podobné úkoly řešili už vojáci za první světové války a základní principy řešení zůstaly dodnes podobné.

Nejprve potřebujete nějaký skutečně kapacitní dopravní prostředek. Bojuje-li se u pobřeží, je to loď, na vnitrozemských částech fronty železnice. Jeho výhodou je ona zmíněná kapacita, jeden strojvůdce převeze mezi body A a B třeba tisíc tun nákladu (loď ještě více). Nevýhodou je nízká flexibilita, postavit pořádné nádraží nebo přístav nějakou dobu trvá a nemůžete jej přesouvat úplně dle libosti. V Rusku tuhle roli hraje jednoznačně železnice, kterou ruská armáda hojně využívá a která tvoří páteř její logistiky.

Tam, kde končí možnost vézt náklad vlakem nebo lodí, se zřídí velké překladiště a sklad, od kterého dál už musíte vozit tu munici až k frontovým pozicím “po kouskách”: dnes vesměs pomocí nákladních aut, dříve koňským povozem, provizorní úzkokolejkou, ale i narychlo zřízenými lanovkami, pokud byl terén kopcovitý a vaše děla se nacházela na hřebeni.

Poměrně zásadním bezpečnostním prvkem v celé této pavučině je skutečnost, že ono velké překladiště a sklad, kde se hromadí munice předtím, než se rozveze k jednotlivým bateriím, musí být mimo dosah nepřítele. Je to totiž šťavnaté sousto, ideální terč plný výbušného a hořlavého materiálu, který vesměs stačí zasáhnout jen jednou, aby se rozpoutalo nevýslovné pandemonium.

Za první světové války toto nebýval problém, letadla byla ještě v plenkách a dostřel děl tak krátký, že sklady nepřítele na opačné straně fronty nemívala šanci zasáhnout. V jiné situaci byly lodě v námořních bitvách, které se k sobě průběžně přibližovaly. Přímý zásah skladu munice patřil k tomu nejhoršímu, co se na moři mohlo stát.

07

Nákres potopení britské lodi HMS Hood po zásahu z německého Bismarcka. Viz:

Zapomenuté příběhy

, kapitola “Vyslanec jeho Veličenstva”. To už je ovšem druhá světová.

Současné nasazení HIMARSu na ukrajinských bojištích má patrně za cíl – mimo jiné, protože nikdy není jen jeden cíl – trochu pocuchat tuto logistickou síť ruského dělostřelectva. Dostřel HIMARSu je podstatně větší než libovolného ukrajinského děla, takže ruské muniční sklady na území Donbasu, dříve mimo dosah, se teď ocitly v ohrožení. Za poslední týden se skutečně objevila videa zachycující velké exploze a požáry za ruskými liniemi:

Poměrně unikátní záběry, protože je natočili ruští vojáci přímo zevnitř napadeného objektu. Pandemonium.

Tomuto ohrožení mohou Rusové čelit v podstatě jen dvěma způsoby.

  • Buď značně rozptýlí a decentralizují svoji zásobovací síť (tisíc malých skladů místo, dejme tomu, patnácti velkých), což je možné, ale organizačně velmi náročné – vyžaduje to “předělání” celého zásobovacího modelu za probíhající války, také nejspíš položení dodatečných kolejí s nosností vhodnou pro nákladní vlaky apod. Také to není úplně “neprůstřelné”, nakonec se nepřítel může zaměřit i na ty menší sklady a vyhazovat je do vzduchu jeden po druhém.
  • Nebo mohou přesunout svoje velké zásobovací sklady výrazně hlouběji do týlu, mimo dostřel současných HIMARSů (tj. raději aspoň 70 km od fronty) a spoléhat na to, že Ukrajinci nedostanou od Američanů rakety s největším dostřelem (až 300 km), což může, ale nemusí vyjít. V takovém případě se prodlouží zásobovací linie a bude potřeba výrazně více náklaďáků “kmitajících” mezi velkosklady a pozicemi dělostřelců poblíž fronty. Efektivita zásobování poklesne, po cestě bude více “úzkých hrdel” (zranitelné mosty přes řeky atd.)

Druhá možnost vypadá pravděpodobněji. Je organizačně jednodušší, nevyžaduje tak rozsáhlé “předělávky celé struktury za pochodu”. Její slabinou je hlavně ta výrazně zvýšená potřeba nasazení nákladních aut a jejich řidičů, odhadem dvoj- až trojnásobná. (Nezapomeňme na to, že čím víc kilometrů se najezdí, tím více se ta auta opotřebovávají a tím více potřebují servisních zásahů – což znamená jak náhradní díly, tak čas a úsilí kvalifikovaných mechaniků.)

Takovou potřebu už nemusí být současná ruská armáda schopna pokrýt ze svých vnitřních zdrojů, právě proto, že při své logistice vždycky dávala přednost použití železnice a nákladní vozy hrály spíše pomocnou roli. Mohla by to ovšem pokrýt nějakou mobilizací rezerv – rekvírováním civilních nákladních vozidel i s řidiči apod. Pokud k takové specializované mobilizaci dojde, pravděpodobně se to dozvíme; takové věci bývá těžké utajit.

A pro příště zase opustíme válku a podíváme se na nějaké mírové téma.

Diskusní fórum k článku najdete zde.

Hudební epilog

Když jsem přemýšlel nad nějakým videoklipem s explozí, napadl mě tento.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora


ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 5
Páté pokračování série Zapomenutých příběhů, návrat k tradičnímu formátu volného řetězce dvanácti kapitol na různá témata. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

zapomenuté příběhy 3

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.