Volné pokračováníminulého článku o raketometech HIMARS.
Milí čtenáři, po minulém článku o HIMARSech jsem dostal několik dotazů, k čemu že těch pár raketometů vlastně je. Zázračná zbraň to není (žádná není!), logistika složitá, počet systémů na bojišti malý.
Nuže, pojďme se podívat na to, k čemu by mohla být užitečná i tak.
Válka mezi Ruskem a Ukrajinou se dost liší od jiných válek nedávné doby, a to rolí, kterou v ní hraje letectvo: je nápadně “uťápnuté”, kdežto v předešlých konfliktech bývalo králem bojiště. Američané spoléhali na letadla v Afghánistánu a Iráku, Rusové v Sýrii, Izraelci při expedicích do Gazy nebo jižního Libanonu, Britové a Argentinci na Falklandách atd. Zejména ta americká, potažmo západní doktrína na vzdušné dominanci silně staví a z toho plynul předpoklad, že víceméně v každém konfliktu jedna (ta silnější) strana vytlačí druhou ze vzduchu úplně – air supremacy – nebo ji aspoň zažene do výrazné defenzívy – air superiority. Proti různým vousáčům s kalašnikovem a pokřikem “Alláhu akbar!” na rtech to fungovalo spolehlivě.
Na Ukrajině roku 2022 je ale bojiště saturováno různými protiletadlovými systémy – skromným Stingerem počínaje a Buky či S-300 konče – tak vydatně, že si obě válčící strany fakticky odepřely vzdušný prostor navzájem. Jediný způsob, jakým může letadlo či helikoptéra vzlétnout a operovat, aby mělo šanci na návrat, jsou lety extrémně nízko nad terénem, sotva nad vrcholky stromů. Tam už radary protiletadlových systémů selhávají a pěšák s ruční střelou zase většinou nestihne zareagovat.
(Je to přesně tak zběsilé a náročné na pozornost, jako to vypadá. Při takových rychlostech a výšce nad terénem uděláte jenom jednu chybu.)
Jestliže ovšem letectvo hraje druhé housle, někdo musel převzít housle první, a v současných bitvách na Donbasu je to jednoznačně dělostřelectvo. V počtu děl a v zásobách munice pro ně mají Rusové nad Ukrajinci výrazně – patrně mnohonásobně – navrch, vypálí denně odhadem 50 000 střel. Ukrajinci svoji početní nevýhodu částečně kompenzují mnohem vyšší přesností palby, zejména jak na frontu přichází čím dál více západního vybavení (M-777, CAESAR, Panzerhaubitze 2000).
Masivní dělostřelba Rusů má ale i jednu potenciální slabou stránku, a tou je opět logistika. Chcete-li nepřítele zasypat palbou, musíte zajistit neustálý přísun střel až k dělům. A ve velkých objemech k tomu.
Podobné úkoly řešili už vojáci za první světové války a základní principy řešení zůstaly dodnes podobné.
Nejprve potřebujete nějaký skutečně kapacitní dopravní prostředek. Bojuje-li se u pobřeží, je to loď, na vnitrozemských částech fronty železnice. Jeho výhodou je ona zmíněná kapacita, jeden strojvůdce převeze mezi body A a B třeba tisíc tun nákladu (loď ještě více). Nevýhodou je nízká flexibilita, postavit pořádné nádraží nebo přístav nějakou dobu trvá a nemůžete jej přesouvat úplně dle libosti. V Rusku tuhle roli hraje jednoznačně železnice, kterou ruská armáda hojně využívá a která tvoří páteř její logistiky.
Tam, kde končí možnost vézt náklad vlakem nebo lodí, se zřídí velké překladiště a sklad, od kterého dál už musíte vozit tu munici až k frontovým pozicím “po kouskách”: dnes vesměs pomocí nákladních aut, dříve koňským povozem, provizorní úzkokolejkou, ale i narychlo zřízenými lanovkami, pokud byl terén kopcovitý a vaše děla se nacházela na hřebeni.
Poměrně zásadním bezpečnostním prvkem v celé této pavučině je skutečnost, že ono velké překladiště a sklad, kde se hromadí munice předtím, než se rozveze k jednotlivým bateriím, musí být mimo dosah nepřítele. Je to totiž šťavnaté sousto, ideální terč plný výbušného a hořlavého materiálu, který vesměs stačí zasáhnout jen jednou, aby se rozpoutalo nevýslovné pandemonium.
Za první světové války toto nebýval problém, letadla byla ještě v plenkách a dostřel děl tak krátký, že sklady nepřítele na opačné straně fronty nemívala šanci zasáhnout. V jiné situaci byly lodě v námořních bitvách, které se k sobě průběžně přibližovaly. Přímý zásah skladu munice patřil k tomu nejhoršímu, co se na moři mohlo stát.
Nákres potopení britské lodi HMS Hood po zásahu z německého Bismarcka. Viz:
, kapitola “Vyslanec jeho Veličenstva”. To už je ovšem druhá světová.
Současné nasazení HIMARSu na ukrajinských bojištích má patrně za cíl – mimo jiné, protože nikdy není jen jeden cíl – trochu pocuchat tuto logistickou síť ruského dělostřelectva. Dostřel HIMARSu je podstatně větší než libovolného ukrajinského děla, takže ruské muniční sklady na území Donbasu, dříve mimo dosah, se teď ocitly v ohrožení. Za poslední týden se skutečně objevila videa zachycující velké exploze a požáry za ruskými liniemi:
Poměrně unikátní záběry, protože je natočili ruští vojáci přímo zevnitř napadeného objektu. Pandemonium.
Tomuto ohrožení mohou Rusové čelit v podstatě jen dvěma způsoby.
Druhá možnost vypadá pravděpodobněji. Je organizačně jednodušší, nevyžaduje tak rozsáhlé “předělávky celé struktury za pochodu”. Její slabinou je hlavně ta výrazně zvýšená potřeba nasazení nákladních aut a jejich řidičů, odhadem dvoj- až trojnásobná. (Nezapomeňme na to, že čím víc kilometrů se najezdí, tím více se ta auta opotřebovávají a tím více potřebují servisních zásahů – což znamená jak náhradní díly, tak čas a úsilí kvalifikovaných mechaniků.)
Takovou potřebu už nemusí být současná ruská armáda schopna pokrýt ze svých vnitřních zdrojů, právě proto, že při své logistice vždycky dávala přednost použití železnice a nákladní vozy hrály spíše pomocnou roli. Mohla by to ovšem pokrýt nějakou mobilizací rezerv – rekvírováním civilních nákladních vozidel i s řidiči apod. Pokud k takové specializované mobilizaci dojde, pravděpodobně se to dozvíme; takové věci bývá těžké utajit.
A pro příště zase opustíme válku a podíváme se na nějaké mírové téma.
Diskusní fórum k článku najdete zde.
Hudební epilog
Když jsem přemýšlel nad nějakým videoklipem s explozí, napadl mě tento.
Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora
Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.