SVĚT: Kanada a dvojí občanství
Během naturalizačního aktu v USA jsem přísahal věrnost své adoptivní vlasti pruhů a hvězd. V zemi, kde jsme se narodili, zpravidla takové přísahy neskládáme, s výjimkou těch, které postihla nepříjemnost nedobrovolné vojenské služby, se skládáním slibu doživotní věrnosti vládcům. Též jsem takto skládal, jako příslušník Černých baronů beze zbraně, že budu až do roztrhání bránit vlast se zbraní, kterou mi vlast odmítla dát k dispozici. Vynucené vyznávání lásky k socialismu, tehdy ještě s hodně nelidskou tváří. Šaráda, kterou jsem při první příležitosti korunoval úspěšným úprkem, zmizením do náruče imperialistů, „zradou v plné nahotě“, jak tehdy se poeticky vyjádřil hodně nakvašený plzeňský estébák jménem Buřič.
Mezi slibem věrnosti k manželskému partnerovi a ke státnímu útvaru přece jen je rozdíl. Loajalita ke státu A nemusí automaticky vylučovat loajalitu ke státu B. Bude značně záležet na kritériu oné compatibility – „slučitelnosti“. Ta přece je či aspoň by měla existovat v případě občana jak USA, tak ČR, obou to členů téhož NATO společenství (vzdor nemalé části české veřejnosti pokládající Ameriku za největší zdroj zla, ohrožujícího národní zájmy). Jiná je ale třeba situace víc než jednoho milionu Arabů v Izraeli, tamějších občanů s občanskými právy (ale bez vojenské povinnosti), se zastoupením v Knesetu: těžko bych si dovedl představit, že taková osoba by současně mohla mít i občanství syrské. Nemožné by bylo dvojí občanství korejské - jedno z jihu, druhé ze severu.
V mezinárodním námořním právu se hojně setkáváme s tzv. flags of convenience - „vlajek vhodnosti, výhodnosti“. Ty vlají ve slaném vzduchu všech moří v obrovském množství, s absurdním výsledkem, že z hlediska tonáže jednou z největších námořních mocností světa je chudičká Libérie bez jediného pořádného přístavu. Nabízí se přirovnání s praxí víc než jednoho občanství, rovněž z důvodů vhodnosti, výhodnosti. Američané, kteří bažili po návštěvě Kuby a Washington návštěvu Castrova ráje zakazoval, kterýkoliv Yankee s kanadským pasem se tam mohl bez potíží vydat. Kdykoliv jsem mínil jet do Austrálie, musel jsem si opatřit návštěvní vizum. Mít též občanství Kanady, člena téhož britského Commonwealthu jako Austrálie, byl bych oné byrokratické překážky ušetřen.
Některá občanství jsou na prodej - Belize, Honduras, Panama, ale nejen v banánových republikách, dokonce prý i ve Švýcarsku, za správnou cenu ovšem, či v knížecí lichtenštejnském. Takovou možnost lze někdy užitečně použít a v nikoliv ojedinělém případě zneužít. I v dobách nejtužšího stalinismu se několik set českých a slovenských penzistů rozloučilo s Amerikou, ale nikoliv s americkou penzí, s níž se vrátili na dožití do rodných končin, do dob mládí, kde život jim začínal.
K přesunu docházívá i z výlučně praktických důvodů – usadit se tam, kde daně jsou nižší, počasí příznivější. Dozvěděl jsem se o Češce, která dorazila do Austrálie, podařilo se jí ze státu vymámil tučnou sociální podporu, s níž se do Čech promptně vrátila a australské platby jí tam nadále pravidelně docházejí.
Nevím o případech podobného zneužívání blahovůle Kanady, ale divil bych se, kdyby k němu nedocházelo. Kanada jako ráj multikulturní tolerance, občané sdíleli oprávněnou hrdost. Jenže na zářném obrazu se začaly objevovat nepříjemné šmouhy onoho zneužívání. Číňané z Hongkongu, těsně před koncem britské koloniální správy v roce 1997 se do kanadské náruče začali stěhovat v tak značném množství, že se Vancouveru začalo oprávněně říkat Hongcouver. Pro většinu školní mládeže angličtina tam není jejím rodným jazykem. Když se pak pokoloniální situace ustálila a Hongkong k příjemnému překvapení mohl pokračovat svým původním kapitalistickým tempem, přemnozí běženci, teď již vybavení čerstvým kanadským občanstvím, se začali s chutí vracet.
„Znamená kanadské občanství ještě vůbec něco?“ takto se zeptal významný historik Lawrence Granatstein (cituje The Economist, 5.8.2006:36). Celkem 5,5 milionů kanadských občanů se narodilo někde jinde a z nich každý desátý si podržel původní občanství a kanadské má zejména pro případy pohodlného existenčního zebezpečení.
V červnu 2006 se Kanada probudila ke zjištění též své zranitelnosti ze strany islámských fundamentalistů, kteří mínili vyhodit řadu důležitých budov do povětří, přepadnout parlament a předsedovi vlády uříznout hlavu. Nic tedy pěkného, což musí uznat i ti nejhorlivější obdivovatelé multikulturalismu. Trpělivost většinové společnosti zdá se že vypršela v červenci 2006 v souvislosti s krizí, válečným konfliktem v Libanonu. Tehdy tam žilo velké množství oněch tzv. Canadians of convenience, původních Libanonců, kteří teď, za nepříjemných pro ně okolností, se jakožto Kanaďané začali domáhat svého práva na ochranu. A Kanada vskutku na útraty státu, a tedy daňových poplatníků, podnikla nákladnou evakuaci třinácti tisíc takových svých takyobčanů.
Kanadská, právem pobouřená, veřejnost se ozvala, kriticky se vyjádřila o přehnané blahovůli rozdávat občanství s pouhou podmínkou tříletého pobytu a také o zneužívání dvojího občanství. Premiér Stephen Harper již přispěchal s ujištěním tyto praktiky důkladně přezkoumat.
Neoficiální stránky Oty Ulče
