Napsal jsem dlouhé povídání s názvem „Nedodržená manželská dohoda vzájemného dorozumění“ o našem závazku, že se s Priscillou pokusíme naučit se, aspoň fundamentálně se seznámit s našimi mateřskými jazyky: ona že s češtinou, já s čínštinou. Paní novomanželka se vskutku snažila a téměř dosáhla úrovně znalostí mloka Boleslawa Jablonského v Čapkově románu „Válka s mloky „.

Vypomáhal jsem jejímu úsilí. Prošmejdil jsem v New Yorku několik knihkupectví a objevil kýžené zdroje - český jazyk písmem i zvukem, na papíře a na gramofonových deskách. Koupil a doma se seznamoval s obsahem:

Před ohništěm vidíme předložku, na ní leží kleště do ohně, pohrabáč a lopatka na uhlí. - Jen otec je zcela nehudební. - Měříme půl šesta litru k půl pátu vědru. - Na rádiu dobře odladím Prahu. - Lokaj neboli sluha právě podává na stůl. - Rukulíbám, milostivá paní. - Je libo pepř, pánové? Ne, pane továrníku. - Český lipový med je naše pochoutka.
Československo je stát vnitrozemský, nikoliv námořní. Čechoslováci se vůbec rádi koupají v přírodě.
Dámy v půvabném koupacím triku nebo koupacích šatech, zahalené koupacím pláštěm, odpočívají na čistém písku, jiné si čtou v rozkládací židli.
Páni, kteří se právě nekoupají, pokuřují a baví se lázeňským ruchem nebo pozorují šírou krajinu. ̈

Z které doby je tahle vykopávka? Hledám výrobní datum. Je to rok 1960, tehdy, když ČSR, země Antonína Novotného a profesora Trávníčka, onoho mocného muže, o němž se tradovalo, že postačí jeden malý jeho rozkaz a píča se bude muset psát s ypsilonem. Tak tehdy věru českému národu hrozili.

Jak jste se měl medle o Letnicích? Co je to, co jsou to Letnice? Tohle byl výrobek Československé akademie věd. Černé na bílém. Vzpomněl jsem si na skazku o učiteli, který se pomstil svým žákům, protivné vystěhovalecké rodině, na cestě do Brazilie. Když pak dorazila do Ria, zjistila, že mluví téměř plynně rumunsky. Ale to snad byl autorův výmysl. Existuje mezinárodní konspirace, jejímž satanským záměrem je úspěšná snaha zabránit dosažení původního úmyslu cizí jazyky se skutečně naučit?

Já svůj závazek porušil hned v samém prvopočátku. Čínština je přece něco tak strašně, až strašidelně komplikovaného. Však není nic hroznějšího než cizinec snažící se mluvit čínsky, praví místní pořekadlo.

V jiné souvislosti jsem meditoval: Našinecký párek si do exilu přiveze kus staré vlasti. Doma bude mluvit česky a na svět se bude dívat českýma očima. Je to ale handicap? Stane se ze mě kosmopolita jen proto, že jsem se u protinožců oženil s tetovanou Papuánkou?

Oženil jsem se s netetovanou Nečeškou. Dorozumíváme se anglicky. Jednoduchá angličtina je jednoduchá. Neskloňujeme, nepádíme. Její perfektní zvládnutí ale pokládám za téměř nedosažitelné.. Jak se potýkat s výrazy a útvary arbitrárními, idiomatickými, idiotskými? Vyznejte se v předložkách. Kdy dělat čárky, kdy užít člen určitý, neurčitý nebo žádný? Jdu se zeptat tří Američanů, vzdělaných, v zemi zrozených, je to jejich rodná řeč, a každý mi dá jinou odpověď. Mystérie větné skladby - další bolehlav, další permanentní břemeno. Jak pak mohu laškovat, přetvářet se a pitvořit? V mateřštině češtině pohraji si se slovem, ohnu útvar, nechám na něm personální punc. Jak bych ale mohl puncovat angličtinu? Humpoláckým akcentem, popletenou syntaxí, pošahanou dikcí?

Na onen nápad obdařit se našimi vzájemnými jazyky jsem zareagoval listováním v příručce pro turisty. Vznikla v době Maova intelektuálního triumfu, takže se mi k memorování nabízely v latince foneticky psané věty druhu „Jsem šťasten, že mohu navštívit vaši komunu. Jaké hnojící metody používáte? Je bosý lékař přítomen v této brigádě práce?“ ̈

Takovou příručku jsem nahradil méně pokrokovým zdrojem a začal se úkolu věnovat. Řekněme WAN: výraz znamená „malá ústa“, ale též „velká ústa“, CHEN znamená „stát v klidu“, nebo také „prchat rychle“. PEE je pes buď pod stolem, nebo s krátkýma nohama nebo s krátkou hlavou. CH’HE je výraz pro tvora zcela bez inteligence, hlupáka, idiota. Též to znamená „vypůjčovat si a vracet knihy“. Cožpak se kdy takhle domluvíme - něco tak protichůdného, nelogického, neprecizního?

Uzemnila mě slůvkem HOO. Tři písmena pro sdělení „složit kauci k propuštění ženy obviněné ze spáchání zločinu lehčí povahy“. Zda prý máme v češtině něco tak exkluzivně zkratkového, veleadresného? Inu, nemáme.

Já z té její mateřštiny byl schopen absorbovat jen pár kuchyňských výrazů - a též skvostů, například MAOU TSAOU, jež nutno přeložit jako „vědec, jemuž se práce příliš nedaří, a proto své frustrace utápí v alkoholu“.

- - -

S takovými znalostmi jsem tedy mínil vyrazit do Asie, nejvíc zalidněného kontinentu. Byl to rok 1967, jeden před tím s osmičkami, pro český národ historicky značně osudovým. Událostí tehdy bolestivou byla smrt mého otce. Po mém úprku ho komunisté sice nezavřeli, nic mu nemohli dokázat, on skutečně o mém plánovaném zmizení nevěděl, ale rodné straně se přece jen podařilo se aspoň trošíčku pomstít za můj potupný čin: otci dali povolení k odjezdu do Vídně, kde se mínil se mnou setkat, jenže ovšem na poslední chvíli mu povolení zrušili, nikam jet nesměl, aspoň se mohli těšit tak ubožáckou, malichernou pomstou. Otce postihl infakt a zemřel.

Bylo to v době, kdy se též konala válka na Blízkém východě, náhlý překvapivý útok na Izrael, s plánem jeho totálního zničení. Egypt, Jordánsko, Sýrie, mnohonásobná jejich převaha, a přesto se nepatrnému Izraeli podařilo za pouhých šest dnů je parádně porazit, potupně znicotnit. Tehdy došlo i k rozkošnému unikátu, že Arabům se vesměs dařilo sestřelování vlastních letadel. Což tedy byla i tuze trapná porážka pro Sovětský svaz, též lidové demokracie, celičký tábor zemí míru. Poté, co se nepodařilo zvítězit na bojišti, došlo aspoň k mravně značnému rozhořčení formou přerušení diplomatických vztahů. Židy potrestat za jejich opovážlivost takto potupit mnohonásobně mocnější Araby.

Končil nám jarní semestr a naskytla se nečekaná příležitost: sice jsem by připraven o setkání mého otce s mou nevěstou, ale povedlo se mi být vybrán zúčastnit se osmitýdeního semináře zabývajícího se industrializací a všeobecnou modernizací Tchaj-wanu, adresy mých vyženěných rodičů. V žádosti o přijetí byla zdůrazněna mnou vřele vítaná podmínka „the applicant in order to qualify must not be an expert in the field of Chinese studies“. V mém případě s takovou překážkou se hravě vypořádám, nejsem odborníkem v ničem. Odspěchal jsem do místní cestovní kanceláře pana Sochora a vymyšlen byl výlet s trasou New York - Aljaška - Tokio - Taipei -Bangkok - Singapore - Hongkong - Honolulu - domů.

Náš začátek zpestřila nečekaná náhoda setkání z klece vypuštěným Josefem Koenigsmarkem, komunisty zpravidla obtěžovaným, a tudíž zpravidla nepublikovaným literátem. Potkali jsme se, objali se, on značně tak učinil s mou nevěstou, vyrazili jsme na prohlídku Manhattanu, zahlédli několik celebrit, nejpozoruhodnější z nich velikán Peter Ustinov, částečně ruského a též habešského původu. Před vchodem do mrakodrapu OSN, bývalého zaměstnavatele Priscilly, prstem ukázala na nerudně se tvářícího sovětského delegáta jménem Fedorenko.

Večer a pak i část noci jsme strávili pojídáním, značným popíjením a politickými hádanicemi, zda je americkou povinností osvobozovat Evropany, nyní v komunismu uvíznuvší.

„Osvobozujte se sami!“ opakovaně jsem doporučoval, málem jsme si nafackovali, ráno jsme vstávali s důkladnou kocovinou.

BUDE POKRAČOVÁNO

(Z knihy „Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud“, která vyjde zanedlouho.)