V totalitní kleci národ vedl poměrně rovnostářskou existenci, netrápen příliš očividnými kontrasty materiálního blahobytu. Po rozpadu pokusnictví s vědeckým socialismem se ale socio-ekonomické nůžky značně rozevřely a vyrojili se zbohatlíci ve svých limuzinách, s honosnými sídly, posedlí hodinkami s vodotryskem. Notný to pak rozdíl od člověka, který se do bohatství narodil, je na něj zvyklý, pokládá je za něco přirozeného, nemá potřebu oslňovat.Za totality stát s chutí lezl občanům i do ložnice. Tohle tedy má národ už za sebou.

Stát může rozdávat jen přerozdělováním - dávat jen to, co jiným vzal. Jinak je tomu se soukromou filantropií, kde jedinec dává za svého.

Proč by to ale měl dělat? Jen nenasytové mohou vznést takovou otázku. Leckdo se přece dožije okamžiku, kdy je mu větším potěšením rozdávat, užitečně si počínat, blahu společnosti přispívat, než ještě víc jmění vršit na svou beztoho už velikánskou hromadu. Mnozí se poučili z tristních příkladů, jak nerozumné, věru destruktivní je zavalovat jměním potomstvo, jejichž jedinou zásluhou byla náhoda narodit se do zlaté kolébky.

Osud nám naděluje různě a určitě je výhodou narodit se v paláci než na smetišti, ale zárukou celoživotního úspěchu to věru není. Dědit lze majetek, nikoliv však talent, motivaci. “Příliš mnoho dobrých věcí je na škodu,” varuje hlava významné investiční firmy, která si dala práci se zjišťováním, jak daleko to milionářští synkové a dcery dotáhli. V případě jedné velmi bohaté newyorské rodiny neměl ze 14 potomků v dospělosti řádné zaměstnání ani jeden. Nelson Aldrich, pocházející z tuze noblesního prostředí, ve svých memoárech Old Money čili “Staré peníze” se zmiňuje, že založil “podpůrnou skupinu pro dědice s problémy”.

Obtížně se ovšem vystupuje ze stínu slavných rodičů. Zářné výjimky jsou zaznamenatelné mezi herci (rodina Fondů, Redgraveů, Hrušínských, Vydrů) i v politice (různí Kennedyové), ale častá jsou fiaska končící kriminálním postihem či přesunem do ústavu pro choromyslné. Jeden z duPontů, magnátů chemického průmyslu, homosexuální to podivín, se toliko proslavil vraždou svého milence z olympijského týmu zápasníků, které sponzoroval. O miliardářském klanu Rockefellerů je známo, že jejich potomci si musejí vydělávat, třeba sbíráním odhozených lahví. Rodiče nemotivuje skrblictví, ale snaha vštípit mladým hodnotu peněz. A když si tak třeba vydělají deset dolarů, odměněni budou dvojnásobkem či desetinásobkem vydělané sumy. Budou-li lajdačit, nedostanou nic. Porovnávám se zprávami z české sametové La dolce vita. Synáčkové čtyřikrát za rok odletí za povyražením na Tahiti. “Tady je nuda, lepší je Las Vegas,” tvrdí jeden, a druhý, který ročně utratí přes milion korun, zdůvodňuje: “Odmalička mi rodiče kladli na srdce, že dokud jsem mladý, ať si užívám.” Často se říká, že cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V tomto případě to jsou úmysly značně scestné.

- - -

Český čtenář už určítě slyšel o firmě Hewlett-Packard, vyrábějící užitečné elektronické zboží. David Packard začal od píky a před mnoha lety založil nadaci, do níž vložil 100 milionů dolarů. Zemřel ve věku 83 let a v závěti rozhodl, že naprostá většina jeho jmění nepůjde na konto jeho čtyř dětí, ale do jeho nadace, která tak získá přes 7 miliarddolarů. V porovnání je Rockefellerova nadace, podporující zejména lékařský výzkum, dost trpaslík s 2,3 miliardami.

Sebevětší jmění se nikdy nevyrovná množství oprávněných či méně oprávněných žadatelů o fondy. Nutno si tedy vybírat. V případě Packardů na rozdělování koláče se podílejí dobrodincovy děti, jejichž preference se liší. Zatímco rodiče poskytli přes 100 milionů Stanfordské univerzitě pro rozvoj pediatrie, dcery Nancy a Julie podporují výzkum moří a syn David Jr. si potrpí na umění a archeologii.

Značným příjemcem zdrojů jsou univerzity, dost závislé na tomto druhu štědrosti. I sebevyšší školní poplatky uhradí jen část nákladů. Školy se tedy značně snaží zmnožovat svá jmění - tzv. Endownments. Pokud někoho bude zajímat, tabulka pěti nejbohatších amerických univerzit ještě nedávno vypadala takto, v miliardách dolarů : 1. Harvard (6,2); 2. Texaská univerzita (4,55); 3. Yale (3,53); 4. Princeton (3,45); 5. Stanford (2,75). Columbia, moje Alma mater, je chudší (1,92), ač teď právě probíhá úsilí do pěti let získat další miliardu. Pokouší se o to někdejší graduant Alfred Lerner, také taková typická American success story. Kdysi nuzný hošík, který prodával cukroví ve skromném krámku svých rodičů, a dneska je jedním z nejbohatších mužů v zemi. Tvrdí, že za svůj úspěch vděčí škole, že jí teď dluží, a proto se pustil do kampaně přesvědčit podobné dlužníky, aby otevřeli měšce.

Nepřekvapí, že školy se snaží pěstovat loajalitu svých někdejších absolventů. Pořádají sjezdy, publikují časopisy, prosazují druh fanouškovství, které v Evropě spíš známe v podpoře toho kterého sportovního klubu. Úsilí se vyplácí i do dálav. Hongkongský podnikatel Gordon Y.S. Wu, stavitel první dálnice v Číně, věnoval své někdejší škole inženýrství na univerzitě v Princetonu 100 milionů. Vyskytují se též jedinci, kteří obšťastňují několik institucí najednou. Známý mecenáš Walter H. Annenberg věnoval 120 milionů univerzitě v Pennsylvánii a stejný obnos univerzitě v jižní Kalifornii. Stává se též, že osoba zcela neznámá odkáže své jmění škole, s níž nikdy neměla nic společného. To je případ Anny Schreiberové, neprovdané, skromně žijící. Aby ušetřila, ani noviny nekupovala a chodila číst Wall Street Journal do veřejné knihovny. Když zemřela ve věku 101 roků, nashromážděných 22 milionů dolarů odkázala newyorské židovské univerzitě Yeshiva.

Nedávno se přetřásala otázka oprávněnosti dobrodinců rozhodnout, k jakému účelu mají být peníze použity. Černoška pradlena Oseola McCartyová za svých 87 let perného života ušetřila 150 tisíc dolarů, které věnovala na stipendia pro černošské studenty na chudičké jižanské škole (University of South Mississippi). Ozvaly se hlasy, že to je de facto diskriminace, že by se to nemělo dovolit, tak jako nepředstavitelná v této době by byla podmínka zřídit stipendium pro studenty jen bělošské.

Zastávám názor podporující právo dárce naložit se svými penězi, jak chce. Proto též sympatizuji s rozhodnutím texaského mogula Lee M.Basse, který věnoval univerzitě Yale 20 milionů s výslovnou podmínkou podpořit studium západní civilizace - což v dnešní době ale vůbec není politically correct. Obdarovaná instituce peníze přijala, ale s úmyslem je utratit na rozšíření svých tzv. multikulturních studií. Když se to dárce dozvěděl, dostal vztek a škola mu musela miliony vrátit.

Již zmíněný mecenáš Packard tvrdil, že s věkem roste chuťrozdávat. Vzhledem k tomu, že stárnutí nás postihuje všechny, na řadě s velkorysostí aby teď už byli tvorové jako dosud mladistvý Bill Gates, zakladatel firmy Microsoft, fenomén doby, považovaný za nejbohatšího člověka na světě. Má víc peněz než kterýkoliv šejk v olejem nasáklé poušti. Nemaří čas zbytečnými extravagancemi, pracuje 72 hodin týdně, chodí v džínsech a k obědu si dává jednoho hamburgera. Nehltá kaviár a neutápí se v šampaňském. Též by měla potěšit prognóza, že v příštích dvaceti letech skončí svou pozemskou dráhu větší počet velmi bohatých lidí. Odhaduje se, že jejich odkazy zdvojnásobíbohatství existujících nadací.

Nezřídka dostávám z České republiky dopisy od neznámých zájemců, abych jim zařídil stipendia, abych obstaral granty. Což mě ovšem ani nenapadne. Posloužím ale radou, aby dotyčný žadatel se sám obtěžoval. Příležitostí je přemnoho, někde je nával, jinde se nikdo neozve a peníze leží ladem (např. odkazy pár tisíc dolarů pro studenta slovenského původu, narozeného v Nebrasce a ochotného studovat latinu). Existují encyklopedie, tlustospisy se seznamy nadačních příležitostí, kde, kdy a s jakým zdůvodněním se přihlásit. V naší univerzitní knihovně jsem takových svazků napočítal dvacet sedm. Český zájemce by na internetu mohl potřebné informace bez obtíží vypátrat. Nebo se rozhlížet směrem k našim českým mecenášům, již vskutku existují.

K O N E C