Ze své značně pozdější nevěsty jsem mámil její dojmy, jak v dětství prožívala japonskou okupaci v porovnání s tou naší německou, a z podrobností jsem se přesvědčoval, že my za nacistů jsme se měli značně líp, že na rozdíl od počínání Hirohitovy soldatesky i esesáci spíš dělali dojem gentlemanů. My sice nežili v paláci, ale netrpěli jsme hladem. Až do posledního dne válečného utkání v našich okupovaných končinách spolehlivě fungoval přídělový zásobovací systém, byť vesměs Ersatz - všelijaké náhražky kávy, másla, marmelády. Kaloricky jsme na tom byli líp než oficiálně vítězní Britové.

Jinak tomu v čínském světě. Z pozdějšího vyprávění Priscilly jsem se například dozvěděl, jak že šla se svou švýcarskou maminkou na trh a, šlechta a nešlechta, všichni do fronty, zrovna přivezli žraloka. Rybář bodl a z břicha vylovil lidskou ruku. Na prstu postřehl zlatý prsten, hbitě si ho strčil do kapsy a pustil se do porcování netvora.

Rovněž Wehrmacht v našem protektorátu se jen tak z rozmaru nestrefoval do ničím se neprovinivších domorodců.

Válka skončila, Američané je osvobodili, Priscilla s nimi bez obtíží anglicky komunikovala, což nebylo zásluhou školní výchovy, však v životě do žádné školy nechodila. Dost tedy rozdíl od mých dvou doktorátů a její zdatnější jazykové vybavenosti. Vzdělávaly ji z Evropy dovezené guvernantky. Dvě vysvětlení: za prvé, jako princeznička přece s obyčejnými vrstevníky takhle dohromady se tlačit ve stejných školních lavicích nebylo uskutečnitelné, a za druhé a daleko důležitější, poněvadž jako míšenka nebyla dost čínská a vrstevníci by po ní kamením házeli, jak se beztoho občas stávalo.

Poválečný mír se projevil s nepěknými zákruty. S koncem války nevypukl kýžený mír, v Číně pokračoval krvavý svár nacionalistů s komunisty, Čankajšek versus Mao Ce-tung. Rodina těchto Limů přesídlila do Hongkongu, tehdejší britské državy, kde pak sdílela neveselý úděl uprchlíků. Již nikoliv v palácových prostorách všemožně a nijak luxusně jakž takž přežívali. Priscilla v útlém věku hlídala děti britských kolonialistů, což občas nepostrádalo okamžiky nepříjemných překvapení. Například hlídala již pochrupávající děťátka, jejichž rodičové trávili svůj večer ve společensky správném prostředí koloniálních vládců, a najednou se jí něco slizkého dotklo a ona to krajta, několikametrový had. Neobjal, nezardousil ji, on to totiž byl tamější rodinný mazlíček, o jehož existenci se jeho vlastníci zapomněli zmínit. Dotyčná uprchlice pak změnila způsob obživy a začala vypomáhat a vydělávat jako zdravotnická síla u mezinárodní organizace, pravá ruka očního lékaře. (Dr. Censu Tabone, posléze zvolený prezidentem Malty, začal po Priscille pátrat, až se dopídil k našemu děkanátu, kde se divili mým konexím, a tak jsem vysvětlil, že mi tam nabízejí funkci hlavního kata.) Následoval její přesun na Tchaj-wan, práce pro UNICEF, onu Specialized Agency OSN, o dětičky se starající. V téže funkci via Ženeva v roce 1956 jako mladistvá dívenka přistála v Americe, její pak permanentní adrese. Tam si to značně zamilovala, což bylo opětováno nejedním jejím obdivovatelem, což já se sobeckým soustředěním na svá doktorská studia - tehdejší mou jedinou autentickou prioritu - ignoroval.

Po další řadě let Josef Škvorecký, kmotr našeho potomka, o mně psal jako o „patrně jediném čínském feudálovi z Plzeňska“. V podstatě jsem ovšem český chám, plebejec, který pak s pořádným zpožděním měl příležitost seznamovat se s mentalitou, druhem uvažování tvorů, kteří se do bohatství narodili. Hmotné statky nijak té mé vyženěné neimponovaly. Pokládala za přirozené dávat větší váhu, mít větší respekt pro jinačí hodnoty, což se v jejím případě nezměnilo ani po emigraci do Ameriky. Tam dorazila jako chudičká myš, načež bez váhání odmítla nejednu nabídku k sňatku od nejednoho zájemce s mnoha miliony peněz. Rozhodně nikdy nikoho neposuzovala podle velikosti jeho měšce. Což jí zůstalo až do smrti. My jsme se vlastně nikdy o penězích nebavili, natož abychom se škorpili. Typické pro její náturu: zamlada jsme dost energicky popíjeli a nezřídka se u nás objevila nějaká česká návštěva. Nikdo z nás příliš střízlivý, Priscilla se zvedla a ze skříně přinesla oné náhodné české návštěvnici norkový kožich a dotyčná s ním navždy odešla.

- - -

Čínská rodina se s pramálo výjimkami včas z rodné, Mao Ce-tungem důkladně předělávané země, od svých paláců a pozbyvší moci spěšně vzdálila a rozptýlila v jiných částech zejména, ale nikoliv výlučně asijského světa. Někteří předci se z Číny už v osmnáctém století přestěhovali na Taiwan. Tam v hlavním městě Taipei kromě jiného vybudovali Panchiao, nejproslulejší zachovaný výtvor Ching dynastie,1644 -1911, areál s množstvím zrestaurovaných historických budov na třech akrech, třech nádvořích, jedno pro každého syna. Nynější feministky by patrně nesouhlasily s tehdejší zvyklostí, že každá nevěsta, provdavší se do tak noblesní familie, musela spolu s věnem přivést dvě služebné, též proto, aby se staly manželovými občasnými doplňkovými milenkami.

Výstavba Panchiao trvala čtyřicet let. Byli to největší boháči, jimž patřila většina ostrova. Znační filantropové, prý přirovnávaní k rodu Medici ve Florencii. Jejich knihovna obsahovala tisíce kaligrafických pergamenových svitků, obrazů, rukopisů, tam se studovalo, pořádaly literární dýchánky, v jednom z pavilonů se provozovala čínská opera. Kaskády, umělé pahorky, podivné útvary a podivná jména sálů, hal, svatostánků - třeba Předsíň vonného nefritu, Hala ustáleného klidu. Strýc, s nímž jsme v New Yorku povečeřeli, jménem rodu Limů celé Panchiao věnoval státu. Zanedlouho poté se tam konala Miss Universe volba nejkrásnější ženy světa.

Další důkaz štědrosti tohoto rodu lze spatřit v nynějším hlavním městě Beijingu, dřívějším Pekingu, v letním paláci, kde na jezeře stojí loď 36 metrů dlouhá, jenže je z mramoru, výtvor poslední císařovny (Dowager Cixi), jí pojmenováno na „Loď neposkvrněnosti a pohody“. Pro docílení takové absurdity zpronevěřila peníze, určené na výstavbu moderního loďstva. Peníze, jež ve značné míře poskytl dědeček a pradědeček. Když jí došly fondy a hrozila válka s Japonskem (1894-5), beztoho pak prohraná, hanebná vládkyně žadonila o další fondy a mecenáši se na ni právem vykašlali.

Dědečka jsem nemohl osobně znát, když v roce 1951 na Taiwanu umřel. Velký smutek vypukl, zbylé tři manželky, z nich instantní vdovy, v harmonii pod touž střechou společně přežívaly, tuze bědovaly. Priscilla pozvolna se začala svěřovat: dědeček měl šest žen, ne jednu za druhou, ale všechny současně. Vítězní Japonci, okupanti Taiwanu, mu nabídli funkci kolaborantského vládce ostrova, což on odmítl a odplul do původní čínské vlasti, své syny posílal na studie do Anglie – a vesměs právě do Cambridge.

Mezi nimi byl i syn, který doprovázel tatínka s jeho manželkami k pravidelnému zdravotnímu pobytu ve švýcarské Arose, a tam na kopečku při lyžování se seznámil s místní dívčinou. Ti dva se do sebe zakoukali, byla z toho svatba, dost k úděsu obou rodin, a jedním z výsledků vzájemného čínsko-švýcarského úsilí se stala má manželka.

- - -

Toť tehdejší Miss Priscilla Lim, pracovnice UNICEF. Za perných studií na Kolumbijské univerzitě jsem ji důkladně vykořisťoval, o víkendech ve své kanceláři na dvacátém či kolikátém poschodí sekretariátu OSN na stroji vyťukávala mou doktorskou dizertaci. Přivedla mě do metropolitní opery, kde Karajan dirigoval Wagnerovu Valkýru, mohl jsem s ní nahlédnout do kruhů a prostředí, kam bych se jinak nebyl dostal.

Jednou že půjdeme na večeři do čínské čtvrti, zve nás její prastrýc, jehož mi představí: Lin Peck-siu, zrovna na návštěvě v New Yorku, v restauraci se mu klaněli.

Ptám se, co že jako on, a dozvídám se, že je v Radě bezpečnosti OSN delegátem Číny, tehdy ještě předkomunistické. V jiné souvislosti utrousila, že je též šéfem televize, šéfem

výroby cementu na Taiwanu, že v Taipei na mrakodrapu vytesáno jeho jméno.

(Poznámka: Ostrov je takto znám v celém světě, snad jen s výjimkou České republiky, kde se mu musí říkat Tchaj-wan, dokonce takto s pomlčkou. Tuto českou zvláštnůstku neméně sveřepě odmítám brát na vědomí..)

Žádný můj prastrejc v Plzni něčeho takového nedosáhl. Víc jsem ale z ní o jejím rodinném zázemí nevypáčil. Ale zásluhou kamaráda sinologa na cambridgeské univerzitě v Anglii jsem se dostal k encyklopedickému dílu Twentieth Century Impressions: Ports of China a dočetl se o dědečkovi, uvedeném jménem Lim Nee Kar, narozeném v roce 1874, jako o jednom z nejbohatších čínských magnátů. Jeho otec měl na Taiwanu titul ministra, syn se podílel na správě rýžových plantáží a zlatých dolů. Po prohrané čínsko-japonské válce rodina se z okupovaného ostrova vrátila do Amoye na čínskou pevninu, kde dědeček založil čtyři banky, byl přijat u císařského dvora a obdařen titulem ambasadora. Posbíral řadu funkcí, stal se předsedou čínské obchodní komory, ředitelem železnice, pojišťovny, telefonní společnosti atd.

Přítel expert sinolog mě rovněž informoval, že ta má dotyčná známá je vlastně šlechtična, princeznička, něco takového. Helemese, lahodné to zvěsti, plzeňský plebejský chám zajásal a položlutou majitelku zcela modré krve podrobil důkladnému výslechu. Ostýchala se, pak přece jen vylovila pár fotografií, její rodný dům na ostrůvku Kulangsu, nyní víc známém jako Gulangyu, vypadal jako kombinace indického Taj Mahalu a karlovarského hotelu Pupp. (Její čínský otec K.K.Lim, dost známý malíř, mi posléze zdůrazňoval, že dům, jehož počet místností si lze pamatovat, si nezaslouží aby se v něm žilo. Mezitím mu ovšem jak Mao Ce-tung, tak i Čankajšek šlápli na takové principy.)

KONEC

(Z knihy Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud, která je už v prodeji.)

Neoficiální stránky Oty Ulče