V Turecku se konají prezidentské volby. V souvislosti s nimi probíhají obrovské demonstrace opozice, protestující proti nebezpečí islamizace Turecké republiky. Opozice se bojí, že bude potichu pohřben koncept sekulárního státu, jak jej prosadil tvůrce moderního Turecka Mustafa Kemal. Opozice ovšem sama o sobě není dost silná, aby mohla proti vládnoucí umírněně islamistické straně prosadit vlastního kandidáta. Znepokojení projevila – jako v podobných případech už tradičně – turecká armáda. Pohrozila zásahem, bude-li ohrožen sekulární charakter tureckého státu. Z Evropy, hlavně z Bruselu, se okamžitě ozvaly výhružné hlasy: opovažte se! Považuji tyto evropské iniciativy za nesmyslné, nestydaté a v podstatě sebevražedné.

Turecko je výjimečný případ islámské země, kde se povedlo důsledně oddělit náboženství (resp. masově sdílenou ideologii) od politiky. To bývá tradičně obtížné i v některých zemích s křesťanskou ortodoxní tradicí, například v Rusku. Sekulární charakter státu je předpokladem oddělení státních mocí, např. i nezávislosti soudů (a absolutně neznamená nějakou relativizaci víry nebo popření Boží vlády nad světem). V zemích, kde je dominantním náboženstvím islám, bývá demokratické uspořádání vratké a bývá velmi snadné, aby se v podstatě demokratickou cestou, formalizovanou vůlí lidu, prosadila totalitní (náboženská) diktatura. Proto v Turecku funguje jako jakási poslední pojistka a záruka světského charakteru státu armáda. Tento mechanismus je z hlediska zvyklostí západních zemí problematický – když se v nich armáda plete do politiky, je vždycky něco v nepořádku. V Turecku ovšem spoluúčast armády pomáhala zajistit stupeň prosperity a občanských svobod nesrovnatelný s jinými islámskými zeměmi (i když z našeho hlediska je jistě co kritizovat), a hlavně: Turecko je pro nás čitelná země, je přes všechny své problémy v zásadě kompatibilní se Západem a hlavně byl to doposud náš spolehlivý spojenec v rámci NATO.

V současné době se Turecko ocitlo na prahu jakési krize, která souvisí s rozmachem militantního islámu v celém islámském světě. Evropské doktrinářství a sekýrování Turecka může vést – a nepochybně povede – ke katastrofickým důsledkům. Přímo v bráně evropského kontinentu může nakonec vzniknout mohutná a akceschopná islámská diktatura s nepřítelem definovaným stejně, jako je to na Blízkém východě Izrael (zde půjde o Řecko). Její nastolení proběhne formálně legitimně, demokratickými prostředky, vnucenými Turecku nátlakem západních zemí.

V Evropě se (mimo jiné i úpadkem vážnosti křesťanství s jeho odporem proti bezhlavému fanatickému ztotožňování Božího a světského) ztrácí smysl pro realistickou politiku. Realistická politika nese nakonec své plody i na poli občanských práv, ale zároveň velí nelámat problémy přes koleno, protože bezmyšlenkovitý radikalismus vede obyčejně k nevypočitatelným důsledkům. Ví, že jsou věci, místa a chvíle, kdy a kde je bezpodmínečným příkazem solidarita, a že jsou věci, místa a chvíle, kdy a kde je stejným příkazem hledět si svého. A že je velmi neblahé plést obojí dohromady.

Příklad je nasnadě: Spojené státy udělaly bezpochyby velmi dobře, že se pustily do války s Irákem v době, kdy skoro celý svět byl proti nim. Bohužel pak v poražené zemi nedokázaly dělat realistickou politiku a pokoušely se chovat stejně jako po roce 1945 v Německu. Ohleduplně to lze nazvat idealismem, který se nevyplatil.

Pokusit se o něco srovnatelného v Turecku, které bylo doposud loajálním spojencem Západu, by se už tak ohleduplně nazvat nedalo.

5. května 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.