V několika předchozích textech jsem se zabýval tématem pro můj vkus nijak půvabným - onou Middle East oblastí, Blízký východ či Střední východ, svět převážně arabský, poskytující příležitost k otázkám, jež jsou pak zdrojem prapodivných odpovědí: Například ona větší starost o rakety než o vlastní děti. ¨

Golda Meir, bývalá předsedkyně izraelské vlády, proslula nejedním svým rčením, například předpovědí, že k míru dojde teprve tehdy, až Arabové budou milovat své vlastní děti s větší intenzitou, než s jakou nenávidějí Izraelce.

A pramálo pozornosti se věnuje jejímu někdejšímu ujišťování, že Izrael vskutku nemíní považovat národní sebevraždu za svou mezinárodní povinnost.

- - -

Před necelým jedním rokem jsem připlul k izraelskému břehu a z přístavu jménem Ashod autobusem pokračoval do Jeruzaléma. To bylo krátce před obnovením arabské iniciativy s odpalováním izraelským směrem tuctů až veletuctů raket obsahujících nikoliv vánoční vinšování a příslušné chutné pokroutky. Kousek tam od nás v Ashodu byla Gaza, enkláva pouhých 11 krát 51 kilometrů, napěchována téměř již dvěma miliony obyvatel, vyznačujících se rekordní rozmnožovací schopností.

Izraelský premiér Ehud Barack nabídl řadu maximálních jednostranných ústupků: totální opuštění Gazy židovskými usedlíky.Bylo jich 30 000 a k jejich nedobrovolné evakuaci došlo nikterak šetrným způsobem. Takové tedy mírumilovné gesto s řadou dalších ústupků, ale s podmínkou palestinského uznání legitimity židovského státu, jeho práva na svou existenci.

K němu ale nedošlo v roce 2007 volebním vítězstvím Hamasu, oprávněně se zaslouživším o své označení jako organizace teroristické.. Hned v preambuli tzv. Covenant - svého slavnostního, nezpochybnitelného závazku - se uvádí s tímto ujištěním: "Izrael bude existovat pouze do doby, než ho islám vyhladí." Článek 7: "Den soudu se nedostaví, dokud muslimové nebudou bojovat s židy a všechny je zabijí." Tyto principy nadále zatvrzele trvají. Před pár dny jsem sledoval televizní interview s nejvyšším představitelem Hamasu a na otázku o ochotě, eventualitě připustit existenci Izraele, odpověď byla okamžitá a ovšem zcela zamítavá.

Jak se s protivníky s takovou mentalitou domluvit, o čem si povídat? Jak přimět nepřítele, aby přestal usilovat o mé totální zničení? Svět si již ale zvykl na otevřenost blížící se oprávněnosti požadavku takové genocidy.

- - -¨

Hamas odpaluje rakety izraelským směrem a útok vzduchem doplňuje pronikáním podzemními tunely - snad padesát jich již objevených a deaktivovaných -, jimi se prohrabat na izraelské území a tam započít s vražděním..

Jenže Židé, mnohokrát již z minulosti poučení, jsou připraveni a schopni znamenitě reagovat. Disproporce mezi dosaženými zásahy a protizásahy je pak příčinou iniciativ v končinách tisíc mil vzdálených, ať Washington či OSN v New Yorku, tam usilovat o pacifické vyřešení: cease fire - jedno příměří za druhým, už jich bylo tolik, že kdyby se jen jedno povedlo, tahle končina by se již byla stala tou nejmírumilovnější na světě.

Thomas Sowell, černoch, ekonom, vynikající publicista, ve svém nedávném eseji (Townhall.com, 5. srpna 2014) s názvem "Is Thinking Obsolete" - zda přemýšlení je skutečně zastaralé, se zmiňuje o naší éře, mnohými již posuzované jako post-industrial a též i post-racial, nyní i s přibývajícími symptomy, že už žijeme v období, které si zaslouží označení post-thinking - éra, v níž už se nemyslí. Jaký to tedy pokrok! Od artificial intelligence - vzdělanosti, soudnosti vymyšlené, uměle vytvořené, nepřirozené, nyní pohyb na nejednom univerzitním učitišti ke zrodu artificial stupidity - umělé vytváření hloupostí, tupostí, pitomostí. Vyskytovat se v přemnohých podobách se zárukou dostatečné zásoby politicky korektních vzdělanců ochotných obhajovat jakkoliv obludné nesmysly.

Příklad: disproporce mezi ztrátami izraelskými a palestinskými, což vede k závěru, že Izrael prohrává bitvu o podporu veřejného mínění ve světě. Sympatie, globální popularita by měly být ultimálním cílem? Tím přece musí být být přežití židovského státu, pokračování jeho další existence. Má být Izrael kaceřován za svůj um sestřelovat rakety Hamasu, jemuž se vzdor vší oddanosti Alláhovi taková zručnost nedaří? Což se někdy od nějakého státu vyžadovalo, aby se podřizoval takovým kritériím? Za druhé světové války německé civilní obyvatelstvo za bombardování utrpělo mnohonásobně větší ztráty na životech, než tomu bylo ve státech bombardujících spojenců. Hamburg 1943, Drážďany 1945. Přemnoho tak značných hororů. (Osobní reminiscence na onu dobu: Plzeň, rodné město piva a válečné výstroje, nejednou v noci, zejména od roku 1943, navštívené britskými vzdušnými piráty - tehdejší oficiální terminus technicus. Až do posledního měsíce války do Škodových, tehdy dočasně Goeringových, závodů se netrefili, s úspěšnými ale zásahy v předměstích. Střechu našeho domu nám několikrát pořádně pošramotili, jedna bomba přistála snad jen metr od zdi, aniž by byla vybuchla. Tehdejší gymnaziální tercián, školní aktovku jsem si pěchoval úlomky válečného materiálu, trofeje pak handloval se spolužáky. Někdy v dubnu 1945 angloamerickým vzdušným pirátům se podařilo strefit do naší školy, my, ranní puberťáci, jsme jásali a vesměs bez šrámu dočkali konce válečného utkání. Perfektni Happy End.)

- - -

Nepostradatelným vybavením demagogů je jejich snaha podřizovat fakta otázkám o jejich motivaci.

S rostoucí vzdáleností jako by přibývalo na jistotách jak porozumět sebevzdálenějším problémům. Radil by Izrael Američanům stejným způsobem, kdyby od mexických a kanadských sousedů na americké území dopadaly veletucty explozivních náloží?

Minulou neděli (10. srpna 2014) v Turecku dosavadní premiér Recep Tayyip Erdogan zvítězil ve volbách stát se prezidentem. Spojit funkci výkonnou, tu největší moc ve státě, s funkcí formální, ceremonální. Takto se zmohutnit jako vůdce národa v odhadovaném počtu 77 milionů obyvatel, po Německu ti nejpočetnější v Evropě. Naprostá turecká většina je náboženství musulmanského, rovněž je to člen spojenectví NATO, s tímto nepěkným dilematem: Erdogan, nyní prezidentskou volbou posílený, bude mít víc možností prosazovat větší islamizaci své země. Výsledkem je NATO, povážlivě postižená aliance. Pro většinu členů jsou Hamas teroristé, pro Turecko to jsou spojenci.

Vlastně už pro nikoho to nejsou teroristé - slovo zakázané - ale toliko rebels, militants.

- - -

Na domácí americké půdě si rovněž potrpíme na eufenismy: vetřelci do USA ilegálně proniknuvší, již nejsou illegal immigrants, ale undocumented aliens.

Končím s touto osobní vzpomínkou: v dávnověku svého úprku od budovatelů vědeckého komunismu jsem tak učinil s přítelem lékařem, židovským absolventem Osvětimi. Tu přežil, nikoliv ale bez následků - vrátil se s epilepsií, jež ho diskvalifikovala od emigrace do Ameriky, stejně tak jako jiné postižení všelijakými neduhy, například TBC. Já tedy jel do New Yorku, on do Etiopie. Mezi Habešany působil několik roků jako ranhojič, též zaměstnán činností v rodné zemi málo známou (například zašíváním sedacích částí poničených domorodou zvyklostí si utírat zadek kamením - ostrým kamením).

Porovnejme s nynější situací na mexické hranici, kudy momentálně pronikají tisíce dětí, včetně značně nemocných, nakažlivými neduhy postižených, všelijak zavšivených, s přemnohými parazity. Taková je teď americká praxe a přísné předpisy, že tito ilegálové, kteří oficiálně nejsou ilegálové, mají právo na všemožnou péči a stát nemá právo se jich zbavit.

Což pro mnohé je tuze vítaný pokrok.

KONEC