Začněme definicí, jaký že to je um. Nejvíc se mi líbí tato ze 17. století, formuloval ji sir Walton: „Diplomat je počestný muž, vyslaný do zahraničí lhát pro dobro své vlasti.“ (Winston Churchill neméně krásně definoval lháře: purveyor of terminological inexactitudes - dodavatele, strůjce terminologických nepřesností.) Ve Washingtonu skoro čtvrt století velmi zdárně si počínal sovětský velvyslanec Anatol Dobrynin, jehož Henry Kissinger charakterizoval jako člověka no more deceitful than job required - ne víc klamajícího, podvodného, než kolik jeho zaměstnání vyžadovalo.

Jak má vypadat ideální diplomat: Ottaviano Maggi v roce 1596 vyžadoval teologické vzdělání, znalost Platóna a Aristotela, experta v architektuře, matematice, vojenských vědách a hudbě, též znalosti jazyka řeckého, španělského, francouzského, německého a tureckého a k tomu ještě zájem o poezii.

Sir Harold Nicolson, významný britský diplomat dvacátého století, mezi žádoucími vlastnostmi zdůrazňoval trpělivost, smysl pro humor a schopnost odolat pokušení vanity (ješitnosti).

- - -

Spíš umění než věda v jednání mezi reprezentanty států je prastarého data. Již v antickém Řecku republiky posílaly své zástupce a pravidla jim zaručovala osobní imunitu. Byly to ale kontakty jen ad hoc, od příležitosti k příležitosti.

K ustavení permanentních bází zástupců jiných států došlo až mnohem později - v renezanční Itálii. Jako první je zpravidla uváděno Miláno v patnáctém století. Systém permanentních vyslanectví se v Evropě všeobecně rozšířil po třicetileté válce, po Vestfálském míru (1648). Pouze carské Rusko se odmítalo přizpůsobit a novotu zavedl až Petr Veliký.

Ke kodifikaci v této oblasti zvykového práva došlo ve Vídni v roce 1815 po napoleonských válkách a Vídeň dosud zůstala populárním místem takových iniciativ.

Diplomacie je výkon v několika podobách:

Osobní a neosobní - velmi osobní pak byla a třeba občas do dnešních dob přetrvává tzv. boudoir diplomacy, diplomacie postelová, velmi úspěšná na dvoře či spíš v ložnici Kateřiny Veliké.

Tajná a veřejná - požadavek idealistický, pramálo realistický. Aby došlo ke kloudným výsledkům, nelze jednat na podiu před veřejností, diplomacie se tak změní v propagandistické úsilí ovlivňovat veřejnost druhé strany.

Moderní odnoží je tzv. parlamentní diplomacie v OSN, kde proslovy nejsou určeny přítomným delegátům, však ti mají instrukce od svých vlád. Projevy jsou určeny ostatnímu světu a zejména domácí audienci toho kterého řečníka.

Otázka: Mají diplomaté v dnešních dobách víc moci, než měli jejich předchůdci?

Odpověď: Nemají. Změnu zavinily moderní komunikační možnosti. (Porovnejme: Thomas Jefferson, jeden z prvních amerických prezidentů, si postěžoval, že už dva roky nedostal zprávu od svého vyslance ve Španělsku, a dodal, že jestli se neozve do dalších dvou let, mělo by se mu napsat a přeptat se, co se děje. Však v té době vyslanec už mohl být nebožtík, nebo mohl vyhlásit válku.)

- - -

Přitažlivost takového zaměstnání, záviděníhodné celoživotní kariéry, představy elegantního prostředí, radovánek se šampaňským, aby byla značná. Rozhodně do takových řad se snaží proniknout větší množství zájemců než mezi čističe kanálů. Dlužno tedy mít vhodný talent a správné konexe. Aspoň na papíře takových přibývá. Ve zpravidla solidním britském zdroji (The Economist, 12.3.2016) jsem se dočetl o nevládní organizaci Global Integrity, o jejím zjišťování a praktikách 55 států, vylučujících „nepotism, cronyism a patronage“ - onen proslulý nesolidní systém strýčků, ochránců, kamarádů, rodinných konexí. Druh hanebné tradice, kde nezáleží, co že kandidát zná, ale koho zná. Tradičně tuze přísné zkoušky ze znalosti klasických textů se vyžadovaly v Číně od uchazečů do řad císařské byrokracie už od druhého století před Kristem.

V západním světě se solidní objektivní zkoušky začaly prosazovat teprve v devatenáctém století. Nejlepší výsledky se dosahovaly v Německu, zejména zásluhou sociologa Maxe Webera, kde meritokracie se úspěšně prosazovala, kde zákon byl primární autoritou, taktéž schopnosti tehdejších administrátorů, v prostředí sice nikoliv demokratickém, ale solidně, spolehlivě fungujícím a korupcí nepotřísněném.

V bývalých koloniích zájem o kariéru státního byrokrata je obrovitý. V Indii každý rok se přihlásí půl milionu kandidátů, ale úspěšných jich bude asi jen tisíc. V Číně minulého roku téměř milion zájemců soupeřilo o získání celkového počtu 27 817 volných míst.

V USA systém Federal Service Entrance Examination byl zaveden v roce 1955 a zůstal v platnosti necelá tři desetiletí. Všemožná kritika se hrnula tamějším směrem. Kritizován byl větší důraz na znalostech než na talentu kandidáta.

- - -

Ve Washingtonu prezidenti jmenují tzv. politické diplomaty, na rozdíl od diplomatů profesionálů, členů regulérní Foreign Service. Za Reagana mezi velvyslanci těmito politickými bylo kolem 40 procent - ve volbách právě poražení senátoři, kongresmani, guvernéři, ale též naprosto nepolitické osobnosti, které přispěly do volebního fondu. Ti pak přistupují před příslušný senátní výbor k přezkoušení své kvalifikace a média pak často mají plno příležitostí k nejedné legraci. Například Richard Kneip, bývalý guvernér státu Jižní Dakota, byl vybrán prezidentem Carterem do Singapuru a nebyl schopen odpovědět na otázku, kde je Korea a co je islám. Jiný chytrák, designovaný reprezentovat USA ve Srí Lance, nedovedl ji najít na mapě.

Melvin Sembler, makléř s nemovitostmi, byl vybrán jako velvyslanec do Austrálie. V dotazníku do rubriky svých jazykových znalostí napsal: „Mluvím anglicky - plynně.“

Amerika se pokládá ze zemi natolik chudou, že si údajně nemůže dovolit platit své reprezentanty v čelných, zpravidka velmi drahých metropolích - Londýn, Paříž, Řím atd. Proto tam posílá tzv. one-dollar ambassadors, jimž platí jen jeden dolar ročního platu. Výlohy si musí dotyčný hradit ze svého. Na tak prestižní pozice se ovšem mohou dostat jen znační boháči.

Ještě jako studentovi a posléze jako kantorovi dostalo se mi nejedné přiležitosti ledacos se dozvídat z onoho diplomatického světa, o čemž se někdy příště ještě zmíním..

KONEC