26.9.2016 | Svátek má Andrea






HISTORIE: Krvavé jaro 1945 (11)

22.8.2011

"Slované nebo my. A protože my jsme silnější, nebude volba těžká!" (R. Tannenberg)

Kauzalita (z lat. causa, příčina) znamená příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. V silnějším smyslu přesvědčení, že nic se neděje bez dostatečné příčiny (determinismus).

Protože hledáme odpovědi na otázku, co se vlastně na jaře roku 1945 stalo, nemůžeme vynechat otázku kauzality. Tedy příčiny a následku. Jakmile kterákoliv z diskutujících stran začne popírat kauzalitu anebo ji záměrně bagatelizuje, jde o jasnou ukázku toho, že dotyčná strana něco důležitého zatajuje. Anebo se fakta snaží překroutit. Proto pro landsmanšaft vlastně „mediální“ historie vždy začíná buď vznikem „té Versailské kreatury“, míněno tím Československo. A nebo, v případě posuzování vin za „neodčinitelné zločiny na bezbranném (německém) obyvatelstvu“, jak to definoval nedávno i u nás hojně oplakávaný poslední pretendent na rakousko-uherský trůn, Otto Habsburský, začíná historie vždy až 9. anebo 10. květnem 1945. (Podle použití datace konce války platící na „Západě“ anebo na „Východě“.

Protože vlivem dějinných událostí je znalost historických faktů v českých zemích prabídná, je nutno začít, když prominete, jak na bývalých gymnasiálních hodinách dějepisu už „od starých Římanů“.

Kdo nezná historii - nerozumí budoucnosti. Začněme tady porážky římských legií od Germánů v Teutoburgském lese, od níž uplynulo za velkých oslav v Německu v roce 2009 přesně dva tisíce let. Během ní byly doslova rozsekány tři římské legie a padl správce provincie Germánie. Důsledkem bitvy bylo stanovení Rýna jakožto hranice Germánie. Vítězství germánských jednotek pod vedením germánského vojevůdce Arminia (vyškoleného a vzdělaného v Římě) nad římskými legiemi vojevůdce Publia Quintillia Vara lze počítat za jeden z dějinných okamžiků týkající se i Slovanů.. Při bitvě Publius Quintillius Varus přišel o hlavu, ta pak putovala k nám do Čech k markomanskému králi Marobudovi a Římané se chtěli vydat vojensky ji „dobýt nazpátek“, až jim ji přivezl král Marobud …. Přečtěte si to v dějepise, je to napínavější než detektivka. U nás se od té doby říká „vari, vari!", přeneseně „varuji tě“.

Je dobré si tuto událost trošičku připomenout nejen proto, že bitva v Teutoburgském lese znamenala přelom zásadního významu, který měl vliv na pozdější formování a podobu Evropy jako celku a vyloučil Římany z konstituování germánského prostoru v pozdějších letech. Ale také proto, že jeden z aktérů tohoto děje, vůdce či král Marobud, patří k ikonickým postavám sudetoněmeckého a velkoněmeckého názoru, od něhož odvozují Němci „dědičné právo“ na Království české.

Takže postupujme při hledání pramenů podle Immanuela Kanta, který říká, že kauzalita je jednou z apriorních podmínek poznání, které se zpravidla ptá právě po příčinách. Vysvětlit nějakou věc nebo událost znamená často najít její příčiny - například při policejním či lékařském vyšetřování. Kant rovněž doložil, že ze základní představy kauzality, to jest vztahu příčiny a následku, se také odvozuje směr či smysl času: příčina nutně předchází následek a nikdy to nemůže být naopak. Z toho plyne nevratnost (irreversibilita) času. Proto ty velkoněmecké a sudetoněmecké pohádky o „šťastném a mírovém životě“ pod ochranou Říše v Protektorátu oproti „genocidnímu odsunu“ po válce.

Postupujeme-li podle kauzality a hledáme-li odpovědi ve smyslu heuristické metody, jak ji definuje Wikipedie: Heuristika (z řečtiny: heuriskó – nalézt, objevit) znamená zkusmé řešení problémů, pro něž neznáme algoritmus nebo přesnější metodu. Heuristické řešení je často jen přibližné, založené na poučeném odhadu, intuici, zkušenosti nebo prostě na zdravém rozumu. První odhad se může postupně zlepšovat, i když heuristika nikdy nezaručuje nejlepší řešení. Zato je univerzálně použitelná, jednoduchá a rychlá, lehce nalézáme vysvětlení, proč po zkušenosti s nacistickou diktaturou, plánující reálně fyzickou a psychickou likvidaci národa, dali obyvatelé ČSR v demokratických volbách 1946 přednost marxistické levici ohrožující dle svého veřejného prohlášení pouze části národa, (buržoasii, kapitalisty, kolaboranty, šmelináře atd) před reálně celý národ ohrožujícím německým nacismem.

Nic totiž “nespadlo z nebe“ Již roku 1911 napsal Richard Tannenberg, zastánce a propagátor Velkoněmecka, v díle „Grossdeutschland, die Arbeit des XX. Jahrhunderts“ otevřeně, že Češi jsou odsouzeni k poněmčení: buďto se diktátu podrobí, nebo jim nezbude než zemi opustit.

Zdůvodňuje to slovy: To je žalostná situace ta naše, …. , jestliže si uvědomíme, že více jak 25 milionů Němců, to je tj. 28 procent „rasy“, žije za hranicemi německé říše! To je kolosální stav! Tato skutečnost nemůže existovat v jiném státě, aniž by vypuklo největší pobouření pro všechny občany a nedostavila se nejvášnivější snaha o nápravu tohoto zla bez dalšího prodlení. (...) Kdo by mohl zabránit osmdesáti sedmi milionům lidí tvoří Říši, když na ni budou přísahat?“

Svoji práci končí Tannenberg slovy: “Slované nebo my. A protože my jsme silnější, nebude volba těžká!“

Významný německý historikChristian MatthiasTheodor Mommsen, právník a politik, který působil jako univerzitní profesor v Lipsku, Curychu, Vratislavi a v Berlíně, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1902, vydal jako politický manifest „velkoněmectví“ proslulou stať »An die Deutschen in Oesterreich«, (Němci v Rakousku). V Čechy nazval »apoštoly barbarství« a volal freneticky, myšlenkami ovlivněnými velikášstvím „nadřaděného národa“: »Buďte tvrdí! Lebka Čechů nechápe rozumové důvody, ale na rány je přece citlivá... « Mohl-li toto hlásat světoznámý a uznávaný autor »Dějin říše římské«, německý historik světového formátu, není se možno divit nenávistnému volání německého poslance za Trutnovsko v rakouském směnu Herzoga: »Pěst Germánstva, která ničila medvědy jeskynní a mamuty, musí Čecha ještě bezohledněji skoliti, ježto jako páni a tuzemci povinni jsme bezpečnost a ryzost země chrániti, zachovati ji volnou před dobytkem nové doby a brát ohled jen k li¬dem, nikdy však k Čechům.«

Je tedy snad i neznalým a pomaleji chápajícím již jasno, že na návrat Čechů a Moravanů na politickou scénu Rakouska a Německa vyvolal nenávistné velkoněmecké snahy o opětovné „zmizení Čechů“. Převedeme-li to do světa vědy, bude nejlépe, obrátíme-li se pro objasnění na německého fyzika Maxe Borna (1949) a jeho charakteristiku kauzality se třemi body:

Příčinnost (kauzalita) říká, že výskyt určitého předmětu či entity B zákonitě závisí na výskytu předmětu A jiné třídy. „A“ nazýváme příčinou, „B“ následkem.

Předchůdnost (antecedence) tvrdí, že příčina nemůže následovat po důsledku.

Souvislost (kontiguita) předpokládá, že příčina a důsledek se musely v prostoru setkat, aspoň prostřednictvím dalších entit.

Odsun či chcete-li vyhnání Němců je tedy následkem příčiny okupace ČSR a nacistického teroru podporovaného a iniciovaného sudetskými Němci (a rakouskými Velkoněmci), které byly zase výsledkem německého nacionalismu a měly za cíl plán na „Böhmen und Mähren“ vytvořit jako „Tschechen frei“. Tato idea jde od konce 19. století až k Hitlerovi a někdy ještě dále:

Výňatek z rozhovorů Hitlera v úzkém kruhu vedení nacistické říše (na Bormannův příkaz byly od roku 1941 tyto Hitlerovy monology písemně zaznamenávány) –

Záznam: Říšské kancléřství dne 4. července 1942 večer- Hitler o tom, jaká bude jeho politika po atentátu na Heydricha:

Řekl jsem Háchovi a členům jeho vlády, … že nebudu tolerovat žádný další čin v Protektorátu, který půjde proti zájmům Říše. ….. pokud k něčemu takovému dojde, tak budeme uvažovat o deportaci celé české populace. K tomu jsem dodal, že když jsme zvládli migraci několika milionů Němců, tak pro nás taková akce nebude problém. (Nacisté například odvezli na nacistickým příkaz jihotyrolské Němce na Šumavu, přesunuli statisíce německých sedláků do Polska a na Ukrajinu atd.) Když to uslyšel, tak se Hácha zhroutil … a stejně tak jeho kolegové.

Po krátké pauze se mně zeptali, zda mohou …. využít toto sdělení ve své zemi. Protože Čechy pokládám za pilné a chytré dělníky a mým největším zájmem je obnovit v jejich zemi politickou stabilitu - už jen proto, že zde jsou dvě velké a velice důležité německé zbrojní továrny - tak jsem vyhověl jejich žádosti.

Po našem setkání s Háchou se státní tajemník Meissner šel projít s Čechy do zahrady říšského kancléřství. Během procházky jim dal najevo, že to že to s masovou deportací české populace myslím skutečně vážně, tak jak jsem to řekl“.

Česko-germánský střet, stýkání a potýkání je skutečně prastarého data. Dneska se však vlastně učí jen ve zkratkovitých heslech, částečně přejatých od českých národovců (literárně Jirásek) a komunistických „kulturtrégrů“. Na toto téma přitom bylo napsáno mnoho studií, ale domnívám se, že většina obyvatel netuší, co k věci říkali třeba T. G. Masaryk anebo Tesař. Obávám se, že mnoho diskutérů ani neví, kdo to Tesař byl, a z Masaryka nečetli ani řádku.

Zkusme tedy jít blíže k dnešku od římského vojevůdce Vara, jehož uťatou hlavu v Čechách vlastnil Marobud, a vezměme to zkratkou rovnou k Marii Terezii (1717 - 1780). Třicetiletá válka katolicko-protestantská 1618-1648 znamenala pro české země nejen ztrátu šlechty a inteligence, ale i pomalý zánik národa. Marii Terezii o desítky let později vychovávali od mládí jezuité, kteří byli sice silní katolíci, ale zároveň milovníci věd a vzdělání. Marie Terezie neměla Čechy v lásce - za jejich podpory se nechal Karel Albrecht, kurfiřt bavorský, na úkor Marie Terezie korunovat českým králem, aby pak byl vyhnán. Ostatně útěk jeho spojenců Francouzů v zimě 1742 z Prahy do Chebu byl prvním skutečně moderním pochodem smrti v našich dějinách. Do Chebu nedošel z Francouzů díky zimě, hladu a bojkotu obyvatel téměř nikdo.

Důležitější však bylo, že za její vlády byl v roce 1774 zaveden všeobecný školní řád, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost (nikoli povinnou školní docházku, jak se mylně uvádí). V Předlitavsku – rakouské země a Čechy a Morava - se nejprve vybudovaly sítě základních škol, Zalitavsko pak postavilo gymnasia a podobně, což mělo a má dodnes zásadní vliv na vzdělanost širokých vrstev. Vzdělání do té doby často negramotného venkovského obyvatelstva, a to německého i českého, dodalo sílu pro průmyslovou revoluci a... pro nacionalistický boj mezi německy a česky mluvícími obyvateli. Maďarsko a jeho část říše začalo zaostávat.

Nástup dravé české společnosti vyvolal spolu s růstem německého nacionalismu - nejprve hlavně pruského, později tzv. velkoněmeckého - další bod střetu. K tomu připadlo vytvoření jednotného Německa - a to až po mnoha válkách mezi Rakouskem a Německem – od válek za Marie Terezie (viz Války o rakouské dědictví), až po bitvu u Hradce Králové v roce 1866, v době panování Franze Josefa I. Od této porážky Rakouska mělo Německo nad Rakouskem zásadní politickou převahu. To bylo pro další vývoj rozhodující.

Předtím ovšem došlo v roce 1848 k zásadnímu politickému zlomu. Ve Frankfurtu nad Mohanem v květnu 1848, v kostele sv. Pavla, se sešlo frankfurtské Národní shromáždění s cílem vypracovat ústavu pro sjednocené Německo. Na tomto zásadním celoněmeckém shromáždění zápasily dva myšlenkové směry:

První propagoval sjednocení „Velkého Německa“, a to včetně předlitavských částí habsburské monarchie, tedy i Čech a Moravy

grossgermania

Obr. č. 1 plány na Pangermánii včetně připojení Rakouska jako „soustátí – Německo, Rakousko, Chorvatsko. Bosna, Pobaltí až po Rigu, Rumunsko a spřátelené Turecko

Druhý, který zvítězil, reálně vyžadoval „Maloněmecké sjednocení“ - to je Německo v čele s Pruskem a s vyloučením rakouských a českých zemí.

kleingermania

Obr. č. 2 představa „Malé pangermanie“ bez Rakouska a českých zemí

Rakouští „Velkoněmci“ včetně Němců z českých zemí byli pro variantu jedna pokud možno rozšířenou o další válečné úspěchy - na základě plánu Drang nach Osten, doslova Cesta na Východ, což byl základ i pro další Hitlerovy plány.

grossgermania - future

Obr. č. 3 plány na Pangermanii včetně připojení Rakouska a dalších území v dobyvačné válce

Pro další vývoj vztahů mezi sjednocujícími se Němci a národnostně probuzenými Čechy měly zásadní význam

frankfurtský celoněmecký „sjednocovací“ sněm, na který byli pozváni i zástupci „Böhmen und Mähren“ jako součást starého „německého území“. Jmenovitě byli pozváni i významní Češi, kteří účast jménem Palackého odmítli. Na sněm se však dostavili německy mluvící delegáti z Českého království.

Jednání ve Frankfurtu odmítl Palacký dne 11. 4. 1848 v tzv. „Psaní do Frankfurtu“ z těchto hlavních důvodů:
1) Není Němcem a ani se jím necítí být. Je Čech.
2) Nesouhlasí s perspektivou zmizení Rakouska jako samostatného státu.
3) Nesouhlasí s připojením Rakouska a Čech k Německu.
4) Za ideální východisko považuje existenci říší německé a rakouské jako dvou rovnoprávných států.
5) Odmítl podílet se na německém sjednocování.

Toto české stanovisko považovali mnozí němečtí a hlavně „velkoněmečtí“ rakouští delegáti za drzost a zpupnost. Podle jejich představy a určení národa „Blut und Boden“ byli Češi pouze jedním z „kmenů„ na historickém německém území, které přizvali na díle na vytváření Nového Velkoněmecka. Češi se však najednou začali považovat za svébytný národ. A ideologičtí tvůrci nové „Říše římské národa německého“ brali s nechutí na vědomí například slova J. P. Jordana: v knize „Böhmen“ vydané v Lipsku r. 1845:

„Hlavní pokrok českého národního povědomí záleží však v životě spo¬lečenském; ... ještě před sotva dvěma desetiletími pokládalo v Praze a ostatních českých městech za barokní směšnost, když se někdo vydával za Čecha, …. bylo známkou vyššího vzdělání, když se lámanou němčinou mohl uplatnit jakožto Němec. Nyní se jméno Čech stává jakýmsi jménem čestným, jež si, …, přikládá leckterý člověk, jenž ač v Čechách zrozen a vychován, přec v mládí neměl lepšího vzdělání ve svém jazyce mateřském…. Čes¬ké spolky, české bály, divadla, večerní zábavy a pod. se šíří po všech městech v zemi a shromaždují rozptýlené údy národního těla, aby mu zas vdechly nový život. ….

Přesto úcta k německé vědě a německému umění, k německým snahám národním mezi Čechy nevymřela; ale chovají úctu jen k takovému umění a k takové vědě, jež svou sílu neobrací proti českému národu. Ctí jen snahy, jež, vycházejíce ze zásady rovného práva, nebrání podpoře české národnosti. Neboť také Čechové se cítí pány ve své i zemi, též oni si chtějí zachovati práva zákonem i zvyklostí jim určená i pro užívání mateřštiny ve správě státní, církevní a vyučovací - a s úroky odevzdati vnukům, co sami jakožto národní statky zdědili po předcích.

To byla slova a stanoviska neslýchaná. Čeští Němci se cítili uraženi, nacionalističtí a nacističtí politici snící o Velkém Německu viděli a vidí Česko jako nůž vražený do „srdce Německa“.
Rozpory se stupňovaly.

Předcházející části:
Krvavé jaro roku 1945 (1)
Krvavé jaro 1945 (2)
Krvavé jaro 1945 (3) - Werwolfové od 1944 do 9. 5. 1945

Krvavé jaro 1945 (4) - Konečná pekelná fáze války - pochody smrti
Krvavé jaro 1945 (5) - Osudy těch, co "nebyli bohy"
Krvavé jaro 1945 (6) - Cvičí kostry prostná?
Krvavé jaro 1945 (7) - Němci jsou Němci jsou Němci
Krvavé jaro 1945 (8) - Klikni a dívej se!
Krvavé jaro 1945 (9) - Živí mezi mrtvými a jejich svědectví
Krvavé jaro 1945 (10) - Osobní vzpomínka, jak to bylo v dubnu 1945


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


O. Löbl
10:34
26.8.2011

J. Chládek
13:32
22.8.2011

V. Vlk
14:42
22.8.2011

J. Pašek
5:24
22.8.2011

o. kurz
3:04
22.8.2011

A. Richter
15:28
22.8.2011

V. Heidlerová
0:21
22.8.2011

Z. Bartoňová
12:02
22.8.2011

S. Ševeček
13:49
22.8.2011

počet příspěvků: 10, poslední 26.8.2011 10:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.