Bleskový rozklad prozápadní afghánské vlády a jejich jednotek z hodiny na hodinu vyvolal množství prohlášení, úvah a komentářů, též zde na NP. Většina však má emocionální charakter a jejich tón se nese od obav přes lítost až ke škodolibosti, zřejmě podle politického směřování autora, takže jim chybí objektivita, systematičnost a strategický vhled.

Při racionálním pohledu je třeba respektovat, že afghánská válka měla dvě základní roviny – vojenskou a politickou, skoro se chce říci progresivistickou –, které nelze směšovat.

K rovině vojenské:

K základním poučkám strategie patří, že válka se má vést na území nepřítele a nikoli na vlastním. A v souladu s touto poučkou intervenovali západní spojenci v Afghánistánu. Cílem bylo přenést válku proti islamistickému terorismu k jeho kořenům, do země, kde měli teroristé výcvikové tábory a základny. Takže džihádisté, kteří by jinak operovali v USA a v Evropě, byli nuceni se bránit na domácí půdě. Bez války v Afghánistánu by byl počet teroristických útoků a atentátů na Západě určitě vyšší. To je nezpochybnitelný, logický fakt, i kdyby jej politici a stoupenci SPD a KSČM stokrát popírali.

Jestliže vás večer v přírodě trápí bodavý hmyz, zapálíte si svíčku nebo lucernu (v dnešní elektronické době pro tento účel vyvinutý zvláštní světelný zdroj), abyste hmyz přilákali ke světlu a o kousek dál měli pokoj. Stejně fungovaly v minulých dvaceti letech síly NATO v Afghánistánu, včetně českého kontingentu. Lákaly na sebe teroristy, aby doma byl klid.

Toto strategické schéma obstojně fungovalo, avšak co selhalo, bylo politické řešení.

Takže k rovině politické:

Stručně, byť poněkud zjednodušeně řečeno, američtí prezidenti od G. W. Bushe přes Baracka Obamu až k Donaldu Trumpovi se nechali svést k řešení, které vychází z teze, že pokrok se dá urychlit. Je to čistě levičácké zaklínadlo, které přivedl na svět marx-leninismus a které se dá vycítit v současných progresivistických hnutích (proto se toto řešení tolik líbilo levicově smýšlejícímu Obamovi a odstoupil od něho Trump). Jak už dějiny mnohokrát potvrdily, pokrok se urychlit nedá, postupuje svým vlastním tempem, které je dáno setrvačností lidského myšlení a chování. Pokud se jakákoli masa obyvatelstva rozhodne neakceptovat společenské změny (ona je ani akceptovat nemůže kvůli setrvačnosti společenského kolektivního vědomí), můžete ji k nim donutit pouze „plošným“ násilím, jakým byla třebas komunistická diktatura proletariátu.

Proto v případě Afghánistánu dvacet let jakžtakž fungoval režim spojeneckého protektorátu, ono „plošné“ násilí, které však nikdy nebylo zcela „plošné“, maskované místní loutkovou vládou. Ale když si Trump a poté Biden uvědomili, že náklady na takto částečnou okupaci neberou konce a navíc nejsou adekvátní bezpečnostním ziskům, přistoupili k vy\klizení země a loutkový režim se bez vnější vojenské podpory okamžitě rozsypal. Rychlost, s jakou to proběhlo, šokovala celý Západ. Nyní je zřejmé, že tento šok ve valné míře způsobila západní media, přehnaně nakloněná jakýmkoli progresivistickým snahám, která si snaživě lhala do kapsy (a také nám všem), že semínko demokracie se v Afghánistánu ujalo a natolik zde zakořenilo, že může vzdorovat Tálibánu. Jak se nyní ukazuje, společenským změnám směřujícím k demokracii byla nakloněna jen nepatrná vrstva snad městských vzdělanců, což se stěží dá říci o prozápadní afghánské vládě. Ta zastávala prozápadní kurz nikoli z demokratického přesvědčení, ale proto, že to pro ni bylo finančně výhodné. A ty tisíce lidí, kteří zoufale bloudí kábulským letištěm, jsou prostě chudáci, kteří proto, aby uhájili základní živobytí, spolupracovali s „protektorátními“ jednotkami a nyní na to doplatí.

A ještě se dá připojit rovina třetí, globální:

Čím jsou poslední události v Afghánistán opravdu znepokojivé, je to, že znamenají konec americké globální války proti terorismu. Ukazují, že Spojené státy ztrácejí vůli pacifikovat ohniska nepokojů a teroristická centra na světě, což signalizuje, že dochází k mocenskému úpadku této země. Každý úpadek globálního hegemona začíná tím, že omezuje svoje mocenské zájmy jen na to, na co ještě stačí, takže Biden se chce po Trumpově příkladu soustředit na to nejpodstatnější – na globální střet zájmů s Čínou, do něhož jsou Spojené státy čím dál tím více tlačeny.

Přestože Spojené státy stále vládnou nejmocnějším arsenálem světa a jsou nejdále v robotizaci výzbroje, zdá se, že docílily mocenského zenitu a nyní začínají opisovat sestupnou trajektorii. Zdánlivě k obdobné situaci došlo po vyklizení jižního Vietnamu a kolega Stejskal na NP v článku z 16. srpna tuto podobu naznačil. Je pravda, že na příměří, které za Spojené státy uzavřel v roce 1973 Henry Kissinger a jež vedlo k chaotické evakuaci Saigonu v roce 1975, se podepsaly protiválečné pochody a demonstrace hippies. Ty sice byly mohutné – kdežto proti válce v Afghánistánu se prakticky neprotestovalo – ale nezasáhly americkou společnost tak hluboko jako její dnešní totální rozdělení, které se po dvou posledních prezidentských volbách dá směle označit jako studená občanská válka.

Když hnutí hippies vyšumělo, Spojené státy se ze ztráty prestiže po porážce ve Vietnamu rychle otřepaly, v 80. letech Sovětský svaz uzbrojily a komunismus porazily. Byl by to však zázrak, kdyby se po porážce v Afghánistánu tato rozdělená země vzpamatovala obdobně.