SVĚT: Paniky a skutečnosti...
... ve světle číselných údajů
Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty nebyl jemu podobný. (Přísloví Šalomounova, 26:4)
Už jsem si na ten úkaz zvykl, ale divím se pořád: co tak hrozně důležitého si mají pořád co povídat ti lidé, jak je tak vidím běhat po městě s mobilem u ucha? Sám jsem donedávna takový přístroj neměl a ani nepostrádal; kdo mi chce něco sdělit, říkal jsem si, ať mi brnkne domů; a nejsem-li právě doma, ať počká, až budu. Moje starostlivá choť mi sice také jeden vnutila, zůstává ale nevyužit, k mému velikému štěstí, jak jsem se kdesi dozvěděl. Vychází z něj prý jakési zhoubné záření, a kdo se neobejde bez toho, aby do něj v jednom kuse něco někomu nevyprávěl, se zlou se potáže. Ostatně nejen mobil; též trouba mikrovlnka se nejen vrtí a mručí, nýbrž i září; a kdo se zdržuje v její blízkosti, zahrává si se zdravím. Stejně tak obrazovka mého počítače, co do ní právě zírám, nemluvě o všech těch drátech a kabelech, co jimi je opředen ten náš moderní svět. Nebezpečně žijeme, povím vám, to naši pradědečkové si ještě tak mohli useknout palec sekyrkou štípajíce na dvorku dříví, ne však propadnout zhoubě vlivem potměšilého záření, před nímž není úniku… Je to tak? Nu, snad opravdu je, do jisté míry. Jenže do jaké? Než se rozhodnu, jestli se mám zbláznit hned nebo až potom, chtěl bych znát odpověď na dvě otázky: jak intenzivní, vyjádřeno měrnými jednotkami, jsou ona výše zmíněná záření? A kde se nachází mez, nad níž začínají být zdraví nebezpečná? To se nám jaksi nikdo nenamáhá sdělit, a měl by. Bez obalu řečeno: veškeré zvěsti, pověsti a poplachy bez udání konkrétních čísel jsou k ničemu, ne sdělení skutečnosti, nýbrž rozsévání panik, ne informace, nýbrž dezinformace. Možná z lajdáctví či z pohodlnosti, možná i… ale o tom dál.
Mám v té věci vlastní bohatou zkušenost. Uprchnuv r. 1979 za kopečky naskytlo se mi místo v Dolnosaském úřadu pro geologii, na úkolu ukládání jaderných odpadů. Ne že bych si v celé šíři geologického řemesla neuměl vybrat nic mému zájmu bližšího, ale že mi, čerstvému exulantovi s prázdnou kapsou, nic jiného nezbývalo; i vletěl jsem rovnýma nohama do řevů, vád a demonstrací kolem jaderných úložišť. Dneska, to se ví, se taky proti ledačemus protestuje a demonstruje, ale ta šťáva už je z toho dávno pryč, kdepak jsou ty mnohatisícové randály s vrháním zápalných náloží a podobnými špásy, jako když ještě Brežněv seděl v Kremlu a dědouš Husák na hradě pražském. Zemdlel nějak revoluční duch pokrokové mládeže od těch časů, čert ví čím to. Ale abych pořád neodbočoval: zastihl mě na mém pracovišti onen památný den šestadvacátého dubna roku 1986, kdy vyletěl do povětří černobylský reaktor. Jak nenutno připomínat, s varovnými zvěstmi se roztrhl pytel, opodstatněnými i méně opodstatněnými. Jen zřídkakdy k nim byl připojen číselný údaj, a lze pochopit proč: konkrétními numery se mnohá apokalyptická vize promění v směšnost. Tak například se tenkrát psalo, nabádalo a varovalo, jak nebezpečné je chodit do lesa na houby, na nichž rovněž ulpěla část černobylského prokletí. Jaká část, zprávy stydlivě neuváděly, ale dostával jsem na svůj pracovní stůl konkrétními čísly podložené informace, a ty zněly, jak následuje.
Dávka radioaktivity za určité časové období je měřitelná jednotkami zvanými sievert (Sv), jejichž tisícinou je milisievert (mSv). Až do 500 mSv nemá radioaktvivní záření na lidský organismus podstatnější účinek; teprve po dosažení této meze se u 5 až 10 % postižených osob projevuje únavou a nevolností. Což porovnejme s tím, co v přepočtu na kilogramy černobylské nadělení napáchalo na houbách: suchohříbek obdařil potenciálního jedlíka 0,0097 mSv, klouzek 0,0057 mSv, liška a holubinka 0,0012, hřib 0,0006 téže měrné jednotky, na závěr pak lesní žampion s 0,00002 mSv. Tudíž: chtěl-li by kdo za těch vzrušených časů vyzkoušet první příznaky nemoci z radioaktivity, musel sníst 51 a půl tuny hnědáčků, 416 tun lišek nebo 2500 tun žampionů. I zanechme pitomostí. Abychom doplnili tento poněkud střelený odstavec něčím obecnějším, vězme, že jsme celoživotně vystaveni záření přírodnímu vycházejícímu z kosmu, z půdy, po níž šlapeme, z vody, jíž se napájíme, i ze zdí domu, v němž přebýváme. Střední hodnota celé této sbírky činí 2,4 mSv ročně, tedy zhruba jedna dvousetina dávky, při níž se každému desátému chce blinkat. Nicméně trvá protijaderná hysterie přinejmenším v Německu podnes a vyvrcholila uzavřením jaderných elektráren, jistě k velké radosti Ruska a jiných exportérů ropy a plynu.
Z čehož – i když asi jako pro koho – plyne poučení: než vyrukujeme do boje proti zhoubným účinkům toho či onoho, ptejme se, jestli tím někomu neděláme s odpuštěním vola. Abychom opět podali příklad: metoda tzv. hydraulického štěpení, užívaná k dobývání plynu a oleje z hlubokých vrstev zemských, je známá už od konce čtyřicátých let a všeobecně praktikovaná, aniž to doposud někomu vadilo. Jenže Američani, potvory, teď začali tím způsobem získávat zmíněné suroviny z dosud nevyužitých jílovcových břidlic a hned je oheň na střeše. Běda! Nedozírné škody na životním prostředí! Zamoření spodních vod nebezpečnými chemikáliemi! Abychom vše uvedli na pravou a vyčíslitelnou míru: záleží zmíněná metoda ve vhánění vody do hlubinných vrtů s přidáním malého množství tzv. aditiv. Aditiva slouží k zpevnění vrtu a jejich obsah ve výplachové vodě činí 0,5 až 1,5 %, neboli naředění tak nízké, že by bylo možno se v něm vykoupat, případně si jím čistit zuby nebo zapíjet prášky. Mimoto výplach ve vrtu neustále cirkuluje a doplnit jej novou dávkou aditiv je třeba jen občas. Ale hlavně po dlouhá desítiletí sotvakdo věděl, že nějaké hydrauliucké štěpení existuje a proč by se z něj měl zbláznit; rámus se spustil až nyní, když se cítí ohroženi ropní šejdíři.
Což však vůbec, ale vůbec nic není proti tomu, co poplachů se nadělá kolem klimatických změn. Prosím, nesdílel bych názor pana exprezidenta Klause, že se v atmosféře matičky Země vůbec nic negativního neděje; děje se, a to dosti zjevně a vyčíslitelně. Jenomže ledakterému duchu ušlechtilému nechce jít ta vyčíslitelnost pod nos, i jest velkoryse opomíjena. Proč asi… chovám ve svém archivu článek Lidových novin z roku 2002 – to se buldozer politické korektnosti teprve začínal rozjíždět – v němž se praví: Klimatické změny má na svědomí 26 milionů km² rozlehlá a 3 km silná vrstva toxických látek nad jižní Asií… pohyblivá polévka sazí, kyselin a popele pochází ze spalování přírodních materiálů, dřeva a hnoje, kterými topí miliony domácností… velký podíl mají lesní požáry… Dnes, po dvanácti letech, by takový článek asi vyjít nemohl. Ne že by zmíněná polévka nebyla ještě o nějaký kilometřík rozlezlejší a patrně i hustší; jenže se prostírá, jak se ohleduplně říká, nad rozvojovými zeměmi. I nelze si na žádný způsob naložit vinu za ten malér na vlastní západní hřbet, jak jest požadavkem tohoto pokryteckého času.
Ostatně kdo má deset prstů – stačí i dva – a počítač s připojením na internet, může si sám vyzkoušet, jak je tomu s těmi klimatickými trablemi. Vyklikněme si v Googlu – raději ale v anglické či německé verzi, česká je dosti skoupá – heslo Klimatické změny, vývoj. Objeví se křivka zaznamenávající všelijaká sucha a nesucha, období chladnější i teplejší, vcelku ale stoupající velmi povlovně od časů Kristových k polovině 19. století. Zvedá se pak strměji až zhruba k roku 1950, kde vystřelí bezmála kolmo do výše a kdovíkam chce letět dál. Oteplování atmosféry potvrzeno! Nu dobrá. Vyklikněme si teď heslo Světové obyvatelstvo, vývoj. Objeví se přibližně stejná povlovně stoupající křivka s výkyvy všelijakých válek, morů a neúrod; v době Palackého se rozjede strměji, aby se pak v polovině 20. století nadobro zbláznila téměř kolmým vzestupem. Lidský podíl na klimatické katastrofě potvrzen! Což však je záhodno vyslovovat zdrženlivěji; vydělíme-li totiž navzájem číselné údaje obojí křivky, ukáže se cosi silně nekorektního: zatížení atmosféry v přepočtu na hlavu se za posledního půldruha století nikterak nezvýšilo, naopak pokleslo na třetinu! I mohlo by být divné, proč je s takovou vehemencí bubnováno proti tání ledovců, stoupání mořských hladin a jiným takovým jevům, a nikoho jaksi nezajímá zalidňování této nenafouknutelné planety dalšími a dalšími miliardami obyvatel. Než postoupíme k objasnění této záhady, uveďme si opět hrst číselných, veřejně přístupných údajů.
K tomuto dni a této hodině – píši tyto řádky 28. prosince 2014, dvanáct hodin třicet minut - nastoupalo lidské tsunami na 7 miliard 220 milionů (tisíce přibývají takovým kalupem, že je nestačím pochytat). Dále: narodilo se od 1.1. do této chvíle 134 milionů lidí, o 78 milionů víc, než jich stačilo zemřít. Což by snad stačilo k jistému znepokojení, ale opak jest pravdou: všichni obvyklí panikáři a katastrof zvěstovatelé jsou potichu jako ten hrob. Proč, medle? Inu proč: z téhož důvodu jako v případě toho mraku svinstev nad jižní Asií – nelze si naložit na vlastní hřbet. Pro ilustraci si uveďme několik číselných údajů z namátkou vybraných zemí jak vesele se rozplozujícího tzv. třetího světa, tak v tom ohledu lenivějšího světa západního v časovém rozpětí od r. 1960 k dnešku.
Kongo: navzdory půlstoletému osvobozování a jiným ranám božím se jeho obyvatelstvo rozplemenilo z 15,25 milionů k dnešním 47 milionům, to jest o 4,6násobek.
Etiopie: z 22 milionů k 100,5, nárůst v běhu 54 let o 4,57násobek.
Jemen: z 5,1 milionu k 25,75, neboli o 5,05 násobek. Mistrem té discipliny ale není, ten titul náleží svobodné, francouzské koloniálního jho svrhnuvší republice Niger: z necelých 5 milionů k 19,05 dnešním, nárůst o 5,59násobek. Pane jo! .
Indie, vyhlašovaná s předstihem za velmoc budoucnosti: z 450 milionů přes 850 milionů v roce 1995, kdy jsem se tou rozporuplnou zemí sám potloukal, k dnešní 1 miliardě 42 milionům, tendence setrvalá. I řekl bych, že nepotrvá dlouho a Indie může mít po čertech jiné starosti než hrát velmocenskou roli na divadle světa.
Přehoďme teď výhybku do západní Evropy. Její země vykazují vesměs nárůst kolem 1,2 %, (ČR 1,09), přijde ovšem na to, jak se na něm podílí autochtonní domácí obyvatelstvo a jak přistěhovalci z nejrůznějšních světa krajů, přivezší si svou fenomenální množivost v uprchlickém ranečku s sebou. Vypadá to na pěknou patálii, pakli si ji vůdčí politické a jiné elity jsou ochotny připustit. Zatím nejsou, ale budou, a netřeba být věštec.
Rusko (v dnešních hranicích) představuje v té sbírce jistou anomálii: jeho demografická křivka stoupá od 120 milionů r. 1960, dosahuje r. 1993 vrcholu 148,5 miliony, načež zvolna, ale setrvale klesá k dnešním 146,8 milionům. Zda z toho svaté Rusi kouká do budoucna eurasijská sláva či spíš sakramentské hlavy bolení, přenechme prognostikům.
Abychom tedy vše shrnuli do závěru. Povšechné, exaktními čísly nedoprovázené zprávičky jsou hůř než pro kočku: vzbuzují darmé strachy nebo, což je ještě nezodpovědnější, stejně darmé naděje. Ale dobře: třeba je autor takové zvěsti jenom lajdák; chce vzbudit pozornost a je líný si hrát s numírky. Něco zatraceně jiného je pro politickou korektnost tak typická selekce faktů: co se hodí do předem připraveného konceptu, zdůrazní se a zveličí, co nehodí, zamlčí se nebo nalakuje na růžovo. To už nelze omluvit lajdáctvím; to je šarlatánství, ne-li holý a vědomý podvod. Proč se ale, himlkrucinál už jednou, zaměřuje výhradně a zásadně vždy jen proti Západu? Proč snímá břímě zodpovědnosti z ostatních plemen lidských, čímž jím nevýslovně škodí? Proč je v korektnostním pojetí světa zloduchem (což ovšem není rasismus, ó nikoliv) vždy jen běloch? Nu, nebudu dál chodit kolem horké kaše: má Západ silnou a vlivnou vrstvu lidí inteligentních – vysoká inteligence a hlupáctví, jak mnohý příklad ukazuje, se vzájemně nevylučují - své vlastní civilizaci nepřátelských, neznajících libější představy než vidět ji v troskách. Proč ta zášť… odjakživa je mezi lidmi nadanými, myšlení však mělkého dost těch, jimž je svět stvořen nesprávně a oni znají recept, jak jej předělat nasprávno. A protože tupé lidské stádo (přehlíživost nutně náleží k duševní výbavě mesiášů) nekluše dost ochotně ukázaným směrem, zanevřeli na ně a přejí mu zánik. Že by zánik nemilované západní civilizace znamenal i konec všech ostatních kultur včetně těch, jichž jinak jsou horlivými obhájci… možná to tuší. Nebo ani to ne.
Zatím jsou to oni, kteří se rozkročili a komandují. Je obtížné se jim vzepřít; mají v zásobě spoustu opovržlivých nálepek, jež lze připlesknout každému, kdo má tu smělost vybočit z přikázaného směru. Přesto nezbývá nic jiného: vzepřít se. Nespokojit se s korektnostními bajkami, ale žádat neroztříděné, konkrétními čísly podložené informace. Vše ostatní je v nejlepším případě lajdáctví, v horším šarlatánství, v nejhorším, ale nikterak vzácném, podvod. Nedpovídejme bláznu podlé bláznovství jeho, abychom i my nebyli jemu podobní, jaká pravda, králi Šalomoune!
Hannover 3. ledna 2015