Posledních dvacet let jsme opět žili v představě, že se "nemůže nic stát". Asi tak jako většina obyvatel Evropy od roku 1989. Jsme v EU, v NATO, "pravda a láska" sice nezvítězila a ve státě je "bordel" (rozuměj: demokracie), ale všechno je v klidu. Zajímá nás, kam pojedeme na dovolenou a jestli už konečně chytí ty óbr lumpy, bez kterých, kdyby tolik nekradli, bychom se měli jako ve Švýcarsku.

A najednou bác! Rusové zabrali Krym, Západ kouká jak vyoraná myš a neví co by a my se bojíme, aby se najednou z přímé letecké linky Moskva - Karlovy Vary nevynořili ruští "specnaz" a neobsadili Kolonádu. A je po srandě. Jestli Nagyová nenáviděla Nečasovou a Rittiga měl anebo neměl doma miliony (neměl), je úplně fuk.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu souhlasit s myšlenkami z úvodníku v Respektu, zvláště pokud je pod ním podepsán Erik Tabery. A najednou koukám do čísla 12/2014 a tam je editorial s názvem "Rusko nevyhraje". No, ten název je spíše ukázkou, kdy přání je otcem myšlenky, ale nešť. Rychle jsem ovšem zjistil, že Tabery zahajuje svůj úvodník větou "Polsko se stane vedoucí mocností v koalici států čelících Rusku", kterou napsal ve své knize "Příštích sto let" americký politolog George Friedman. Pak pokračuje slovy oné knihy, kde se říká, že poprvé od 16. století se Poláci stanou důležitou silou v mezinárodní politice.

Důvodem prý bude, jak říká Tabery, Rusko. A svoji myšlenku pak rozvádí. No, tak přesně to ovšem není, to by to nesměl být Respekt a Tabery. George Friedman se totiž zabývá daleko širším spektrem pohledů a hráčů na světové scéně. Nejen o vzrůstající agresivitě Ruska, o které jsme se již prakticky přesvědčili, a o reakci Polska, které jediné ze všech států EU reagovalo rázně, a to právě ústy Poláka Sikorského. Jenže to nejsou všichni hráči na šachovnici.

Ve hře je, jak píše Friedman, také stále rostoucí moc Turecka a jeho agresivní plány na obnovení Osmanské říše, které pociťuje přes Sýrii a Izrael celý svět. Turecko se již pomalu vydává také směrem na Rusko a Balkán, kde je osamocené a slabé Bulharsko. Na které se EU a NATO s největší pravděpodobností v případě konfliktu vykašlou. Nebudou válčit pro "nějakou neznámou zemi někde na Balkáně". To nám něco připomíná, že?

Jak dále píše Friedman, Německo - zatížené svým stárnoucím obyvatelstvem, svojí obavou a také animozitou vůči Polsku, jak si dovoluji dodat já (zabraná území v Prusku + vyhnanci) - bude spíše tiše pokračovat ve "výjimečných vztazích" s Ruskem. Na kterém je energeticky závislé. A ve své staleté spolupráci s Tureckem.

Polsko bude muset dát dohromady svůj nový spojenecký blok - tak jako v 16. století a dnes už poučené z následků nezvládnutého tlaku Ruska a Německa v minulosti. který vedl k jeho zničení a k prvnímu kroku k rozpadu Rakouska nejprve na Rakousko-Uhersko (Slezsko, Pomoří) a na Ukrajinu (Halič, Bukovina). Východoevropské státy, jakmile si uvědomí, že je "Západ", tedy staré státy EU, jak říká Friedman, nemíní chránit, vytvoří "Polský blok" (pro našince doporučuji přečíst si dobu Jagellonců na našem trůně).

Tento Polský blok bude podle předpovědí - bez dominance "západních" států EU a bez jejich záměrného brzdění jeho rozvoje - rychle ekonomicky a politicky sílit. Přes hlavy Bruselu, Berlína a Paříže se rychle spojí s USA, pro které bude Rusko stále ideový a geopolitický soupeř. USA i Polský blok bude bude ohrožovat také Turecko, a to nejen na Blízkém východě.

Rusko zkusí v krátké budoucnosti "omezeně" válčit, ale nebude na to mít technologie a bude mít proti sobě rozzuřené východoevropské, ale také pobaltské a kavkazské obyvatelstvo. Východní Evropané nebude mít ani jinou možnost, než se vzepřít.

Rusko bude Putinovou expanzní politikou ve střední Asii zavlečeno do nekončícího konfliktu, později zde bude pravděpodobně poraženo a vytlačeno z této oblasti (muslimským) Tureckem. Rusko, na Dálném východě ohrožované Čínou, nebude mít sílu Polský blok porazit. Ten bude (a už má) stále mít podporu USA. Takže získá technologii a navíc má dostatek dobře motivovaných vojáků.

Počítat může s 38 miliony Poláků, 45 miliony Ukrajinců, cca 5 miliony mimořádně motivovaných Pobalťanů, s 22 miliony Rumunů a pravděpodobně s Maďary a Slováky.

Co je zajímavé, ve všech úvahách a textech George Friedmana jsem nenašel, co si myslí o České republice a její další úloze. Zda se domnívá, že budeme pro Německo něčím jako Portoriko pro USA, tedy coby nějaké "přičleněné území", anebo zda nám nezbude, pokud se politika a postavení Německa změní – a ona se změní, jen není jasné jak - než se přidat k Polákům (jako za 2. světové války).

V každém případě doba, kdy jsme si tiše hnili v závětří Unie pod atomovým deštníkem USA a pod ekonomickým dozorem Německa, kdy platilo, že "(euro)Bůh je vysoko a Moskva daleko", skončila.

V tomhle musím s Erikem Taberym i s představitelem nového Polska Radkem Sikorskym souhlasit.

Evropská unie, Rusko a svět, jak jsme jej znali, právě skončily. Vítejte v nových časech.