V úterý 8. května 2007 došlo v malé zemi na severu Irska k historickému momentu, který může do budoucna představovat velký zlom v dějinách post-koloniální Velké Británie. Když britské impérium opouštělo ve 20. století své kolonie, zanechalo po sobě v mnoha případech množství doutnajících sporů, které se často proměnily v dlouhé a krvavé války. Příkladem negativních následků nezodpovědné britské koloniální politiky může být etnický konflikt mezi Tamily a Sinhálci na Srí Lance či pákistánsko-indický konflikt. Jeden problém však Britové nechali vřít přímo na svém území. Když v roce 1920 udělila Velká Británie Irsku rozsáhlou autonomii, vyjmula z irského území část historické provincie Ulster na severu země. Londýn tak učinil pod nátlakem potomků přistěhovalců ze Skotska a Anglie, kteří tvořili většinu obyvatel Ulsteru a hrozili ozbrojeným povstáním v případě, že by měli být připojeni k irskému státu. Vyhrocená vnitřní situace přivedla zemi v druhé polovině 20. století na pokraj občanské války. Několik dekád trvající sektářské násilí se stalo noční můrou politických představitelů, bezpečnostních složek i prostých obyvatel nejen v Británii, ale i ve zbytku Irska.

Při sledování českého zpravodajství o Severním Irsku získá člověk nevyhnutelně dojem, že tato země trpí náboženským konfliktem mezi katolíky a protestanty. Na mysli nám vytanou učebnice dějepisu, které popisují podobná střetnutí na území kontinentální Evropy z doby před několika stoletími. Může se zdát, že v Severním Irsku se od dob bojů mezi zastánci různých křesťanských konfesí mnoho nezměnilo. Ve skutečnosti je však situace v Severním Irsku velmi odlišná od zkresleného obrázku, který nám malují česká média dělící tamní obyvatele na „katolíky“ a „prostestanty“ (výjimky však existují: např. Hospodářské noviny se tomuto zjednodušení vyhýbají).

Kořeny konfliktu v Severním Irsku leží v národnostních identitách jeho obyvatel. Shodou okolností jsou tyto identity často spoluurčovány konfesní příslušností, ale není to pravidlem. Hlavním důvodem rozštěpení komunit, které sdílejí tuto malou zemi, není náboženská nesnášenlivost, ale šovinismus, vypjatý nacionalismus a diskriminace na základě příslušnosti k národnostní komunitě. Pro cizince je velmi obtížné od sebe odlišit příslušníky jednotlivých skupin. Místní s tím však problémy nemají. Dělící čáry jsou jasně nakresleny. Na jedné straně stojí tzv. unionisté, potomci přistěhovalců z Anglie a Skotska, většinou protestantského vyznání. Jejich cílem je zachovat Severní Irsko jako součást Velké Británie, kterou považují za strážkyni svých práv a svobod. Od rozdělení Irského ostrova v roce 1920 představují dominantní složku obyvatelstva, a to jak počtem (ve 20. letech tvořili unionisté 65% obyvatel, dnes jen 55%), tak zejména politickým i ekonomickým vlivem. Proti nim stojí potomci původních obyvatel, tzv. nacionalisté. Tito lidé jsou převážně katolického vyznání, cítí se být Iry a rozdělení ostrova chápou jako nedemokratický způsob, jímž si nad ním chtěla Velká Británie udržet moc.

Tyto rozpory byly po desítky let zneužívány a živeny částí politických elit, které si zajišťovaly politický kapitál skrze nenávistnou nacionalistickou rétoriku, podporu xenofobie a šovinismu. Naneštěstí právě tyto elity dnes představují vůdčí elementy politického života. Demokratická unionistická strana (DUP) Iana Paisleyho, jenž postavil svou kariéru na rozdmýchávání nenávisti proti všemu irskému a katolickému, vyhrála dvoje poslední volby mezi přívrženci unie, a porazila tak umírněné unionisty, kteří podpořili mírový proces v 90. letech minulého století. Mezi nacionalisty obdobně triumfovala Sinn Féin, jež je politickým křídlem Irské republikánské armády (IRA). Přes dlouhou historii nenávisti dokázaly tyto dvě strany v posledních dvou letech docílit kompromisů a změnit politický styl natolik, aby umožnily Severnímu Irsku nastoupit cestu normálního mírového politického života. Tradiční nenávistné repliky poukazující na minulé zločiny vystřídaly opatrné přísliby budování společné budoucnosti. Jedna z hlavních překážek normalizace vztahů v Severním Irsku byla odstraněna, když se Sinn Féin i DUP přihlásily k vládě práva představované v provincii severoirským policejním sborem (PSNI). PSNI nebyla dlouho nacionalisty uznávána, neboť ji považovali za nástroj mocenského teroru v rukou unionistických politiků. Pohled na Iana Paisleyho z (DUP) a Martina McGuinesse, bývalého vojenského velitele IRA, jak spolu nastupují do úřadu vlády, je odpudivý, ale zároveň přináší i naději.

Nikdy by však nebylo možné realizovat spolupráci těchto dvou stran nebýt soustředěného působení britského premiéra Tonyho Blaira a irského předsedy vlády (Taoiseach) Bertieho Aherna. Oba politici stáli u podpisu tzv. velkopáteční dohody z roku 1998, která dala základ současnému politickému systému v Severním Irsku založenému na sdílení moci mezi oběma komunitami (tzv. power-sharing). Tím je zamezeno dominanci početnější komunity, jako tomu bylo v případě unionistů před tím, než v roce 1972 reagovala bristká vláda na vzrůstající vlnu násilí zavedením přímé správy z Londýna (tzv. direct rule). Fakt, že jak irská, tak britská vláda podporují ustavení sdílené vlády DUP a Sinn Féin, představuje pro voliče obou komunit určitou záruku stability. Pro nacionalisty je navíc role irské vlády důkazem uznání jejich identity ze strany britského establishmentu. Není náhodou, že mírový proces v Severním Irsku byl zahájen až poté, co v roce 1985 uzavřela Margaret Thatcherová úmluvu s Dublinem o partnerství v řešení severoirského problému. Do té doby považovaly britské úřady tuto otázku za výhradně interní problém a odmítaly jakékoliv aktivity irské vlády v tomto směru.

Nová vláda, která byla v úterý slavnostně uvedena do úřadu na zámku Stormont na okraji Belfastu, nese na svých ramenou nejen naději, ale i velkou historickou povinnost. Političtí vůdci radikálních proudů dvou znepřátelených komunit budou od dnešního dne společně řídit každodenní chod své země. Severní Irsko zároveň představuje důležitou lekci pro zbytek Evropy. Pokud se politici začnou uchylovat k šovinistické či netolerantní rétorice, je potřeba zvonit na poplach. Od takové rétoriky je jen krok k zášti a diskriminaci. Žádná demokratická společnost se nemůže rozvíjet v přítomnosti vnitřního konfliktu. Měli by si to uvědomit i naši političtí představitelé, když mluví o „nulové toleranci“ vůči svým politickým oponentům či některým skupinám obyvatel.

O autorovi:
Michal Mravinač, M.A. působí na Vysoké škole veřejné správy a mezinárodních vztahů a na Vysoké škole ekonomické. Zabývá se problematikou evropské integrace a národnostních konfliktů. V letech 2003 - 2005 žil a studoval v Irsku. Na téma severoirského mírového procesu publikoval několik článků a akademických prací v Irsku i České republice.