Svobodnou Ukrajinu nikdo nechce. Než začnete křičet, přečtěte si tu větu ještě jednou. Neříkám, že Ukrajinu nikdo nechce. Říkám, že svobodnou Ukrajinu nikdo nechce. To je strašně velký rozdíl.

Ukrajinu jako takovou (a také Polsko), ale jen jako kus dobytého území, vždy chtěli jak Němci, tak Rusko. Dnes by ji chtělo Rusko jako svoji integrální a nedělitelnou součást. (Skutečné) hlavní město: Moskva! Evropská unie, tedy Brusel a Německo, by chtěli Ukrajinu jako bezmocný vazalský stát "dobrotivé" Unie, který bude skákat,jak Brusel píská. Včetně toho, jak se mají jmenovat na Ukrajině "pelmeně" a zda hygienickým normám EU odpovídají velké plněné knedle "varenniki". Jo, a mají představu, podle současných jednání, že Ukrajinci budou dbát hlavně na to, aby se nejprve všude postavily cyklostezky, zavedla gender studia a otevřel trh pro přebytky a "pro východ vyráběné" levnější zboží.

Některé další relevantní údaje čtenáři nalezli v článku Politický komentář k situaci Václava Klause a Jiřího Weigla.

Ovšem jak se ukazuje, značná část čtenářů - v této oblasti nevzdělaných a medii zmasírovaných - má poněkud mylné představy o ukrajinské realitě. Nejprve se v tom však musíme alespoň trochu vyznat, abychom mohli udělat nějaký záběr.

Takže nabízím krátký výlet do oblasti a dějin a pár závěrů. Obrázky jsou hodně "polské", neboť Ukrajina, ta dnešní, posunutá na západ, je na nich lépe zobrazena.

Momentální problém Ukrajiny je jen pokračováním staletého boje "Západu" a "Východu" o střední a středovýchodní Evropu. Po ochabnutí síly Osmanské říše a jejích útoků až na Vídeň (1683) a po zhroucení francouzských výbojů po bitvě u Waterloo (1815) bylo nutno střední Evropu opět stabilizovat.

Stabilitu východní Evropy po 300 let zajišťovalo mnohonárodnostní Rakousko, jehož součástí jsme se stali dobrovolně v roce 1526, i když boj o vládnutí tohoto prostoru pokračoval i v době třicetileté války. V té době (1620) vedlo Polsko velkou válku s Turky, aby však již do dvě stě letech, po pádu imperiálních ambic Francie, v roce 1815 bylo svými sousedy,Ruskem, Německem a Rakouskem, které chránilo a dvakrát zachránilo před Turky, vymazáno z map a zaniklo (obr. 1) Německo (tehdy pod hlavičkou Pruska) pak mělo společní hranice s Ruskem a žádná "Ukrajina" neexistovala. Tu najdeme na starých mapách (obr. 2) z doby okolo konce 1. tisíciletí. Tam je ukryta pod názvem "Kyjevská Rus". V době kolem roku 1600 vidíte mapu Polsko-litevské unie (obr. 3) a Ukrajina či Kyjevská Rus tam jako státní útvar také nikde není.

3 Polsko-litevská unie, rok 1600

4 Pakt Ribentrop-Molotov, 18.09.1939

"Ukrajina" – tedy země "u kraje" ("naší země"- tedy ruského státu) -, zvaná též Kyjevská Rus, se jaksi institucionalizovala v letech 882–1169, aby její úlohu pak převzala Moskevská Rus – tedy dnešní Rusko. Kyjevská Rus je pro Rusy něčím jako pro nás Velká Morava. Místem, odkud vycházíme, kde vzniká naše státnost a stejně bychom zuřili, jako Rusové, kdyby se někdo pokoušel vytvořit nový stát "Velká Morava" a vytrhnout Moravu od Čech.

Z hlediska Ruska jde tedy o zdánlivě jednoduchý problém. Toto území bylo, je a bude součástí "svaté Rusi", ať se jmenuje navenek jakkoli. Ukrajinská anebo Kyjevská Rus. Ale je to "Rus" – tedy ruská země. A v Rusku panuje centrální vláda a to, že se ve zmatcích po rozpadu SSSR Ukrajina osamostatnila, je v ruských očích historickým omylem. Rusové – tedy SSSR - považovali stav z roku 1815 za vyhovující. Hranice Ruska musí být co nejdále na Západě. Dnešní Rusko si myslí v zásadě totéž, i když v současnosti nemíní Polsko přepadnout, jako to učinilo v roce 1919. Hranice mají být podle ruského přesvědčení tak daleko, aby chránily Rusy na Ukrajině a aby chránily samotnou Rus před útoky ze Západu.

Rusové si pamatují Napoleona, pamatují si Turky, tisíc let nezapomenou na Němce, kterým my říkáme politicky korektně "nacisté". Už nikdy nesmí být hranice někde hluboko v "jejich území".

Podle ruských stratégů a politiků - a je jedno kterých, zda marxistických či putinovských - Rusko bez Běloruska a Ukrajiny zeslábne. Ztratí pak i Sibiř a Dálný východ. Neubrání se muslimskému náporu vedenému z bývalých jižních oblastí SSSR, kam proniká dnes agresivní islám a potichu také Turecko. Vzdát se těchto území je z ruského hlediska nemožné. Myslí strategicky, nezáleží jim na "módních" názorech západních lidskoprávníků a politologů. Jsou přesvědčeni, že tak jako z politického hlediska "museli" přepadnout Finsko roku 1938, aby ochránili Leningrad a severní cesty k moři, a "museli" uzavřít pakt Ribbentrop-Molotov v roce 1939 a posunout svoji hranici až na Brest Listevsk a do poloviny Polska, musí něco udělat i dnes. Rusko je v tomto postoji jednotné - až na pár proevropských intelektuálků, která vydávají eurohujerská media za "hlas ruského lidu".
Přečteme-li si knihu amerického politologa George Friedmana "Příštích sto let", ale i "Paměti" vynikajícího amerického diplomata židovsko-německého původu Henry Alfreda Kissingera a jeho knihu "Obnovení světového řádu" s podtitulem "Metternich, Castlereagh a otázka míru 1812–1822" (vyd. 1957), lépe pochopíme, jak hluboce se dnešní vedení Evropské unie zaprvé mýlí a za druhé lže sobě i nám.

Dnešní Ukrajina a boj o ni je jen ukázkou dnešní packalské a nebezpečné politiky EU, kterou bychom spíše měli nazvat podle několika posledních let politikou Německa. Jak dnes kde kdo (až na naše media) veřejně konstatuje, Německo je pro Evropu příliš velké a není zde žádný Bismarck, který při založení německého císařství moudře prosadil, že je nutno realizovat myšlenku "malého Německa". Bez pokusů nacionalistů "sjednotit" silou všechny Němce pod jedním státem Gross Deutschland a zahájit program "Drang nach Osten".

Když Německo opustilo tuto Bismarckovu politiku, vyvolalo nejprve první a pak druhou světovou válku s desítkami milionů mrtvých. Znovu si uvědomme, že když dnes jedná na Ukrajině jakoby EU, ve skutečnosti jedná v Kyjevě Německo s Rusy. A ti mají duševně "s sebou" při jednání miliony svých mrtvých.

Skutečný základ dnešních problémů až po rozdělení a zničení Polska Ruskem, Pruskem (Německem) a Rakouskem 1815 byl nárůst nacionalismu či, chcete-li, "národního osvobozování" ve střední Evropě. Shora zmíněné státy zlikvidovaly Polsko a Ukrajinu a dlouhou dobu pak v této oblasti udržovaly jakés takés příměří. Na úkor Poláků.

Zásadná změna však nastala, když nejprůmyslovější a nejagresivnější germánský stát, Prusko, přišel devatenáctém století s myšlenkou sjednocení všech Němců, do státu, který nazvali "Velké Německo - Gross Deutschland". Prusko pak násilím, výhružkami, podplácením a jinými "běžnými" politicko-mocenskými prostředky sjednotilo malé německé státečky do německého císařství v roce 1781. "Gross Deutschland" měl do jednoho státu sjednotit všechny Němce, tedy říšské, rakouské, italské i české s tím, že byl Frankfurtský sněm ochoten udělat mimořádnou výjimku a zahrnout do této říše také Čechy. Což jsme odmítli. A zároveň zabrání okolních německy mluvících území odmítl i veliký německý politik Bismarck. Na třicet let byl pokoj.

Postupem doby se však německý nacionalismus překlopil do podoby německého císařského později nacionálního socialismu. O věc se zajímající čtenář si může přečíst můj článek "Slované nebo my. A protože my jsme silnější, nebude volba těžká!" (viz Krvavé jaro 1945).

První světová válka začala útokem Rakouska a Německa na slovanské Srbsko podporované Ruskem. Od počátku to byla rasová válka mezi Slovany a Germány. Byly to německé a rakouské generální štáby, které nadiktovaly Srbsku nepřijatelné podmínky a domnívaly se, že vyvolají válku a lehce zvítězí. Výsledkem jejich politické hlouposti a nadutosti bylo poražení Německa a rozpad Rakousko-Uherska. Dalším důležitým důsledkem byl vznik SSSR, který za německé peníze pomohl vytvořit marxista v německých službách, jejich agent Lenin. Zabránil Rusku válčit s mocnostmi Dohody (Německo, Rakousko, Turecko a Bulharsko), ale to nestačilo, Němci stejně prohráli. A Německu a Evropě vyvstal daleko horší nepřítel než staré Rusko - bolševismus .

Ve střední a jižní Evropě se po 1. světové válce najednou objevily dosti velké slovanské státy. Na scénu se vrátilo Polsko, nenáviděné jak sovětským Ruskem, tak Němci. Československo od počátku bylo a dodnes je cílem všech německých nacionalistů. Jugoslávie byla od počátku trnem v oku Německu i Rakousku a obě země udělaly vše pro to, aby tyto slovanské a dosti velké státy prostě zmizely z mapy Evropy.

Dalším pokračováním pak byla druhá světová válka. Od roku 1938 do roku 1941 byly zničeny nejprve Československo, pak Polsko a nakonec Jugoslávie. Pak už následoval jen útok na největší slovanský stát na Východě - SSSR. Můžete, vážení eurohujeři, pištět, jak chcete, ale fakta jsou neúprosná.

Přestaňme si "eurokorektně" hrát na to, že jsme všichni milovaní bratři. Konflikt mezi Slovany a Germány trvá a je prostě faktem, jak dokládají ve svých dílech třeba němečtí autoři a historici F. W. Foerster anebo Volker Zimmermann, Detlef Brandes či Američan Maxim Hastings a další. Ať si blábolí Brusel či "sluníčkoví lidé", co chtějí. To neznamená, že šlo jen o vnitro-rasové konflikty. Politika, tedy internacionální i nacionální socialismus hrály své úlohy. SSSR se ihned po své stabilizaci pokusil obsadit Polsko a postupně obsadil i další okolní malé samostatné státy.

Po druhé světové válce se středo- a východoevropské státy obnovily. Evropa, poučená nacistickým šílenstvím a německými hrůzami, na kterých se podíleli prakticky všichni "arijští Němci", se pokusila zabránit dalšímu rozpoutání války Německem. Zvolila však vůči Německu jinou taktiku. Všechny německé menšiny, pracující jako "páté kolony" pro nacismus, byly nejprve vyhnány z Ukrajiny a Pobaltí, pak z Východního Pruska. To bylo obsazeno Rusy a je drženo dodnes (Kaliningradská oblast). Německé menšiny byly odsunuty z ČSR, Polska, Maďarska, Dánska, Holandska, Norska, Francie atd. Ovšem místo trestu, tedy "biče", byl zvolen "cukr".

Německu byly v roce 1948 spojenci odpuštěny všechny platby na reparace - tedy platby za škody a dokonce i platby za vypůjčené peníze mezi světovými válkami. To se nikdy nikde nestalo! Pak byla německá ekonomika dotována Marshallovým plánem a to byl ten skutečný základ "německého hospodářského zázraku". Ostatní museli své dluhy zaplatit do haléře, vítězové i poražení. Tím ovšem velice stouplo německé sebevědomí a zůstal pocit, že to konec konců nebyl - tedy ta válka - ve výsledku zase tak špatný kšeft. Německo, v kterém Bismarck hromoval, že vyrábí mizerné a levné zboží, a které se více než sto let zmítalo v krizích, bylo najednou ekonomickým "králem Evropy".

Vše jako celek fungovalo, na západě Evropy se vytvořil "klub vyvolených" států, které jen neochotně přijímaly nějaké nové členy. Viz příběh Španělska. Státy Evropy sdružené do Evropského hospodářského společenství pod americkým deštníkem bohatly a zahlazovaly hrany a vzájemné nenávisti.

Pak se stalo něco, na co nebyl nikdo připravený: Sovětský svaz se rozpadl. Prakticky okamžitě se ozvali němečtí nacionalisté, nejprve útokem na ČSR a požadavkem na jeho politickou ostrakizaci, kde se vyznamenal zvláště protičeský fanatik Edmund Stoiber, který se pasoval na vůdce sudetských Němců. Následovalo Polsko, které dokonce prohlásilo, že se bude proti pokusům "vyhnanců" a Německa změnit situaci bránit vojensky. Což naše noviny a ČT jaksi "nezaznamenaly". Předtím ovšem Rusko, vedené naivním Gorbačovam (z našeho hlediska díky za něj!) odsouhlasilo předání NDR západnímu Německu, což komentovala Margaret Thatcherová prorockými slovy, že ona nic proti Německu nemá. Má naopak Německo tak ráda, že by byla nejraději, kdyby byla Německa dvě.

Mezitím USA - okouzleny Havlovou aureolou "filosofa na trůně" - donutily státy Evropy, aby nakonec, nerady a pod tlakem přijaly východní státy do spolku. Zároveň však západní státy změnily EHS na Evropskou unii. A na stále a stále více unitární stát řízený nikým nejmenovanou byrokracií v Bruselu, ač se navenek tváří jako volná federace.

Stalo se, co se muselo stát. Nejsilnější stát Evropy, Německo, převzal řízení. A protože státy nejsou spolky milosrdných bratří, ale protože stát není jen "organizované násilí", jak říkal Marx, ale také vyjadřuje zájmy určitých lidských a sociálních skupin, nenápadně podběhla, a to velice rychle, likvidace všech silnějších slovanských států.

Pod tlakem Bavorska, sudetských Němců a Maďarska, přičemž si přidali i Rusové, snažící se zachránit pro sebe Slovensko, padlo k 31. prosinci 1992 Československo. K překvapení Evropy i většiny jeho obyvatel včetně Slováků. Od prvního rozbití ČSR 14. března 1939, kdy byl pod výhružkami Německa a Maďarska vyhlášen Slovenský štát, kde byly ihned včleněny do nacistické organizace kolaborantské organizace "ľuďáků", proběhlo rozdělení mírumilovně. Ale přesto rozdělení, tedy zničení Československa. Ten dávný sen všech německých nacionalistů.. Po padesáti třech letech za spoluúčasti německých nacionalistů, jak se veřejně přiznává od začátku v Bratislavě, kdy německým "koněm" (a Rakušanů, Maďarů a sudetských Němců) byl Ján Čarnogurský a "koněm" ruské strany Vladimír Mečiar.

Tím z mapy Evropy zmizel stát, který si jako jeden z mála udržel mezi světovými válkami demokratické zřízení. Podivné, v době "demokratické" EU?!? Za veřejného nadšení v Rakousku a hlavně v Bavorsku a za tichého souhlasu Francie bylo Československo zlikvidováno. "Západ" se posunul na ukrajinskou hranici. Z ČSR zbyly dva politicky a ekonomicky nevýznamné státy.

Na řadě byli další. Druhý velký slovanský stát - Jugoslávie. Připomeňme si, že Německo a Rakousko se pokoušely zlikvidovat Srbsko a s ním spojenou Černou Horu už v roce 1914. Nepovedlo se, a tak byla Jugoslávie další obětí německého nacismu, kdy ji přepadlo Německo a jeho spojenci 6. dubna 1941. Jugoslávie se však nikdy nevzdala a po válce se ubránila i Stalinovi. Němci si však vybudovali silnou kolaborantskou skupinu hlavně z Chorvatů, které Hitler neoznačoval za Slovany, ale za "druhy ve zbrani". Jejich zločiny byly tak strašné, že je museli krotit i z Berlína poslaní emisaři. Itálie, která má a od první světové války měla zálusk na část Slovinska, hlavně Istrii, pomohla chorvatským zločincům po válce uprchnout.

Co se nepovedlo za první ani za druhé světové války, se povedlo v "míru". Ekonomické problémy Jugoslávie v nových podmínkách Evropy vedly k růstu napětí. Jugoslávie byla totiž mimo jiné vytlačována z evropských trhů pomocí všech možných "nařizení".

Jugoslávie chudla. To bylo využíváno hlavně nacionalisty a jejich zahraničními "donátory". Už se skoro zapomnělo, že první nepokoje vypukly v Kosovu, kde je organizovali muslimští kosovští Albánci, sami chudí jak kostelní myši. Ovšem najednou měli peněz dost. Však se také dočkali odměny, vytvoření zločineckého státu " Kosova".

Napětí stále stoupalo, za Srbsko se stavělo Rusko, Slovinci dostávali podporu pravdoláskovníků Evropy, Chorvaté však byli doslova zaplavováni zbraněmi. S chorvatskou HDZ jednali emisaři ze "Západu", dokonce se objevili i "bojovníci" ze Slovenska, kteří vyzývali k společnému boji proti Srbům a Čechům (podle hodnověrných informací byly takovéto materiály nalezeny i v našem Federálním shromáždění u některých slovenských poslanců, byly však "uklizeny".)

Jak (konečně) přiznávají i naše noviny, když přešly do českých rukou (nedávno LN), skutečným výstřelem k děsivé občansko-nacionalistické válce dalo popud s nikým nekonzultované "uznání" Chorvatska a Slovinska za samostatné státy. Kdo že je to uznal? No přeci Německo!

Pak už začal krvavý zánik Jugoslávie. Musel být co nejkrvavější, aby co nejdéle nebylo možno Jugoslávii obnovit. Zmizela z mapy Evropy další slovanská země, která se dokázala po staletí bránit Osmanům a dvakrát přežít vojenské napadení Němci.

"Západ" anektoval Slovinsko a Chorvatsko, z Bosny a Hercegoviny (tam, kde zastřelili Ferdinada d´ Este a pak začala první světová válka) je dnes "protektorát" Unie. Turecko, historický spojenec Německa z obou světových válek, má své dva spřátelené státy na Balkáně – Albánii a Kosovo. Ty se stávají "pevnou letadlovou lodí teroristů" .

A tak "mír mezi národy a spravedlnost" zase zvítězily. Pod vlajkou EU, vedené "nenápadně" Německem. Jak se říká: "Jednou není nic, dvakrát už je zvyk." Na mnoho věcí se mohou Němci vymlouvat. Ale svůj podíl na vyvolání války v Jugoslávii už nezapřou. Ani to, že jim a také Francii a všem "starým" členům EU velice vyhovuje, když posunou svoji hranici, tedy hranici "nárazníkových států" co nejdále na východ. A Rusku vyhovuje jeho hranice co nejvíce na západě.

A tak na řadu přišla Ukrajina.

Pokračování příště