Romská otázka patří k těm, které atomizují společnost a která má, ať se nám to líbí, nebo ne, i lidskou a sociální stránku. Když prezident republiky při zahájení nového školního roku ve škole na pokraji vyloučené lokality hovořil o tom, že „děti by neměly hladovět“, nevzbudila tato slova zvláštní pozornost. Hladovět a u nás? Pro někoho příliš tvrdé, ale jistě ne zcela bez kontaktu s realitou.

Shodneme se asi, že vůči Romům jsme nedůvěřiví a podezřívaví, nechceme vedle nich bydlet, myslíme si, že nechtějí pracovat, a že o nich zkrátka nesmýšlíme tak, jak bychom o spoluobčanech demokratického státu přemýšlet měli.

Určitě se však neshodneme na tom, proč tomu tak je. Zda jsme skutečně rasisté a xenofobové, nebo zda nevidíme u Romů snahu změnit jejich život a překonat nárokovou kulturu, která zde byla vypěstována.

Návštěva papeže Františka na Slovensku, především v proslulém sídlišti Luník, byla proto očekávána se zájmem, ale i s rozpaky. Zájem Svatého otce o romskou problematiku je dobře znám a je dlouhodobý. Před dvěma lety v Rumunsku vzbudila největší ohlas jeho omluva Romům: „Žádám o odpuštění jménem církve - Hospodina a vás - za ty případy, kdy jsme vás v minulosti diskriminovali, špatně jsme s vámi zacházeli a pohlíželi na vás s nedůvěrou.“

Luník je i českým čtenářům dobře znám. Toto „sídliště“, kde mnoho rodin žije v poničených a vybydlených domech s omezeným množstvím pitné vody a bez vytápění, s čímž souvisí i stav hygieny, kde se hromadí z oken vyhazované odpadky a kde je mateřská a základní škola, v nichž se učitelé „snaží zachránit děti alespoň před úplnou negramotností“, jak se píše v podkladech slovenských biskupů, se stalo pro mnoho lidí téměř symbolem bydlení Romů u nás.

Možná že snaha slovenských orgánů neukázat Svatému otci skutečnost, ale vytvořit jakž takž přijatelnou „Potěmkinovu vesnici“ vedla nakonec k tomu, že z úst papeže zde zazněla jen velmi obecná, moralizující slova, která nic nepřinesla a zdaleka nevzbudila takový ohlas jako ta v Rumunsku.

A co víc, slova o vyhánění lidí do ghett, předsudcích, nemilosrdných soudech, diskriminačních stereotypech adresovaná Neromům jako výtka, nebo dokonce slova, že jsme my Neromové „shovívaví k sobě, neoblomní k ostatním“, nemohla být vnímána jako výraz pochopení této složité situace.

Ale zaujala mne slova Jána Heroa z romské osady Medoravce, který k návštěvě Svatého otce řekl: „Máme naději, že vaše mise tu mezi námi na tomto místě pomůže zapálit větší víru a pevnější odhodlání měnit náš osobní a duchovní život k lepšímu.“ Odhodlání změnit osobní i duchovní život mnohých je u nás opravdu zapotřebí. A tak snad tato návštěva nakonec nebyla tak docela promarněná příležitost…

Právo, 20.9.2021