Jaképak Vánoce v musulmanské zemi, kde je křesťanů (s výjimkou cizích vojáků) naprosté minimum? A přece se v Afghánistánu tenhle svátek stal významným. Letos uplynulo od té chvíle už rovných třicet let. Právě na Vánoce 1979 totiž do Afghánistánu vstoupily pravidelné jednotky brežněvovského Sovětského svazu.

Nedomyšlený, rozpory v komunistickém vedení poznamenaný vpád Sovětské armády byl výslednicí řady složitých procesů. Ačkoliv přítomnost pravidelných branných sil (v zemi již předtím operovali mnozí poradci vyslaní Kremlem) znamenala vážnou změnu geopolitické situace ve strategicky významné oblasti, nebyla to událost samojediná. Zkraje toho roku zvítězili protizápadní islámští radikálové v sousedním Íránu, kde svrhli šáha nadobyčej vstřícného k zájmům Washingtonu. Pár let po ponížení ve Vietnamu, mezi jehož aktivní příznivce náležela vedle Moskvy i Praha, tak Spojené státy zažily další velký debakl.

Potupa neobnášela výhradně odvržení skoro všeho okcidentálního, nýbrž též vpád na americké velvyslanectví a násilné zadržování pracovníků zastupitelského úřadu. To trvalo 444 dní, přičemž neúspěšný pokus o jejich násilné osvobození podtrhl ústup amerického vlivu v oblasti. A spolupřivodil následnou volební porážku demokrata Jimmyho Cartera, jenž obhajoval svůj post.

Právě za této situace a těchto okolností vstoupila stárnoucí a slábnoucí komunistická říše do nesmírně chudého, společensky různorodého Afghánistánu, jehož obyvatelé mají od věků zásadní problém uznávat ústřední moc.

Nestabilní rozhárané prostředí zažilo ještě před sovětskou okupací svržení monarchie či puče, v nichž se konfrontovaly umírněné levicové síly s ortodoxními marxisty. Jejich snaha modernizovat na různé národy či národnosti celými horstvy rozdělenou afghánskou pospolitost narážela na odpor a pokusy o prosocialistické reformy východního typu byly začasté tou nejlepší agitací proti centrální moci. Do boje s ní se vehementně pustily partyzánské oddíly často fanatických mudžáhidů.

Ani přítomností sovětských invazních jednotek se situace místních komunistů nevylepšila, realitou byl spíše pravý opak. Za zmínku stojí v tomto ohledu výrok jistého ruského diplomata, jenž připomněl, že jak ozbrojené "internacionální pomoci" přibývalo, stále se ve zkorumpovaném regionu bezpečnostní situace zhoršovala.

Kábul se záhy stal skutečně závislým na spojenecké vojenské přítomnosti. Ani nejsofistikovanější zbraňové prostředky, ani rafinované špionážní operace nepomáhaly. Svaz sovětských socialistických republik si pořádně zavařil. Jeho poslední útvary odcházely fakticky poraženy v revolučním roce 1989.

S mírnou nadsázkou tak lze říci, že se potvrdilo rčení, podle něhož v Afghánistánu mohl uspět snad jedině Alexandr Makedonský.

HN. 30.12.2009

Autor je politolog