Ve středu se tvrdilo, že zásah Američanů a Britů v Sýrii je otázkou několika hodin. Ve čtvrtek britská Dolní sněmovna odhlasovala, že Británie se zásahu nezúčastní. V době, kdy píšu tyto řádky, se zatím nic neděje – a já doufám, že k zásahu nedojde.

Slyšel jsem jediný relevantní argument pro zásah, a to od Romana Jocha z Občanského institutu, který ve středu na Radiožurnálu řekl, že zůstane-li použití chemických zbraní nepotrestáno, budou se různí diktátoři méně rozpakovat chemické zbraně použít. Pokud původci zásahu nebudou potrestáni, svět bude skutečně jiný, méně bezpečnější.

Ačkoli Jochův pohled sdílím, vidím jednu okolnost, která i přes validitu onoho argumentu hovoří proti zásahu. Jakkoli nemám o OSN valné mínění a jakkoli nevěřím v dobré úmysly Ruska a Číny, bylo by potrestání Sýrie proti jejich vůli chápáno spíše jako konfrontace Západu a Východu. Tak by tomu rozuměli právě různí diktátoři, schopní a ochotní použít chemické zbraně – a svět by tedy po zásahu bezpečnějším nebyl.

Jinak hovoří všechny argumenty proti zásahu. Uvedu alespoň některé z nich.

a) Války se vedou s cílem zvítězit a porazit nepřítele, nikoli s cílem "uštědřit nepříteli lekci".

b) Spojené státy a jejich západní spojenci nemají v současné době dostatek vůle a ochoty nasadit se ve zdlouhavé válce. Výsledky v Iráku a Afghánistánu hovoří samy za sebe.

c) Když vypukla druhá válka v zálivu a když Američané porazili Saddáma Husseina, schvaloval jsem jejich akci, protože jsem se domníval, že po odstranění tohoto krvavého diktátora bude umírat méně lidí. Vždyť Saddám Hussein zplynoval tisíce Kurdů – několikanásobně více, než bylo obětí při nedávném použití plynu v Damašku. Nicméně s odstupem mnoha let nezbývá než konstatovat, že jsem se mýlil – v Iráku dnes umírá mnohem více lidí než za Saddáma.

d) V Sýrii proti sobě nestojí "dobří" proti "zlým". V Sýrii probíhá občanská válka, a žádný zásah Západu nemůže rozhodnout o jejím jednoznačném vítězi. Zatím všechny zásahy Západu znamenaly utrpení především pro menšinové křesťanské komunity v zemích, kde ještě nějaké zůstaly – ať už šlo o Irák, Egypt nebo Sýrii. Pokud Západ nebude chtít těmto komunitám pomoci – a zatím to nikdy nechtěl – pak jakékoli angažmá jejich situaci jen podstatně zhorší.

e) Ať Západ udělá cokoli, dosáhne pouze toho, že ho část muslimského obyvatelstva bude ještě více nenávidět.

Závěrem: Když Obama nastoupil do úřadu, usiloval o "smíření" s arabským světem. Jeho podaná ruka byla jednoznačně odmítnuta.

6. března 2011 ("Arabové a demokracie") a 5. 9. 2011 ("Cesta k demokracii bude dlouhá") jsem varoval před přehnanou euforií z tzv. "arabského jara". Naděje, tehdy vkládané do tohoto společenského pohybu, byly značně naivní. Byly dány především očekáváními, která si někteří západní intelektuálové a politici promítají do arabského světa, jehož skutečnou realitu tvrdošíjně odmítají vzít na vědomí. Je-li "přání otcem myšlenky", může to být někdy roztomilé, ale za určitých okolností to může být i tragické.

Konstatuji to nerad, ale Západ v současnosti nemá dostatek ani mravních, ani vojenských, ani žádných jiných sil, aby pomohl ženám a menšinám v islámském světě. Realistické zhodnocení situace je základním předpokladem přemýšlení o nějaké rozumné a smysluplné politice. Bez něj bude zásah v Sýrii jen plácnutím do vody. Bohužel, budou při něm umírat další lidé.

30. srpna 2013