Proč se někdo namáhá, což nemají jiné starosti? Důvodem nemusí být iracionální bažení po jakýchsi patriotických ambicích zmocnit se kusu povrchu, který případně za přílivu beztoho zmizí pod hladinou, ale důvody to mohou být především či dokonce výlučně ekonomické. Jak všichni přece víme, moře pokrývají většinu naší planety. Staří Římané charakterizovali mořské vlny jako „veřejný dar“ – stejně jako slunce a vzduch, dar nám všem. Jenže ve 13. století se rozmohl ošklivý zvyk usurpovat si co největší kus moří a vymáhat platby od jejich uživatelů. Koncem 15. století se Španělsko a Portugalsko s papežským požehnáním dokonce pokusily veškerá moře světa si mezi sebe rozdělit. Proti těmto záluskům se postavila Británie, Francie a Nizozemí, jehož jurista Hugo Grotius v roce 1609 publikoval své slavné vlivné dílo Mare Liberum. Jeho koncept svobody moří pak nabyl všeobecnou platnost a vydržel až do dnešní doby. Námořní právo se též stalo jedním z odvětví mezinárodního práva.

Z řady důvodů, značně například ekonomických, dochází ke snaze postupně zmenšovat tento společný majetek lidstva. Už teď se tam těží spousta ropy a zemního plynu, jejichž zásoby se odhadují na víc, než zásoby na souši. Zájmy států se liší a při jednáních o modernizaci pravidel dochází k prapodivným aliancím: Polsko ruku v ruce se Singapurem, Švýcarsko s Ugandou (tzv. landlocked countries, států od moře odříznutých, včetně, žel, naší rodné země, je asi třicet). K prozatím poslední kodifikaci konvence existujícího mezinárodního námořního práva (Law of the Sea Treaty), došlo v roce 1982 na Jamajce. Také Čína je signatářem této UN Convention on the Law of the Sea (UNCLOS). Současně se nadále snaží prosazovatsvé permanentně opakované tradiční nároky rybářské, svou významnou historii v trvání 5 000 roků. Peking se neuspěšně snaží prosadit uznání svého pravidla „nine-dash-line „, kterým by přeměnilo status onoho Jihočínského moře ve svou výlučnou doménu, tak znicotnivší celý mezinárodní UNCLOS.

Mezi jejími ustanoveními je i pravidlo, že vlastnictví toho kterého ostrůvku opravňuje i k vlastnictví tzv. EEZ – Exclusive Economic Zone, výlučné doméně, s právem v ní lovit, pod povrchem vrtat a z hlubin získávat zdroje energie, jichž potřebujeme stále víc a stále nás stojí víc peněz, jak potvrdí každý motorista. Proto teď to úsilí zmocnit se i sebeubožejšího útesu. Je v tom ale tento háček, v podobě článku 121 zmíněné konvence: „Útesy neschopné k udržení lidského života (Rocks which cannot sustain human habitation) nebo vlastní hospodářskou existenci se nekvalifikují na uznání výlučné ekonomické zony.“

Snaha uspokojit tento požadavek vede občas k bizárním iniciativám. Ve své dokumentaci tady například mám fotografii útesu o velikosti veřejného záchodku, nad nímž je zbudována bambusová chýše s plápolajícím čínským rudým praporem. U toho stojí dva nepochybně neveselí vojáčkové. Japonci se rozhodli utratit spoustu peněz na zbytnění 1300 mil vzdáleného ostrůvku jménem Okinotorišima o velikosti jedné postele. Flotila 17 lodí a 200 pracovníků strávila pět měsíců ve snaze kolem té postele vytvořit kruh ze železa a betonu a tím si zajistit exkluzivní právo lovit a minerály dobývat v oblasti 163 000 čtverečních mil onoho šírého oceánu.

Zdaleka nejvíc konfliktů ve vodách South China Sea vyvolává souostroví Spratly a víc na sever ležící souostroví Paracel. O majetnictví Paracel se zejména sváří Čína a Vietnam. Ve vzdálenosti víc než 400 kilometrů od Danangu si Číňané vybudovali pořádnou vojenskou bázi s víc než dvoukilometrovou rozjezdovou plochou a potřebným vybavením pro své letectvo.

V případě Spratly, k jeho celkem 53 ostrůvečkům problematických hodnot se hlásí zájemců celá řada, totiž Brunei - Čína, Malajsie, Filipíny, Tchaj-wan a Vietnam. Tam směrem k Filipínám si Číňané zřídili bázi s přistáváním pro helikoptéry, radarem, čtyřposchoďovou budovou, palebným postavením pro dělostřelectvo, to vše údajně jako útulek pro rybáře v případě meteorologické nepřízně. Žádný z těchto nároků však mezinárodní právo – aspoň dosud – neuznává.

Neobyvatelnost pár skalnatých útesů, jež vesměs mizí za vysokého přílivu pod hladinou, je diskvalifikuje od uznání EEZ, což by případného majetníka opravňovalo k domáhání se výlučných vlastnických práv v příslušné oblasti. Čína se začala domáhat mezinárodního uznání v případě sedmi takového sporného seskupení, což ji přivedlo do konfliktu s Filipínami v končině známé jako Scarborough Shoal (“písčitá mělčina“) - je to končina ve vzdálenosti 350 kilometrů severozápadním směrem od Manily, součást Jihočínskho moře, kudy pluje třetina všeho zboží světa.

Vláda v Manile se obrátila k mezinárodnímu tribunálu Permanent Court of Arbitration v nizozemském Haagu. Čínská strana okamžitě reagovala svým prohlášením, že jakkoliv jí nepřijatelný rozsudek bude ignorovat, s opakováním svého principu „nine dash line“, který žádný jiný stát či mezinárodní instituce není ochoten respektovat. Jednoznačná čínská porážka.

Čína se pustila do výstavby svých dělostřeleckých baterií, k odpalování raket na ostrově Woody Island a již se předpokládá, že dojde k čínskému vyhlášení ADIZ (air defence identification zone) s výlučným právem kontroly vzdušného prostoru a povinností jakéhokoliv cizího letadla se idenfifikovat a respektovat jakékoliv čínské příkazy. Při té příležitosti Čína obvinila USA z militarizace moří. Rovněž došlo k zhoršení vztahu s Japonskem ve Východočínském moři, jakož i ve vodách v blízkosti japonských ostrovů.

Schopní pozorovatelé došli k závěru, že „ozbrojený konflikt v Jihočínském moři“ je ještě příliš vzdálen nebezpečí své nevyhnutelnosti. Ale již není příliš daleko vzdálen od své realizace.“ (The Economist, 26. břeen 2016.

Vytvořila se situace hodnocená jako vážné riziko srážky plavidel. Čína

odmítla uznat závaznost rozhodnutí soudního tribunálu, k němuž došlo v červenci 2016, k jednoznačnému neprospěchu čínské strany. V den vyhlášení rozhodnonutí tribunálu v Haagu rozpoutala Čína dělostřeleckou palbu v blízkosti, kde došlo k mezinárodnímu soudnímu rozhodnutí Čínu tolik popudivšímu.

KONEC