Co se tak pamatuji z dob mládí mého, jednou z tézí pravověrného marxismu bylo neustálé zostřování třídního boje. My reakcionáři a protisocialističtí elementové jsme se tomu chechtávali, nyní však zjišťuji, že na tom může něco být. Například jméno Donald Trump nešlo pod nos takové té intelektuální levici hned od samého začátku, ale místo aby si pomalu zvykala na skutečnost, že se ten nemilovaný muž, jakáž pomoc, stal americkým presidentem, její nechuť k němu se zostřuje a zostřuje jako ten třídní boj, až přešla v holou hysterii.

Kdyby si obě nohy za krk dal, nenajde D. Trump… ne souhlas, to by bylo příliš, ale aspoň ždibec porozumění u apoštolů liberálně-levicové víry. Zachová se tak, a je to špatně. Zachová se naopak, a je to zase špatně. Jako nedávno v těch Helsinkách, co se tam sešel s kremelským vládcem Putinem. Kdyby mu odmítl podat ruku, byl by oheň na střeše. Podal mu ruku, a na střeše je oheň ještě větší. O podbízivosti byla hned spousta řečí, o poklonkování… kde byli přísní kritikové toho skutku, když Trumpův presidentský předchůdce Jimmy Carter mocnáři širé Rusi Leonidu Brežněvovi netoliko rukou potřásal, jak káže diplomatický obyčej, ale láskyplně se s ním hubičkoval? Rovněž bych rád věděl, zda by tutéž bouři nesmlouvavé kritiky sklidila paní Hillary Clinton, kdyby ty volby před dvěma lety dopadly jinak a stala se presidentkou místo toho zlořečeného Trumpa. Asi neprohádám povím-li, že sotva; že by veškerá intelektuální levice omdlévala obdivem k její státnické genialitě. Chápu, že názory na jednu a tutéž věc mohou být různé, ostatně i já sám publikuji své názory dobře věda, že se s nimi nezavděčím každému. Jenže tady už nejde o takový či onaký názor; nekritická zavilost, s níž stíhají D. Trumpa jeho odpůrci, na sebe vzala podobu dogmatu jako za časů inkvizičních tribunálů a pátera Koniáše.

Nechme toho. Jak srdečně si D. Trump potřásal pravicí s Voloďou Putinem, je podružné; státník v mezinárodním styku si bude srdečně potřásat prackou i s hrubosrstým jezevčíkem, přikáže-li mu to diplomatický protokol. Podstatné je, co ve vztahu k Putinově říši podnikl; a to už mluví jinou řečí. Sankce, uvalené na Rusko po okupaci Krymu, nejen potvrdil, nýbrž ještě zostřil. Trvá na účinnějším vyzbrojení NATO a působí v témže smyslu na nepříliš ochotnou Evropu. Kryje záda Polsku proti ruskému tlaku zřízením vojenské základny a trvalým umístěním americké pancéřové divize. “Naše bezpečnost a náš životní styl se nalézají v akutním ohrožení,” vzkázal D.Trump Polákům, “dokážeme se mu ale postavit na odpor a zvítězit.” Jsou to, pravda, jen slova, od nichž k činům bývá ještě daleko; nicméně kdyby se v roce 1938 západní státnictvo dokázalo stejně důrazně a jednoznačně vyjádřit na Hitlerovu adresu, lze mít za to, že by si býval rozmyslel pouštět se do války. Co se pak baltických států týče, rozmístění amerických jednotek, ostatně nepočetných, úplnou jistotu před ruskými imperiálními zálusky sice nezaručuje, přinejmenším však ukazuje východnímu obrovi, co by si mohl spískat, kdyby si vzal do hlavy nějakou intervenci. Možná by ruské armády opravdu ve dvou dnech dobyly Rigu a Vilnius, jak se Voloďa Veliký už také ponosoval, ale ocitl by se v přímém střetu s obrovským hospodářským i zbrojním potenciálem zámořské velmoci. Pán bělokamenného Kremlu moc dobře ví, že si to nemůže dovolit.

Navzdory posměškům a jízlivostem, jimiž D.Trumpa častují vlivné intelektuální kruhy a úslužný tisk, mají Spojené státy zase jednou v čele člověka rozhodného, ideologicky nezaslepeného, jenž ví, kdy je čas diplomatického rukou potřásání a kdy nezbývá než prásknout pěstí do stolu. Což srovnejme s jeho předchůdcem, B. Hussainem Obamou, jehož státnický um spočíval v jednostranné ústupnosti bez náznaku eventuelní protiakce, kdyby protivníkova drzost překročila jakž takž snesitelnou mez. Jeho přičiněním se mimo jiné neuskutečnil návrh G.W. Bushe – podivuhodnou shodou požívajícího téže nelásky ze strany liberální levice jako dnes D. Trump – na vytvoření ochranného štítu proti sovětským raketám na území Polska a Čech. Starší čtenář se možná ještě rozpomene na ty rámusy tenkrát. Sotva jedna třetina lidu českého se k Bushovu projektu vyjádřila kladně, celý zbytek s komunisty v čele jej s pobouřením odmítl. Češi jsou lišky, vyzrajou na nepřítele, praví se v té písni o ocelových ptácích, ledaže taky někdy vyzrajou i sami na sebe. No nic, president Obama beztak smetl ideu raketového štítu se stolu, takže dohromady o nic… že nejde?

Ale jde. O srovnání a poučení. Dnes se o uvolňování světového napětí už tolik nemluví a nepíše, není tomu však ani příliš dávno, kdy bývalo ve všech hubách, v některých pak obzvláště. Metodou uvolnění, jak bohdá neupadlo v zapomnění, byl ústupek za ústupkem. Představa, že ustoupí-li Západ svému rivalovi, on také udělá krůček zpátky, a napětí jest uvolněno. Je s podivem, že zastánce uvolnění metodou ústupků nenapadlo se ohlédnout, jak s ní pochodili pánové Chamberlain s Daladierem. Vyvodit z toho poučení: že zasednout za jednací stůl může mít svůj smysl pouze tehdy, je-li na obojí straně táž míra dobré vůle. Je-li jedné straně sporu cílem smír, kdežto druhá jej pokládá za prostředek k získání zase jednoho kusu pole, z nějž bude vyraženo ke konečnému podmanění protivníka, lze si všechno mírové úsilí ušetřit.

Nikolivěk. Ústupností se napětí neuvolňuje, jak se domnívaly všelijaké mírové výbory a iniciativy, nýbrž posiluje. Utvrzuje roztahovačné samovládce v domnění, že se jich všichni bojí, takže mohou vykročit k dalšímu rozšíření své moci. H.B. Obama se vydal cestou ústupků, za což ho Nobelova komise odměnila cenou míru. D.Trump… dopustil se omylů a ještě se bezpochyby dopouštět bude+; nutno mu však přičíst k dobru, že před roztahovačnou velmocí nesklopil uši, byť si i potřásl rukou s jejím vládcem. Nobelovu cenu si tak ovšemže vysloužit nemůže; ta se rozdává za sklopené uši.

Hannover, 2. srpna 2018