Co kdyby Spojenci ve druhé světové válce prohráli? Příšerná představa. Podobné pocity mám nyní, když sleduji dění v Afghánistánu. Evakuace ambasád – to není výhra, ani „nevýhra“. To je prohra.

Ministr obrany Spojeného království Ben Wallace řekl, že pokud v Afghánistánu začne znovu působit Al Káida, britští vojáci se do země vrátí. Ono nestačí, že v Afghánistánu působí Tálibán – a postupuje? Zvláštní.

S porážkou se obtížně smiřujeme. Zejména v zápasech, které mají zásadní, celosvětový význam. Vítězství nad Hitlerem takový význam mělo. A má ho i válka s terorismem. Může to znít jako fráze, ale je to věc principu.

Když na konci dubna 1975 padl jihovietnamský Saigon, táhlo mi na devatenáct. Dodnes z toho mám (z toho pádu) nepříjemný pocit. Jako vždy, když na světě vítězí zlo – ať už v jakékoli podobě (komunismus, terorismus, etc.)

Ve třiasedmdesátém mě potěšilo vítězství Izraele v jomkipurské válce, byť nějaký čás jsme se mnozí o výsledek strachovali; zákeřný arabský útok během nejposvátnějšího dne židovského kalendáře měl na průběh bojů zprvu neblahý vliv. Vše se ale nakonec v dobré obrátilo.

Ne tak v Jižním Vietnamu; člověk tehdy netrpěl nedostatkem pocitu marnosti. A ptal se sám sebe, jaký smysl měly oběti Američanů a jejich spojenců. Cíl mise, zabránit expanzi komunismu, se splnit nepodařilo. Pro prozápadně orientovaného středoevropského demokrata představoval Vietnam velké zklamání. Tu jizvu na duši mám dosud.

Žel, podobné pocity zažívám i dnes.

Rok 1975: komunistický nepřítel před branami Saigonu. Rok 2021: barbarský nepřítel před branami Kábulu. Barbarský nepřítel? Ano. Jaká zvěrstva čekají ty, kdo se islamistickým fanatikům znelíbí, lze doložit citátem z úvodníku Ondřeje Neffa, který zveřejnily internetové noviny Neviditelný pes 14. srpna 2021:

O tom, co lidi kteří nám důvěřovali může čekat, hovořil v pátečním Rozstřelu na iDnes veterán z jednotky SOG Lumír Němec. V době jeho působení se Taliban zmocnil dvou dělníků pracujících na silnici – v režii Američanů: nezabil je, jenom jim vypíchal oči a usekal ruce. To jen abychom věděli, v jaké dimenzi se pohybujeme.

Abych se ale vyhnul nařčení z černobílého vidění, musím uvést, že nemám problém souhlasit s těmi, kdo říkají, že mladí a zdraví afghánští muži by místo úprku na Západ, pokud možno do zemí s nejvyšší životní úrovní, měli bojovat za svobodu své země: dobrovolně se hlásit do armády a čelit postupu nepřítele. To by měl být primárně jejich zájem. Že není, je jeden z tristních aspektů konfliktu. A možná i jeden z nevyslovených důvodů, proč svobodný svět není ochoten se v celé věci dále angažovat. (Je nemravné, pobírají-li bojeschopní afghánští muži sociální podporu v západních zemích, zatímco v boji s jejich nepřáteli umírají vojáci těchto zemí.)

Zde připomenu, že jedním z důvodů toho, proč se Izrael po svém vzniku v roce 1948 a později ubránil arabským agresivním atakům, je jeho systém povinné vojenské služby - zjednodušeně řečeno - pro všechny schopné židovské muže a ženy (a některé další komunity a etnické skupiny, nikoli však pro Araby; výjimky týkající se především židovských ultraortodoxních studentů náboženských učilišť nechme stranou).

Je absurdní představa, že by v roce 1948, po napadení Izraele okolními arabskými zeměmi, mladí Židé a Židovky místo obrany svého státu „zvedli kotvy“ a zamířili do demokratické části Evropy.

Přesto jsme něčeho podobného v případě nejen afghánských muslimů (a nejen muslimů) v této prapodivné době svědky.

To je, oč tu běží. Lze pochopit exodus žen, dětí, seniorů, lidí nemocných (schopných transferu). Nikoli zdravých mužů zejména mladého věku, ale také věku středního. Kdo primárně má jejich zemi ohroženou nepřítelem bránit? Armády spřátelených států?

Nelze jinak, než nechat afghánské téma bez jednoznačného závěru. Jisté je to, že se v jiné podobě opakuje „Saigon 1975“. Severovietnamší komunisté tenkrát dobyli jih země – a vládnou tam dosud.

Bude „Kábul 2021“ podobně hrůzným mementem, jen v černobílých barvách Tálibánu? Zdá se, že ano.

Město, o kterém se mluví. Mazáre Šaríf na severu Afghánistánu. Jedno z těch, které čelí útoku Tálibánu (zatím čelí - psáno 14. 8. 2021 v 19:00 SELČ). Zdroj: Unsplash.com, volná licence

Dodatek:
Čtyřicet pět minut po zveřejnění tohoto článku, tedy 14. 8. 2021 v 19:49 SELČ, napsala agentura AP na svém webu, že Tálibán město Mazáre Šaríf dobyl:

Převzato z blogu autora s jeho svolením.