Po šesti týdnech šmejdění v rodné zemi, v neděli po výroční připomínce nehezkého činu basilejských občanů nepěkně naložit s naším disidentem Husem z Husince, jsem zamířil k letišti dříve ruzyňskému, nyní Václava Havla. Na tomto zpátečním americkém letu jsem se uvelebil v business class, prvotřídním způsobu přepravy za pětkrát víc peněz, než kolik se platí v obyčejné economy class a kde je napěchovaná naprostá většina spolucestujících. Čeká nás osm hodin a něco minut letu, v mém případě mám k dispozici prostor luxusní, začíná se nám privilegovaným servírovat šampaňské. Následovaly pozornosti jako grilled beef tenderloin a ravioli stracciatella.

Přede mnou aparatura natolik komplikovaná, že jsem předem rezignoval na pošetilost takové novoty pochopit a raději dal přednost listování v přivážených knihách a vhodných vzpomínkách. Například někdejší zážitek na souostroví Fidži, jeho hlavním ostrově Viti Levu, v blízkosti vesnic se snadno zapamatovými jmény Rukulevu a Volivoli. Tam jsem si vypůjčil příslušnou výstroj a v podobě bachratého brouka Pytlíka jsem se šel do oceánu ponořit, tam do neznáma tolik mnohobarevného - dojem téměř halucinogenní.

Pod povrchem jsem se cítil jako na vrcholu světa. A pak udeřil antiklimax. Cosi mnou neviděné mě hodně bolestivě zasáhlo do pravice a začal jsem se bát. Tak teď si tady chcípnu, pozlátko kapitalistického světa zhasíná, přesně podle předpovědí závistivých domovnic z uličního výboru ve staré vlasti. Děsem jsem se rozklepal, i když to pod hladinou dobře nejde. Moje pravá dlaň byla děravá a notně krvácela. Začal jsem si uvědomovat, že takový zánik zrádce budování beztřídní společností, který se zaprodal dolaru a oženil se do čínského feudálního prostředí, by přece jenom byl unikátní výkon. A ne se někde nechat přejet socialistickým trabantem nebo aby mě v Indii zašlápla svatá kráva.

Cloumaly mnou horečky a navštívily mě halucinace. Vysvětlení: zasáhla mě potvora jménem STONEFISH (Synanceia trachynis, česky odranec), bestie čtvrt- až půlmetrová, málo pohyblivá a vypadá jako kámen. Patří do rodiny škorpionů, má třináct ostnů a každý z nich s dvěma smrtícími bodci. Teprve v Manile mě manželčina sestřenice lékařka pořádně vykurýrovala.

- - -

Ponořil jsem se do knihy s názvem JMÉNEM REPUBLIKY s podtitulem „Osm případů zvůle komunistické justice“, dílo nedávného data loňského roku 2015, pěti autorů, na téměř 400 stranách se zabývajících osmi případy. O některých jsem již ledacos věděl, z postižených jsem osobně znal hlavní postavu v „Případu 3: Dagmar Šimková, příběh dvou zběhů“. Seznámil jsem se s ní v Perthu, hlavním městě v Západní Austrálii. V československých věznicích prožila dvanáct hodně neradostných let a vyprávění jejího příběhu mě přimělo, abych ji přemluvil pustit se do sepsání svého osudu. V té době - léta sedmdesátá - již vzniklo a v kanadském Torontu si pilně počínalo nakladatelství ́68 Publishers mých blízkých přátel manželů Josefa a Zdeny Škvoreckých. Tak vzniklo výtečné dílo s názvem „Byly jsme tam taky“, rovněž pak po listopadu 1989 vydané v rodném prostředí.

Tato Dagmar Renée Šimková, narozená v roce 1929 v rodině jihočeského bankéře v Písku (takže třídní původ hodně hanebný zaručen), byla zatčena již ve věku 23 roků, když se začala angažovat nijak ve prospěch budování tehdejších padesátých let. Pomohla kamarádovi k útěku z vazby, poté, co zběhl od jednotky PTP, oněch Pomocných technických praporů, s nimiž já měl také svou zkušenost, jak s krumpáčem a lopatou bránit socialismus před zahraničním nepřítelem.

Šimková byla odsouzena pro velezradu k trestu odnětí svobody na patnáct roků, z nichž většinu strávila v NPT (Nápravně pracovním táboře) v Pardubicích, Želiezovcích a Opavě, byla jednou ze 64 žen, pro něž se vybudovalo zvláštní oddělení pro nejnebezpečnější politické vězeňkyně (tzv. HRAD). Mezi nimi byla i legendární profesorka Růžena Vacková, bývalé poslankyně Zemínová, Kleinerová, též herečka Jiřina Štěpničková.

Propuštěna 1966, v roce 1968 spolu s s matkou emigrovala do Austrálie, věnovala se výtvarnému umění, vystudovala na dvou univerzitách. V roce 1990 Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil rozsudek z roku 1954 a takto poctěná v Austrálii zemřela v roce 1995. V roce 2010 v její rodné zemi byl podán návrh na udělení státního vyznamenání in memoriam.

O výsledku takového úsilí jsem se dosud nepídil.

- - -

Momentálně už jsme někde nad Atlantikem, půlka cesty ještě před námi. Tuto knihu neodkládám, soustřeďuji se na „Případ 6: Pravda vítězí - Studenti právnické fakulty Univerzity Karlovy před státním soudem“, strany 249-306. Žádného z postižených jsem osobně neznal, ale jejich osud mi rozhodně nebyl lhostejný, však málem jsem mohl být jejich spolužákem, setkat se v lavicích právnické fakulty. V roce 1949, když jsem maturoval, komunistický kat nasazoval oprátku dvěma z nich: Karel Bacílek (1920-1949) a Boris Kovaříček (1927-1949, žil 22 roků a dva dny). Konečně po mnohých letech se před vchodem do právnické fakulty objevila pamětní deska s jejich jmény.

Oba - a přemnoho jiných - se stali oběťmi provokatéra, bývalého armádního důstojníka Josefa Hrušky, dychtícího po medailích a generálském povýšení. Dal se k dispozici vládnoucímu poúnorovému režimu, s ochotou proniknout do vznikajících ilegálních skupin, do nichž též nalákat významného generála Karla Kutlvašra. Tento Hruška se stal finančně i materiálně honorovaným spolupracovníkem v systému již od roku 1947 komunisty ovládaného Vojenského obranného společenství. Jeho řídícím orgánem se stal vedoucí zpravodajský důstojník Richard Mysík, jehož nadřízeným byl generál Josef Musil.

Podle připraveného scenáře, komunisty jakoby připravený převrat se měl uskutečnit v noci z 24. na 25. února 1949 a podle plánů 5. oddělení měl vyústit v rozpuštění parlamentu a vytvoření demokratické vlády. O celé této provokaci byli generál Musil, jakož i politicky tuze prominentní Bedřich Reicin důkladně informováni.

Hlavní postavy v pozadí - generál Musil a plukovník Mysík - se ale musely zbavit důkazů, pozadí provedené provokace, a tudíž i svého nástroje Josefa Hrušky, k jehož zatčení došlo 17. prosince 1949.

Hlavní přelíčení probíhalo s vyloučením veřejnosti. Hruška se hájil tím, že veškerá jeho činnost byla pod kontrolou zpravodajského důstojníka - jenže ten jaksi nebyl v dosahu.

Ludmila Řicicová-Uhlířová charakterizovala plukovníka Richarda Mysíka jako člověka, který působil dojmem, že by nikomu neublížil. Jeho pracovní metody byly provokace a intriky. Jakmile své lidi nepotřeboval, vždy se jich zbavil - a v roce 1951 byl on též zatčen a ve vězeňské cele se údajně oběsil. Byla to jeho samoobsluha nebo s přičiněním Mysíkova nadřízeného, generála Musila, o němž nic nevím, nebo proslulého Reicina, rok poté ve Slánského procesu rovněž věšeného?

Na straně 293 této pozoruhdné knihy je otištěn protokol, že onoho nastávajícího rána dne 24. května 1949 se bude konat poprava oněch dvou nevinných studentů Kovaříčka a Bacílka, jakož i nepohodlného provokatéra Hrušky, v jakém že pořadí celá ta morbidní událost se uskuteční.

Za větou „Po přečtení schváleno a podepsáno“ následují podpisy oněch tří odsouzenců. Co kdyby některý z nich by byl odmítl podepsat? Co horšího než jejich připravené naplánované věšení na programu je mohlo postihnout?

- - -

Tucty, veletucty další padouchů, pokud snad ještě žijí, pobírají důchody určitě přesahující výši jejich přeživších obětí.

Kolik a zda vůbec někdo z estébáckého a justičního aparátu oněch hanebných, nejen padesátých let, se kdy ocitl aspoň na pár zasloužených dnů, ne-li roků za mřížemi?

V letadle jsem si vezl další svou novou knížku s názvem Komunistická justice a třídní boj, což byla rovněž minulý měsíc vyšlá česká verze mé doktorské dizertace z Kolumbijské univerzity ve zkrácené podobě před mnoha lety.

Obsahuje rovněž všelijaké zajímavosti s otazníky nebo i bez nich. Například zřízení PŠP - Právnická škola pracujících s pečlivě vybranými studenty dokonalého třídního původu, bez ohledu na jejich předchozí, jakkoliv miniaturní vzdělání.

Žádnou potenciálně škodlivou vědomostí potřísnění proletáři se stali zárukou stoprocentní politické spolehlivosti, se zaručenými kariérami v rolích ministerských náměstků, soudců na nejvyšší úrovni a též univerzitních profesorů. Tato podivná rychlokvašná škola ročně produkovala kolem stovky takových intelektuálů. (Bratislavská Pravda, 257:1951, popisuje kariéru Ladislava Schuberta, který se v krátkém čase přetvořil z manuálního proletáře v univerzitního profesora.) Takoví jurisprudenti zasedli na křesla ministerských náměstků, stali se předsedy krajských soudů a prokuratur.

Ani Nejvyšší soud či jiné instance nebyly schopny či ochotny vytvořit zřetelná závazná kritéria rozlišující kulaky od ostatních zemědělců. Podmínka někdejšího vykořisťování rozhodně nedávala smysl v pohraničních oblastech s násilně vysídleným sudetským obyvatelstvem. Vládci si museli nepřátelskou třídu vymyslet - vykořisťovatele bez příležitosti někoho někdy vykořisťovat. Nejvyšší soud ostře kritizoval a odmítl stanovisko krajského soudu „jestliže otec obviněné není kulak, ona proto nemůže být považována za dceru kulaka“ (Nejv.s.,9.9.l1951, 1 Tz 182/Sb. roz.,č.85,1955, s.194-199).

Rád bych si popovídal s nějakým takovým budovatelem oné idiotské vědecké nirvány. Stala se amnestie a zejména amnézie tou nejmohutnější českou hodnotou?

- - -

Pilot nám oznámil, že se blíží minuty s přistáním na letišti J.F. Kennedyho.

Jakožto přednostní pasažér mezi prvními opouštím palubu. Pasová kontrols trvala necelou jednu minutu, vbrzku se na pásu objevily mé dva kufry. Brzo na mě mává potomek, milerád mu předávám svá břemena.

Před námi nějakých 400 kilometrů jízdy, pryč od metropolitního mraveniště.

Přede mnou teď bude potřeba orientace v novinkách blížícího se prezidentského utkání.

„Volby letošního roku nabízejí rozhodnutí mezi totálně zkorumpovanou lhářkou a mezi důkladně nezodpovědným egomaniakem,“ toť první věta v textu mnou zpravidla respektovaného Thomase Sowella v Townhall Daily, 17.5.2016 - čili z data krátce před mým dočasným opuštěním zdejších břehů. O dojmu teď po návratu se příště pokusím zmínit.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče