Jedna má dobrá přítelkyně zvládla nám hodně vzdálené jazyky a v Praze ji ještě za bolševika Antonína Novotného pověřili funkcí tlumočnice pro tehdejšího íránského vládce jménem Mohammad Rezá Pahlaví. Poctěný monarcha zanedlouho poté byl svržen, nastaly jiné časy, k veslu přispěchali ajatoláhové. Má přitelkyně opustila svou rodnou zem, stala se Švýcarkou, jakož i manželkou lékaře, jenž by zejména Afghánec, vlastenec, bojovník za pokrok. Jejich manželství se ale rozpadlo právě z důvodu úsilí bojování ze lepší příští. Dotyčná rozvedená se mi svěřila s podrobnostmi, jak že obtížné, mrzuté bylo ve vlastním horském domečku být cílem nejedné přestřelky, po světnici smetákem shrabávat vystřílené nábojnice. S takovými starostmi tehdejší nevěsty určitě nepočítaly.

Značně početnější byly - a vlastně dodnes jsou - zkušenosti v nejedné islámské končině, kam se s růžovým očekáváním odebraly mnohé české dívčiny. Ten který choť, absolvent nějakých studií v Praze či Olomouci, dovedl uhranout vábeným protějškům a už se balily kufry na cestě do Káhiry, Damašku, třeba i do Rijádu, aniž by kdo počítal s povolenou normou - legetimní islámskou dávkou čtyř manželských oblažovatelek.

Přesun z klimaticky vesměs příznivé české kotliny někam do žhavé pouště, k tomu nezřídka získané nevlídné tchyni, též jinak se vybarvujícímu manželovi s postupně se projevujícími panovačnými manýry vedl k rozčarování a bažení po rozvodu v nesnadném však dosahu. V příslušném mezidobí vznikalo potomstvo slovansko-mohamedánské. Takže aby pak započala hádanice o jejich identitu, vzájemně se vylučující rodičovská práva a povinnosti. A jaké že jejich náboženství a občanství, stát se z nich mohamedánky, Jemenky nebo cokoliv jinačího?

Jak to vlastně dopadá s multikulturalismem? Jeho důkladně levicoví obhájci přece nepřestávají zdůrazňovat, že všichni lidé, ať už jakékoliv rasy, náboženství, kultury, si jsou zcela rovní, že jakýkoliv jiný názor nutno zatratit jako projev hanebného rasistického eurocentrismu.

Podle těchto obhájců diversity a multikulturalismu (mezi něž se například přestává počítat německá kancléřka Merkelová) není rozdílu mezi vegetariánem a kanibalem, nelze přece popírat rovnocenné kulturní hodnoty v téměř třiceti státech Afriky a Středního východu, kde se nejen s ženami zachází jako s tažným dobytkem. Též jsou vystaveny mrzačení svých genitálií. Otroctví se dosud daří například v severním Súdánu.

- - -

Proměnlivé dovedou být mezinárodní okolnosti, komukoliv z nás se může ledacos přihodit. Například já, západočeského původu, zásluhou dlouhodobého manželství jsem se vlastně stal částečným Asiatem. Letěl jsem z Bornea do Hongkongu a z okénka postřehl jakési tečky, miniostrůvky, které jsem ale na mapě neměl. Zeptal jsem se letušky, komu to tam dole patří. Nevěděla, ale odspěchala zeptat se kapitána. Ten, pokud věděl, tak nepověděl.

Po návratu domů jsem se pustil do pátrání. Před sebou tu mám všelijaké mapy označující přemnohá jablka sváru. Napočítal jsem jich něco kolem čtyřiceti. Vietnam jich okupuje 19, Filipíny 8, Čína 7, Malajsko 4 a Tchaj-wan 1.

Příklad takového sváření poskytuje skupinka pěti neobydlených skalnatých ostrůvků (největší z nich dvě míle dlouhý a jednu míli široký) a tří útesů, vzdálených 100 mil od Tchaj-wanu a 250 mil od Číny, mezi Tchaj-wanem a Okinawou, kterou Američané vrátili Japoncům. Ti ostrovům dali jméno Senkaku, Číňané jim říkají Tiao Yu Tai. Rybářské lodi z Tchaj-wanu se tam pokusily umístit svou vlajku a japonská plavidla pobřežní služby tomu zabránila. Zdaleka nejvíc konfliktů vyvolává souostroví Spratly a víc na sever ležící Paracel. O majetnictví Paracel se sváří pouze Čína a Vietnam. Ve vzdálenosti víc než 400 kilometrů od Danangu si Číňané vybudovali pořádnou vojenskou bázi s víc než dvoukilometrovou rozjezdovou plochou a potřebným vybavením pro své letectvo. V případě Spratly, celkem jeho 53 sporných součástí, se hlásí zájemců celá řada, totiž Brunei, Čína, Malajsie, Filipíny, Tchaj-wan a Vietnam. Tam směrem k Filipínám si Číňané zřídili bázi s přistáváním pro helikoptéry, radarem, čtyřposchoďovou budovou, palebným postavením pro dělostřelectvo, to vše údajně jako útulek pro rybáře pro případ meteorologické nepřízně. Žádný z těchto nároků však mezinárodní právo – aspoň dosud – neuznává.

Proč se někdo namáhá, což nemají jiné starosti? Důvodem není iracionální bažení po jakési patriotické symbolice, zmocnit se kusu povrchu, který případně za přílivu beztoho zmizí pod hladinou, ale důvody to jsou výlučně ekonomické. Moře pokrývají většinu naší planety. Staří Římané charakterizovali mořské vlny jako „veřejný dar“ – stejně jako slunce a vzduch, dar nám všem. Jenže ve 13. století se rozmohl ošklivý zvyk usurpovat si co největší kus moří a vymáhat platby od jejich uživatelů. Koncem 15. století Španělsko a Portugalsko se s papežským požehnáním dokonce pokusily veškerá moře světa si mezi sebe rozdělit. Proti těmto záluskům se postavila Británie, Francie a Nizozemí, jehož jurista Hugo Grotius v roce 1609 publikoval své slavné vlivné dílo Mare Liberum. Jeho koncept svobody moří pak nabyl všeobecnou platnost a vydržel až do dnešní doby. Námořní právo se tak stalo jedním z nejsolidnějších, nejharmoničtějších odvětví mezinárodního práva.

Jenže právě z důvodů zejména ekonomických dochází ke snaze postupně zmenšovat tento společný majetek lidstva. Už teď se tam těží spousta ropy a zemního plynu, jejichž zásoby se odhadují na víc, než zásoby na souši. Zájmy států se liší a při jednáních o modernizaci pravidel dochází k prapodivným aliancím: Polsko ruku v ruce se Singapurem, Švýcarsko s Ugandou. (Tzv. landlocked countries, států od moře odříznutých, včetně, žel, naší rodné země, je asi 30.) K prozatím poslední kodifikaci konvence existujícího mezinárodního námořního práva (Law of the Sea Treaty) došlo v roce 1982 na Jamajce.

Mezi jejími ustanoveními je i pravidlo, že vlastnictví toho kterého ostrůvku opravňuje i k vlastnictví tzv. EEZ – Exclusive Economic Zone, výlučné doméně, s právem v ní lovit, pod povrchem vrtat a z hlubin získávat zdroje energie, jichž potřebujeme stále víc a stále nás víc stojí peněz, jak potvrdí každý motorista. Proto teď to úsilí zmocnit se sebeubožejšího útesu. Je v tom ale tento háček, v podobě článku 121 zmíněné konvence: „Útesy neschopné k udržení lidského života (Rocks which cannot sustain human habitation) nebo vlastní hospodářskou existenci nekvalifikují na uznání výlučné ekonomické zony.“

Snaha uspokojit tento požadavek vede občas k bizárním iniciativám. Ve své dokumentaci tady například mám fotografii útesu o velikosti veřejného záchodku, nad nímž je zbudována bambusová chýše s plápolajícím čínským rudým praporem. U toho stojí dva nepochybně neveselí vojáčkové. Japonci se rozhodli utratit spoustu peněz na zbytnění 1300 mil vzdáleného ostrůvku jménem Okinotorišima o velikosti jedné postele. Flotila 17 lodí a 200 pracovníků strávila pět měsíců kolem té postele vytvořit kruh ze železa a betonu a tím si zajistit exkluzivní právo lovit a minerály dobývat v oblasti 163 000 čtverečních mil onoho šírého oceánu

Jak se nabývají nemovitosti? Koupí, darem, lupem, zděděním. V dřívějších dobách též objevem – discovery. Vše již sice bylo objeveno, ale občas zásluhou vulkanické činnosti dochází ke zrodu nových ostrůvků. Z hlubin se vynoří, nic tedy příliš vábného, samý jen sopečný popel, pobyt na něm určitě nebude velká lahoda, ale to postačí k prosazení legitimního práva objevitele, nového majitele, který pak vztyčí vlajku své vlasti a tak vznikne nárok na oněch 200 výlučných námořních mil.

Češi tyhle starosti bohužel či bohudík nemají.

- - -

Uzavírám zmínkou korejskou. Můj syn Ota Josef (druhé jméno získal při křtu od svého kmotra v Torontu) je rozený Američan původu českého, německého, švýcarského a čínského a oženil se s Američankou narozenou ve státě Ohio, většinu života strávila v Kalifornii a navíc je zcela korejského původu. Nejen to: její dědeček, někdejší rektor významné univerzity v hlavní městě, též vykonával funkci předsedy vlády. Takže před necelými dvěma měsíci jsem se stal dědečkem potomečka s historickým pradědečkem.

Poněvadž existují dva korejské státy, značně rozličně si počínající, oddychl jsem si po zjištění, že nejsem zpřízněn s tvorem s jménem Kim Čong-un, mladíčkem civilistou a rovněž čtyřhvězdičkovým generálem, usilujícím svůj severní stát přeměnit v nukleární velmoc a nikdo neví, jak mu v tom zabránit. V lednu letošního roku došlo k podzemnímu atomovému výbuchu, v květnu na stranickém sjezdu se zdůraznilo, že tak byla dosažena národní moc a důstojnost, s ujištěním o schonosti proměnit Manhattan v popel.

Prozatím se ale nedaří expedovat spolehlivě si počítající rakety, ale tento dosavadní nedostatek bude v hodnocení západních odborníků vyřešen během několika málo příštích roků.

Každopádně spěchám s ujištěním o své naprosté nevinnosti.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče